Hudba jako rychlovlak přes jazykové bariéry.

20. 4. 2023 | Rubriky: Články,Kolokvium Folkových prázdnin

Zatímco příběhy vytištěné na papíře nutno do cizích jazyků překládat, texty propojené s hudbou si s jazykovou bariérou někdy poradí i bez překladu. Tedy, ne pokaždé, ale v mnoha výjimečných případech, které vstoupily do historie, se to stalo. Dobře si pamatuji na hudební zážitky z 60. let. Bylo jich hodně – a jazykové bariéry tehdy bořily nejen nahrávky Boba Dylana, ale zčásti a trochu jinak i Rolling Stones. Podobný mechanismus, jak dokáže sílu slova znásobit zpěv a hudební složka, najdeme i v žánrech z dřívějších historických období. Dobrým příkladem jsou archaické balady z Irska či Bretaně, portugalské fado anebo pákistánské rituální zpěvy qawwali. K nim se podrobněji dostaneme v závěru textu.

Příběh 1 – Bob Dylan

Začněme u Boba Dylana, jehož hudba zasáhla několik generací. Z frázování, dikce, tónu, doprovodu vycítil i posluchač neznalý angličtiny, že poselství skladby rezonuje i s jeho vlastním postojem. Tento pocit sounáležitosti byl v 60. letech zcela běžný, mladším generacím doporučuji ověřit si to u pamětníků. Fungovalo to i na dálku, přes Železnou oponu, navzdory tomu, že Dylan ani další spříznění umělci u nás v té době nikdy nevystoupili. Ve hře bylo několik faktorů: generační protest i hudební spřízněnost s blues, které samo o sobě představovalo silně individualistickou výpověď.

Generační polarizace modelovala periodické proměny hudebního vývoje od jazzové éry přes rock and roll a punk rock až k trendům posledních dekád – ale 60. léta z této rutiny vyčnívala, což je tématem pro samostatnou studii. Jedna z nich je snadno dostupná na internetu, autorem je Ted Gioia, u nás známý díky do češtiny přeložené knize Hudba Podvratné dějiny. Ve svém blogu The Honest Broker uveřejnil Gioia článek Is Old Music Killing New Music? v němž dochází ke zjištění: “Nejžádanější jsou nahrávky umělců z věkové kategorie sedmdesátníků a osmdesátníků (Bob Dylan, Paul Simon, Bruce Springsteen, etc.) eventuelně těch co jsou už po smrti (David Bowie, James Brown, etc.). ”

Dylanova tvorba byla uprostřed 60. let kronikou společenských změn, aniž by to autor zamýšlel. Tak například, jeho píseň The Times They Are A-Changin’, Časy ty se mění, neměla v době svého vzniku roku 1963 ani tak ráz suchého konstatování, spíše byla vizí toho co přijde, kterou až dodatečně potvrdila historie. Dalším mezníkem byl singl Like a Rollin’ Stone, jehož základ se rodil na předcházejícím britském turné, které dokumentuje film Don’t Look Back . Jedna ze scén zachycuje Dylana jak zpívá Lost Highway od Hanka Williamse, začínající slovy: “I’m a rolling stone, I’m alone and lost. ” Výsledná Dylanova nahrávka měla stopáž 6 minut, naléhavý zpěv a text donutil člověka přemýšlet. Obojí byl ve světě žebříčkových hitů poněkud netypický úkaz. V hitparádě tedy dominoval dvouapůlminutový formát, díky značně delší stopáži značka Columbia váhala s vydáním, ale nahrávka nakonec tehdejší systém zvyklostí i estetických měřítek zcela rozbourala. Když roku 1988 Boba Dylana uváděl Bruce Springsteen do Rock and rollové síně slávy, vzpomínal na přelomový moment, kdy jako patnáctiletý slyšel píseň poprvé: “Ten úder na virbl rozkopl dokořán dveře do mého mozku. Podobně jako Elvis osvobodil vaše tělo, tak Dylan osvobodil vaši mysl, ukázal nám, že i když hudba působí fyzicky, není namířena proti intelektu. Vynalezl novou cestu, jak lze zpívat pop, prolomil limity, čeho lze dosáhnout nahrávkou, a navždy změnil tvář rock’n’rollu.”

