Mezi Kyprem, Řeckem a Rakouskem… včetně jódlování

11. 5. 2020 | Rubriky: 2019,UNI

Jak pravděpodobná je hudební spojnice mezi uvedenými pojmy? Ne příliš, ale nedávno l ní došlo v rakouském městě Kremži, na festivalu Glatt und Verkehrt, mezinárodně proslulém neobvyklými kombinacemi účinkujících. K vrcholům programu patřila trojice s francouzsky znějící názvem Monsieur Doumani z Kypru, jeden z nejzajímavějších objevů posledních let.

Její hudba je překvapivá i kombinací instrumentů: kytary, trombonu, a drobného strunného nástroje s pronikavým zvukem, který je zmenšenou variantou bouzouki a jmenuje se tzouras. Sestava vznikla roku 2011 v Nikosii, o dva roky později vydala první album, které získalo nominaci v britském časopise Songlines, a též příznivou recenzi v deníku Guardian. K úspěchu v těchto médiích napomohly i historické vazby mezi oběma zeměmi, Kypr byl totiž až do roku 1960 součástí britské říše a díky tomu se tam dodnes jezdí vlevo. Jako nejvýchodnější ostrov Středozemí má přitom blíž k Turecku, Sýrii a Libanonu než k Řecku.

V loňském roce skupina vystoupila na festivalu v Rudolstadtu, který je hojně navštěvován českým publikem, a vydala dobře přijaté album Angathin – což v překladu znamená Trn – které získalo mimo jiné Cenou německé kritiky. Roku 2019 Monsieur Doumani pronikl i mezi exkluzivně vybírané showcasy veletrhu Womex. Koncert v Kremži ovšem nabídl víc: jako hosté se skupinou vystoupila athénská dvojice Kristi Stassinopoulu a Stathis Kalyviotis, což nebyla náhoda. Obě kapely sdílejí společný recept “dělat to jinak” – a pokud Monsieur Doumani disponují tou nejkurioznější kombinací nástrojů, o generaci starší Kristi Stassinopoulu a Stathis Kalyviotis jsou veteráni athénské undergroundové scény. Jejich talent během posledních 20 let mnohokrát zajiskřil v mezinárodním kontextu, a pokud pod ekonomickým tlakem zredukovali koncertní sestavu na dvojici, jejich integrita tím neutrpěla. Mimochodem, Kristi patří k hrstce muzikantek, které si jako doprovodný nástroj vybraly indické harmonium, stejně jako před půl stoletím Nico z Velvet Underground. V rozhovoru odpovídal Antonis Antoniou, vedoucí Monsieur Doumani, Kristi a Stathis.

Vaše jméno působí jako rébus. Pro znalce africké hudby je to navíc zavádějící rébus, Doumani zní jako světoznámý virtuoz na koru, Toumani Diabate. Jaký je tedy příběh za vaším jménem?

Antonis Antoniou: Doumani znamená zakouřeno. Vodní dýmky, cigarety, anebo tráva. Turecké slovo duman znamená kouř, a v kyperské řečtině jsou turecká slova běžná.

Kdo z vás skládá písně?

Antonis: Většinou já. Aranžmá, rytmické figury, to děláme dohromady.

Jakou historii má vlastně ten váš nástroj?

Antonis: Tzouras patří do stejné rodiny jako bouzouki – liší se ale velikostí. Bouzouki je největší, tzouras prostřední, a baglama je nejmenší. Proto byla populární v době řecké diktatury, která pronásledovala hráče rembetiko – baglama se totiž dala nejsnáze propašovat do vězení. I když to zní jednoduše, je to komplikovanější tím, že v Turecku se stejné názvy užívají pro trochu jiné nástroje.

Jak vlastně vznikla ta vaše nástrojová kombinace? Kytaru mají všichni, ale trombon a tzouras?

Antonis: Studovali jsme dohromady v Británii na univerzitě, tam jsme se seznámili, a na tyhle nástroje každý z nás hrál, takže jsme nemuseli nic vymýšlet. Kapela vznikla přirozeným vývojem, ne nějakým plánem.

