Hendrix očima Davida Dorůžky, rozhovor otce se synem

22. 3. 2021 | Rubriky: 2020,Články,UNI

V říjnu 2020 věnoval časopis UNI celé číslo Jimi Hendrixovi. Zde je druhá ukázka.
O společném idolu několika generací. Ptá se Petr Dorůžka (1949), odpovídá David Dorůžka (1980)

Jimi Hendrix se od jiných velikánů rockové historie či jazzu liší i trajektorií: rychle se vynořil jakoby odnikud, stejně rychle zmizel a hodně toho stihl. Není v tom nějaký faktor kvantového skoku?

Hendrix předčasně zemřel, podobně jako další rockové osobnosti Jim Morrison, Janis Joplin či Brian Jones. Ale podobný osud měla i řada jazzmanů, John Coltrane se dožil pouze 40 let a Charlie Parker 35. Rozdíl je ale v tom, že 60. léta byla úžasně intenzivní doba, v rozmezí pár let vznikly desítky přelomových desek, a u Hendrixe se navíc proťalo několik rovin najednou. Rocková revoluce přinesla do popředí nejen elektrickou kytaru, ale i fuzzboxy, kvákadla, a jiné krabičky. V tomhle byl Hendrix průkopník, jak dohromady propojil nástroj, elektroniku i možnosti nahrávacího studia. Dokázal s kytarou věci, které by předtím nikoho nenapadly. Takže kdyby se Hendrix objevil – třeba jako Robert Johnson už v roce 1930, jistě by skvěle hrál na kytaru, ale bez těch zvukových kouzel, což je zásadní součást jeho přínosu. V jeho případě nešlo o nějaké technické efekty, ale legitimní tvůrčí prostředek.

Konkrétní příklad?

Na nahrávkách propojoval několik kytarových zvukových vrstev, to tehdy nebylo nic běžného. Navíc disponoval úžasnou intuicí, podobně jako generace bluesmanů před ním. Vedle intuice a vynalézavosti měl navíc dar přirozenosti a vynikající techniku. V hráčském mistrovství se mu blížila jen hrstka tehdejších kytaristů. A protože byl zároveň výborným improvizátorem, okouzlil tolik jazzmanů. Třeba Miles Davis s ním pplánoval společné natáčení, což se ale kvůli Hendrixově smrti nikdy neuskutečnilo. Davis o tom píše ve své autobiografii, která byla přeložena do češtiny. Ta knížka je sice trochu kontroverzní, budou tam možná i výmysly, tím byl Davis pověstný, ale pasážím o Hendrixovi bych věřil.

Je tam zajímavá informace, že Miles o Hendrixovi netušil, že nezná noty. Když to zjistil, nijak to nezmenšilo respekt, který vůči němu choval.

Ani mezi jazzmany nebylo tehdy hudební vzdělání samozřejmostí. Na evropských hudebních školách vznikala jazzová oddělení až počátkem 70. let, v USA to bylo ještě o pár let později.

Byl to John McLaughlin, kdo Milese upozornil na Hendrixe. Další jazzman, Herbie Hancock, přiznává, že on sám měl tehdy hudbu pečlivě rozškatulkovanou a ignoroval vše mimo jazz a klasiku. Až Miles Davis ho přiměl změnit pohled a otevřít se dalším žánrům. Čím tedy Hendrix tolik okouzlil Davise i McLaughlina?

Od jiných rockových či bluesových kytaristů se lišil velkou mírou muzikantské intuice, tedy správné volby, co v kterou chvíli zahrát. Jinými slovy, byl z celé té generace kytaristů nejšílenější. Navíc, ti ostatní jako Jimmy Page či Eric Clapton, byli Britové. Kdežto on jako černoch a Američan měl daleko blíž ke kořenům blues.

Jak se to konkrétně projevilo?

Když člověk poslouchá Claptona, je v tom mnohem víc logiky a rozumu. Zatímco Hendrix neměl hudební vzdělání a neznal noty, ale díky intuici a talentu hrál naprosto přirozeně, aniž by o tom musel přemýšlet. Třeba na Electric Ladyland či živých nahrávkách jsou skladby s dlouhými sóly, což je disciplína typická spíš pro jazzmany typu Coltrana či Charlieho Parkera než pro rockové kytaristy. Po Hendrixově smrti, v 70. letech měl Miles Davis v kapele kytaristy, kteří z Hendrixova zvuku vycházeli, zachycují je alba jako On The Corner nebo Agharta. Hendrix přitom nebyl jazzový muzikant, jeho improvizace byly harmonicky jednodušší než u jazzmanů.