V historickém odstupu je zřejmé, že nahrávka byla uzlovým bodem propojujícím další události. Jejím producentem byl Tom Wilson, Afro-Američan s vysokoškolským vzděláním z Harvardu, jehož vizionářský talent se ve stejné době promítl do nahrávek Simona a Garfunkela či Franka Zappy a Mothers of Invention. Natáčení proběhlo v New Yorku během dvou frekvencí 15.-16. června. Pro srovnání: nahrávka Yesterday s Beatles a smyčcovým kvartetem vznikala v londýnských studiích Abbey Road v téže době, 14. a 17. června.

Příběh 2 – Bretaňský gwerz a irský sean-nós

Má Dylanova dikce a frázování paralely v jiných obdobích a žánrech? U zhudebněné poezie, kam patří portugalské fado, francouzský šanson, či indický ghazal, má melodie často roli vábničky, návnady, a zesiluje působení textu. Vývoj probíhal v mnoha kulturách podle podobného scénáře. Bretaňský zpěvák Erik Marchand tvrdí: V minulosti existovaly dvě formy, zpívaná a instrumentální, balady a tanec, dohromady se to nemíchalo. To se změnilo až s folkovým hnutím. Gwerz je označení pro bretaňské tradiční balady, které vyprávějí příběh. U nás v Bretani musí každý zpěvák zaujmout posluchače i bez doprovodu. Časté jsou také dva hlasy, které nezpívají v polyfonii, ale v dialogu, podobně jako v černošské hudbě se střídá zvolání a odpověď, ten styl se jmenuje kan ha diskan. Koncem šedesátých let lidé změnil způsob života a zmizelo prostředí, kde by se balady gwerz mohly zpívat.

Změnil se i vkus publika. Díky hudebníkům, kteří s lidovými nástroji vytvářeli překvapivé zvukové kombinace, objevila tradiční hudbu mladá generace. K průkopníkům tohoto hnutí patřil Alan Stivell v Bretani, skupina Chieftains v Irsku a Värttinä a další skupiny ve Skandinávii. Dlouhé balady bez doprovodu ale neměly ani u vnímavého publika šanci na úspěch. Jak tedy zpracovat staré a krásné texty, a nabídnout je nové generaci posluchačů? Tento estetický posun řešily desítky umělců. Již zmíněný bretaňský zpěvák Erik Marchand natáčel kouzelná alba s rumunskou dechovkou Taraf de Caransebes, vynikající zpěvačka švédských balad Lena Willemark vydávala alba s jazzovými hráči u značky ECM, zmínku zaslouží i Zuzana Homolová ze Slovenska a její album Slovenské Balady, které natočila společně s Vlastou Redlem.
Paralelou k bretaňským baladám gwerz je irský žánr sean-nós, mistrovské epické příběhy zpívané rovněž bez doprovodu nástrojů. Marchand oba styly srovnává: “My klademe důraz na rytmus, slabiky, kdežto Irové užívají melodické ozdoby. V Bretani odpovídá každá slabika tedy tónu, v irském melismatickém zpěvu jedna slabika pokryje třeba sled pěti propojených tónů.” Objevují se dokonce zajímavé teorie o spřízněnosti sean-nós se styly ze středozemí či blízkého východu, konkrétně s flamencem a hudbou Beduinů.

Specialista na sean-nós, což v překladu znamená “starý styl”, zpěvák Iarla Ó Lionáird u nás vystoupil několikrát. Po jeho koncertu v Praze na festivalu Womad roku 2000 jsem se ho zeptal: “Lze se do nálady písně vcítit ‘na objednávku’? Do jaké míry jsou tedy balady sean-nós autentickým projevem, a do jaké hereckou rutinou?”

Ó Lionáird odpovídá: “V momentě, když člověk začne zpívat, se do citového rozpoložení té písně zkrátka musí přenést. To je test, v němž by měl dobrý zpěvák obstát. Víc než rutinní příprava, tedy naučit se slova nazpaměť, je důležité do té písně vniknout. Když zpívám kdekoli ve světě, lidé se chytí emocí, které z té písně vyzařují, nic jiného jim také nezbývá. Melodické ornamenty fungují v indických melodiích podobně, jako v irských.”