Pokud mluvíte s Řekem z pevniny, má odlišný přízvuk?

Antonis: Ano a hodně. Když mluvíme rychle, nerozumí nám, používáme slova z turečtiny, což je pro ně špatně srozumitelné. My jim naopak rozumíme snáze.

Co to obnáší být kyperskou kapelou? Pomáhají historické vazby na Británii? A jak se liší scéna na Kypru a v Řecku?

Antonis: Řecko je větší země, ve srovnání s Kyprem má mohutnější kulturní historii. Na Kypru je proto daleko víc znát vliv těch, kdo na ostrově vládli, Osmanská říše, Italové, Francouzi, Britové. Kdežto Řecko, navzdory dlouhé okupaci Osmanskou říší, stojí daleko víc na vlastních základech.

Ostrov je skoro padesát let rozdělen. Co to znamená?

Antonis: I Nikosie, hlavní město, je rozdělená, hranice nebylo možné překračovat. Severní turecká část pro nás byla totálním tajemstvím.

Takže Nikosie je stejně rozdělená jako kdysi Berlín? Je tam zeď?

Antonis: Nemáme zeď, ale nárazníkovou zónu, kam můžou jedině vojáci z UN. Kypr je z 30% okupovaný Turky a zbytek je řecký. Říkám okupovaný, protože roku došlo 1974 došlo k puči s cílem připojit ostrov k Řecku, a turecká armáda pak okupovala tureckou část. Od roku 2004 se ale checkpointy otevřely, mezi oběma komunitami vznikaly kontakty, řada tureckých kyperských hudebníků jezdila k nám a naopak.

Existují i nějaké národnostně smíšené kapely?

Antonis: Ano, třeba symfonický orchestr, kde je turecký houslista a řecký hráč na hoboj, další kapely v jazzu.

Důležitou součástí řecké hudby je styl rembetiko, který vznikl v návaznosti na nucenou migraci řeckých komunit z Turecka do Řecka. Máte něco podobného na Kypru?

Antonis: Ne — my jsme byli britská kolonie a tam bylo všechno jinak než v Řecku. Na Kypru sloužila hudba hlavně k oslavám, hrálo se na svatbách, ale tolik profesionálních hudebníků nebylo. Nicméně rembetiko k nám dorazilo z Řecka v posledních 20 letech, kdy ten styl objevila mladá generace, takže prožíváme něco jako rembetiko revival. Ale ten tavící kotlík, z nějž rembetiko vzniklo, jsme měli i na Kypru, lidé bydleli ve vesnicích vedle sebe. Turkové i Řekové. Řekové zpívali turecké písně a naopak.

Jak jste se vlastně vy s Kristi seznámili s Monsieur Doumani?

Stathis: Na jejich koncertě v Aténách. Od té doby jsme přátelé. A přitom jsme se dozvěděli, že ještě dávno předtím chodil Antonis na naše koncerty, jako mladý student. Tehdy jsme hráli každé pondělí v undergroundovém klubu v Aténách, skladby z alba Echotropia a Secrets of the Rocks, někdy kolem roku 2000.

Kristi: A teď jsme docela hrdí na to, že naše hudba ovlivnila tyhle děti. Říkám jim děti, protože je od nás dělí určitý generační předěl.

Stathis: Mají zajímavý repertoár, čerpají z tradice, ale s humorem. Je tam i sociální a politický podtext, vše do sebe dobře zapadá.

Co pro vás jako pro řecké muzikanty znamená hudba z Kypru? Je to zkrátka řecká hudba odjinud, s jinačí příchutí jakou doma nenajdete?

Kristi: Tak půl na půl, podobně jako hudba z Kréty. Je to pro nás blízké, součást naší kultury, ale má to jiný kolorit.

Máte vlastně něco společného? Napadá mě že oni, stejně jako vy, zkoušíte dělat věci jinak, než je zvykem. Jak to vnímáte vy?