Řečeno jinými slovy, Hendrix používal v improvizační jazyk odlišný od toho, co hráli jazzmani?

Co se týče samotné improvizace, Hendrix vycházel především ze stylu, jakým před ním hráli na elektrickou kytaru černošští bluesmani, třeba B. B. King. Jejich odkaz rozvinul v tom, že zahrál víc not a rychleji, a také používal jinou zvukovou paletu.

Často se tvrdí, že když rockeři hrají neúnosně mnoho not, je to jen výraz jejich ega, protože ty nadbytečné noty nic podstatného neříkají?

Tahle generalizace zdaleka nemusí platit vždy. Třeba Miles Davis nebo Thelonious Monk hráli technicky jednoduše, John Coltrane hrál naopak technicky velice náročně, a geniální je obojí.

Souvisí umění improvizace s kompozicí? Byl i v tomhle Hendrix tak geniální? Třeba jeho Purple Haze zní jako zcela jednoduchý ale efektní riff, podobně jako Statisfaction od Stones. Anebo je tam skrytá nějaká nosná myšlenka?

Právě ten riff je docela zvláštní, odlišný od tehdejších zvyklostí, s atypickými disonantními intervaly.

Hendrixe hraje i Kronos Quartet, Purple Haze zazněla v 90. letech v Praze v rámci Pražského jara. Nešlo ze strany Kronosu také o manifest, vytáhnout posluchače vážné hudby z jejich škatulky, podobně jako k tomu Hancocka přiměl Miles Davis?

Určitě to sloužilo i jako manifest a je to zcela v pořádku.

A když se podíváš zpětně na kontinuitu elektrické kytary, a vzal bys časovou osu Clapton-Hendrix-Led Zeppelin, lze ty jednotlivé fáze nějak porovnat?

Ono se nedá vše srovnat do jedné linie. Třeba Stairway to Heaven od Led Zeppelin má úžasně detailně propracovanou kompoziční a aranžérskou stavbu. Zrovna něco s tím srovnatelného u Hendrixe nejspíš nenajdeš.

Změnil Hendrix vedle kompozice a hráčské techniky i estetiku?

O tom lze teoretizovat, těch pohledů je hodně, a hudba taky může znamenat spoustu věcí pro různé posluchače. Hendrix byl výjimečný virtuoz, měl navíc jistou přirozenost, oproti těm kdo se třeba dokázali spoustu věcí naučit, ale nebyli tak obdařeni hudební inuticí. Hendrix nabízel něco navíc, rovinu která přesahuje rozum. Osloví tě to, aniž bys to dokázal vysvětlit. A další věc. Kolem Hendrixe vznikl velký mýtus, díky tomu, že zemřel v ranném věku. Takže nikdo nedokáže odhadnout, co by vytvořil v dalších dekádách. Řada jeho vrstevníků prožila vrcholné období v 60. letech, a později je už nikdy nepřekonala, i to mohl být Hendrixův osud, pokud by žil déle.

Dobře si vzpomínám, jak jsi jako 12letý školák přepisoval do not z kazet sóla Erica Claptona.

Třeba Hideaway, z alba Blues Breakers s Johnem Mayallem, na tom jsem strávil několik dní, a pak Little Wing od Hendrixe z Axis: Bold as Love.

Byl ten Hendrix na přepis komplikovanější?

Vyšlo to nastejno.

Pokud by ses mohl s Hendrixem setkat v nějaké sci fi fantazii, na co by ses ho zeptal? A našli byste vůbec společné téma?

To je typ otázky, na kterou muzikanti neradi odpovídají. Když člověk potká hráče, kterého si hodně váží a položí mu hudební dotaz, ne vždy dostane tu odpověď, kterou potřebuje. Pokud se otázka týká techniky, tak na tu odpověď můžeš přijít i sám. Ale někdy je dobré zeptat se na věci, které třeba s hudbou vůbec nesouvisejí. To je daleko zajímavější, než žít v přesvědčení, že položíš otázku a dostaneš odpověď, na kterou jsi čekal celý život. Protože všechny ty legendy, z jejichž odkazu vznikl určitý mýtus, byly v době svého života normálními lidmi co museli řešit své každodenní problémy. I když měli velký talent, museli cvičit, někdy hráli dobře, někdy hůř. To je ta realita, kterou mýtus neobsahuje.

Psáno pro UNI, 2020/10