Příběh 3 – Qawwali

Zajímavým příkladem, jakou sílu dokážou indické hudbě dodat zmíněné ornamenty, jsou rituální zpěvy, dnes známé jako qawwali. Ty vznikly před téměř 7 stoletími cestou, kterou bychom dnes označili za fuzi. Na rozdíl od současných fuzí nebyl motivací producentský záměr, ale snaha muslimských misionářů, kteří do Indie přicházeli ze Západu, převést místní obyvatelstvo na islám. Zpěvy qawwali vznikly propojením dvou zdrojů: indických melodií a duchovních textů súfijské poezie. Za zakladatele této hudební školy je označován básník Amir Khusrau (1253-1325). Sám byl smíšeného původu: jeho matka pocházela z Indie, otec z turkických zemí ve Střední Asii. Mimochodem, Khusrau byl asi o dvě generace mladší než nejslavnější súfijský básník Rumi (1207 -1273), který je na Západě mnohem známější než Khusrau. Súfijové jsou součástí muslimské kultury, nikoli však oficiálním hlasem náboženství. Historicky i dnes to jsou volnomyšlenkáři, stavějící se proti mocenským strukturám islámu.

Hlavního zpěváka, označovaného qawwal, doprovází skupina zvaná party. Na zpěv qawwala navazují doprovodní zpěváci, při vzájemném střídání se neustále zvyšuje napětí a přidávají nové ornamenty. Největším a dosud nepřekonaným umělcem žánru byl Nusrat Fateh Ali Kahn z Pakistánu. Západ tuto hudbu objevil relativně pozdě, roku 1985, kdy Nusrat vystoupil na festivalu Womad ve Velké Británii a také v Paříži. Qawwali posluchače skutečně vede k posunu v tom, jak vnímá realitu. Sám si vzpomínám na koncert v Berlíně, kde vystupovala sestava Sabri Brothers. Když hudba skončila, člověk musel vyvinout úsilí, aby se ze stavu odlišného vnímání vrátil zpět do reality a zorientoval se v čase.

Nusrat Fateh Ali Kahn zemřel roku 1997 ve věku pouhých 48 let, aniž by ho kdokoli dokázal nahradit. Velké oblibě se těší zpěvačka Abida Parveen, s repertoárem zhudebněných sufijských textů. Ty sice nespadají do formy qawwali, ale otevírají dveře do podobného myšlenkového světa. Poselství originálního textu si ale musíte najít sami, jedná se o kulturu tak odlišnou, že ani trans neprorazí jazykovou bariéru. Je to dobrodružná cesta, a jádrem zprávy ale je – podobně jako u Dylana – zpochybňování vnucených pravidel, i jejich náhrada smysluplnou myšlenkou, k níž posluchač-individualista snadno najde cestu. Abida Parveen boří několik předsudků: spirituální zpěvy v islámské zemi v tomto případě zpívá žena, a texty jsou z pohledu fundamentalistů doslova kacířské. V jejím repertoáru převažují básně indického filozofa a humanisty Bulleh Shaha (1680-1757) , který žil před 4 stoletími. Takhle zní hlavní myšlenka básně Nigah-e-Darwaishaan, Upřený pohled dervišů: “Strhněte mešity, strhněte hindské chrámy, strhněte vše co se dá zbořit, ale nezlomte srdce žádnému člověku, protože v něm přebývá Bůh. ”

V překračování jazykových bariér disponuje tedy hudba několika nástroji. Někdy to je intuice posluchače, který s umělcem sdílí společenský kontext, což dokumentuje tvorba Boba Dylana, jindy přispěje vypjatá expresivita interpreta, jako v případě irských či bretaňských balad. U mimoevropských spirituálních tradic, dnes označovaných jako “trance music”, vstupuje do hry repetitivnost, úderný rytmus i dynamika zvyšující napětí. V praxi se ale nejčastěji jedná o individuální kombinaci všech tří možností. Co mají jednotlivé příklady společného je, že vzájemnou komunikaci mezi umělcem a posluchačem obohatí další prvek dobrodružství.

Psáno pro Kolokvium Folkových prázdnin, 2022