Kristi: To se mezi muzikanty stává, že někoho dalšího napadaji podobné věci jako nás..

Teď jsme v Rakousku, v Kremži, kde jste získali umělecký rezidenční pobyt. Jak k tomu došlo?

Kristi: Vybrali si nás, dostali jsme pozvání od ředitele festivalu, já ani nevěděla co to je ten rezidenční pobyt, u nás v Řecku takové věci nemáme. Co budeme dělat, ptala jsem se. Navštěvovat muzea, čerpat inspiraci, řekli mi. Já ale chci hrát, jsem odpověděla. A pak vznikl náš pětidenní workshop, který proběhl v klášteře na vrcholu kopce na druhé straně Dunaje. Měli jsme patnáct studentů, naučili jsme je několik řeckých lidových písní, i příběhy s nimi spojené, a vysvětlili jim poezii těch textů. Byla tam s námi specialistka na rakouskou tradici, a ta našla rakouské lidové písně, které mají stejná témata. Nejdřív jsem si říkala, co má rakouská a řecká lidová hudba společného? Ale pak jsem viděla, jak je obojí navzájem propletené. Podobné náměty, dokonce i migrace, gastarbeiteři. Před sto lety přicházeli do Athén lidé z Rakouska a hledali tam práci. Hlídali děti, pracovali v rodinách, dnes o tom už nikdo neví.

Z jakých konkrétních regionů jste vybírali lidové skladby?

Stathis: Epiros u hranic s Albánií, Peloponés, Kyklady, Makedonie, Thrákie, východní ostrovy Egejského moře. Snažili jsme se vybrat nejcharakterističtější oblasti. Kombinace s rakouskými písněmi byla zajímavá, udělali jsme takovou suitu, začínáme v Rakousku, pak do Řecka, to mě hodně bavilo.

Došlo i na jódlování? To asi v Řecku nemáte.

Stathis: Došlo, já si původně myslel že jódlování je spíš nějaký legrační trik. Víme, že ten žánr devalvoval jako turistické pozlátko. Jenže autentické alpské jódlování má sílu i feeling a člověka dožene i k dojetí. Když přijedete do Athén a někdo tam bude na ulici jódlovat, jsem to já.

V Řecku ale máte také hory, nenapadá vás nějaká paralela?

Kristi: Epiros, u hranic s Albánií. Tam je polyfonie, podobně jako jódlování založená na potřebě, aby hlas zpěváka byl slyšet i na druhé straně údolí.

Když se vrátíme k hudbě Kypru, tam byl silný britský vliv, a dodnes se tam jezdí vlevo. Ovlivnilo to i kulturu?

Stathis: Britský vliv není jen v tom, že se jezdí vlevo, ale i že místní Řekové jsou lépe organizovaní, instituce lépe pracují, infrastruktura je funkční. Kdežto Řecko je naopak spíš chaos ve stylu osmanské říše. Na Kypru se stejně jako u nás platí eurem.

Co plánujete?

Stathis: Až se vrátíme do Athén, měli bychom natočit další album.

Kristi: V hudbě ale máme zvláštní pocit, že cokoli chceme udělat, už udělal někdo předtím.

Jak řekl kdysi Bob Dylan, že všechny písně už byly napsány?

Kristi: Asi tak. Večer jsme napsali skladbu, a ráno nám přijde, že už tu byla. Takhle je to s námi poslední 2 roky. Volám našemu britskému vydavateli Riverboat, že už za pár měsíců bude nové album hotové, a pak je musím brzdit, že to ještě potrvá. Také ale vymýšlíme jiné věci, jako výtvarné instalace, projekty spojující více disciplin. To je dobré pole pro nové nápady, ale nedostane se to do světa tak rychle jako když vydáme CD.

Další svědectví, jak se časy mění – i to je dylanovský citát.

Stathis: Třeba se odstěhujeme do nějaké jeskyně, jak navrhuje Kristi.

Kristi: Na ten řecký ostrov, jehož jméno je pořád tajné.

Psáno pro UNI, 2019/11