Glatt und Verkehrt, Krems, Rakousko, 28.-31. července 2022
10. 3. 2023 | Rubriky: 2022,Články,UNI
Na Dunaji, hodinku autem ze Znojma i z Vídně, leží rakouské město Kremže, které si na hudební mapě Evropy vydobylo unikátní místo. Ve srovnání s obsahově spřízněným Rudolstadtem představuje festival Glatt und Verkehrt záležitost komorní, ale přitom nabízí ty nejvybranější lahůdky z celého světa. Že jde o provokativní hudební kombinace naznačuje i název akce, v překladu Hladce a obrace. Program, propojující world music, alternativu i jazz, probíhá dva týdny a vrcholí koncem července v areálu vinařského závodu na kraji města.
Hlavním lákadlem programu byl 85letý saxofonista Archie Shepp, který patřil před půlstoletím s Johnem Coltranem k průkopníkům jazzové avantgardy. Křehkého starce o holi přivedla na podium asistentka, další asistentka mu přinesla saxofon a odnesla hůl. Koncert plný pokory byl podobným zážitkem jako vystoupení Joni Mitchell společně s Brandi Carlile o čtyři dny dříve na Newport Folk Festivalu, které obletělo svět prostřednictvím YouTube. I v tomto případě přebrali hlavní zátěž koncertu spoluhráči, kteří s ním přijeli s Sheppem z Francie, kde se před lety usadil. Hlavní slovo měli pianista Pierre-Fran‡ois Blanchard a zpěvačka Marion Rampal, Shepp se k nim přidával na saxofon a častěji ve zpěvu, jakoby chtěl deklarovat návrat k černošským kořenům – gospelům, spirituálům a blues.
Místní publikum napjatě očekávalo Otto Lechnera. Slepý akordeonista s fotografickou pamětí má pověst mistra coververzí, který v dobře známých skladbách objeví nečekané významy i souvislosti, a navrch dodá špetku jemné ironie. Protože svá dřívější vystoupení končil úpravou tématu z Dark Side of the Moon od Pink Floyd, ředitel si festivalu si pro letošní program objednal coververzi celého alba. Lechner je místní celebritou, narodil se pár kilometrů proti proudu Dunaje ve městě Melk, známém díky klášteru i knihovně, která inspirovala román Jméno růže od Umberta Eca. Na podium vkročil Lechner v černém klobouku sebejistým krokem bez doprovodu. U písní zachoval tempo i melodie a dokonce použil další akordeon, jehož rejstřík přesně evokoval zvuk syntezátorů z počátku 70. let, kdy Pink Floyd své album natáčeli. Vše ostatní zůstalo jen v rovině náznaku, a jako bonus Lechner uprostřed koncertu přidal citaci z Franze Kafky: “Jsi méně než vězeň, protože jsi svobodný, ale jako vězeň se chováš.” Lechner jen potvrdil to, o čem se léta vedou diskuse, že Kafkova Proměna i Proces nemají ke starým albům Pink Floyd příliš daleko. Dramatický náboj koncertu zesílila hostující Pamelia Stickney, renomovaná hráčka na theremin. Průzračný tón sto let starého elektronického nástroj suploval roli zpěvu. Druhým hostem byl vynikající rakouský hráč na elektrickou kytaru, Karl Ritter, který náladu koncertu drasticky posunul už tím, jak vstoupil na podium a za sebou vláčel kytaru se zapnutým snímačem, což vytvářelo ty nejpekelnější industriální zvuky.
Festivalový program upozornil i na zajímavý trend posledních let. Jsou to komorní, čistě ženské sestavy, otevřené všem žánrům, a s podobnou otevřeností kombinující akustické nástroje. Jejich cílem je vyprávět hudební příběhy, nikoli stavět na odiv technickou virtuozitu. Bruselské kosmopolitní trio Las Lloronas tvoří Němka Marieke Werner, Sura Solomon je Američanka s belgickým pasem, Holanďanka Amber in ‘t Veld vyrůstala ve Španělsku. Koncert začaly zpěvem acapella, pak střídaly klarinet, akordeon, ukulele, kytary. V písních zazněla španělština, angličtina, hebrejština i arabština, ze skladeb jste necítili nějakou kostrbatou snahu přiblížit vzdálenou kulturu, ale osobní vklad, a mezi řádky jste dešifrovali návod: Je to tak snadné, zkuste to taky!
Podobný, i když poněkud abstraktnější koncept sledovalo katalánské, opět ženské Marala Trio. Jejich koncert proběhl v prosluněné středověké budově, mikrofony umístěné v “umělé hlavě” posílaly zpěv do sluchátek diváků. Nešlo o technickou extravaganci ale spíš o rozšíření dynamiky k tomu nejtiššímu šepotu a tím i posílení kontaktu s posluchači, sedícími po celém obvodu místnosti, zatímco zpěvačky kroužily uprostřed, občas se k nim přidal houslista. Koncert jste mohli samozřejmě sledovat i bez sluchátek, i když jste se tak ošidili o část uměleckého záměru.
Vrcholem programu bylo magické propojení rakouského jazzového basisty Lukase Kranzelbindera a kreolských lamentací Danyela Waro z ostrova Reunion. Styl maloya sice vznikl podobně jako blues křížením písní černošských otroků a evropských vlivů, tentokrát jde ale spíš o rituální hudbu, postavenou na transovních rytmech a křehkých melodiích s emocionálně vypjatým zpěvem. V Kranzelbinderově skupině Interzone hrál trumpetista a bubeník, maloyu reprezentovali vedle Danyela Waro další čtyři zpěváci a multiinstrumentalisté, v jejichž výbavě převládaly perkuse. Klíčovým nástrojem žánru je kayanm, rám vystlaný dvěma vrstvami stébel cukrové třtiny, mezi nimiž chrastí masivní semínka květiny podobné lilii, jejíž české jméno je dosna. I když Waro má předky Afričany, sám je blonďák, na a kayanm nejenže hraje, ale nástroje též vyrábí. 
Psáno pro UNI, 2002/9
