Jacopo Tomatis: Bella Ciao
14. 6. 2023 | Rubriky: 2023,Články,Knihy - recenze,UNI
Bloomsbury Academic, Bloomsbury Publishing Inc, New York
Edice 33 1/3 Global, 152 stran, ISBN 9781501372612, anglicky
Bella Ciao, Sbohem krásko, patří k nejnahrávanějším italským písním, coververze natočili Tom Waits, Manu Chao, existuje dokonce česká verze otextovaná Michaelem Prostějovským s typicky nemastným-neslaným názvem Květy pláčou. Loni se Bella Ciao stala hymnou protestů v Iránu po politické vraždě 22-leté kurdské ženy Mahsy Amini za nesprávně nasazený hidžáb. Původně to byla píseň italských partyzánů, kterou zpíval i sbor Rudé armády Alexandrovci, později získala novou identitu jako anarchistická hymna, například v podání skotské post-punkové skupiny Dog Faced Herman. Tomatisova kniha řeší politicky motivované mýty, které s touto písní prosákly i do respektovaných médií.
Italský folkový revival probíhal souběžně s hnutím anglicky zpívajících písničkářů, inspirovaných Bobem Dylanem. Paralela má několik skrytých rovin. Zatímco odkaz amerického blues i zásluhy sběratele Alana Lomaxe (1915-2002) jsou dobře známy, italské souvislosti zůstaly dlouho utajeny. Když po 2. světové válce pokračoval Lomax ve sběru terénních nahrávek v Evropě, v Itálii pracoval s podporou místních odborníků Diega Carpitella a Ernesta de Martina, a právě na jejich odkaz navazuje Tomatisova knížka. Italská tradiční hudba je i ve srovnání s americkou nesmírně bohatá, patří k ní polyfonní sbory, pohanské transovní rituály pizzica i písně společenského protestu.
Folkový revival ovšem neznamenal jen renesanci lidových kořenů. Též to byla éra manipulací, ideologických klamů a názorových konfliktů. Zlom v americkém folku přišel v červnu 1965, když Dylan vystoupil na Newport Folk Festivalu s elektrickou kapelou. Lomax jako konferenciér Dylanův koncert neomaleně sestřelil, v zákulisí se s ním pak popral Dylanův manažer Albert Grosman. V Itálii polarizaci mezi myšlenkově protilehlými tábory ještě posílila politika, italská komunistická strana patřila v západní Evropě k nejsilnějším.
Italskou folkovou éru odstartoval festival Due Mondi ve Spoletu severně od Říma, jeden rok před zmíněným Newportem. Festival existuje dodnes, roku 1958 jej založil skladatel Gian Carlo Menotti (1911-2007), a název “Dva světy” reflektoval program, který souběžně prezentoval americkou a evropskou kulturu. Jistou dobu existovalo i partnerství mezi “Spoleto Festivaly” v Charlestonu, USA a v Melbourne, Austrálii.
V Itálii vytvářela tradiční hudba spojující můstek mezi literáty i klasickými skladateli, k tomuto elitnímu klubu se hlásil Umberto Eco, Italo Calvino i skladatel Luciano Berio. Vrcholem programu ve Spoletu v pondělí 22. června 1964 se stala Bella Ciao. Na koncertě zazněla i píseň Gorizia o krvavé bitvě z 1. světové války, a v sále přítomný důstojník italských carabinieri protestoval, že to je urážka italských ozbrojených sil, došlo i na pouliční demonstrace. Na půdorysu názorových střetů se formovala estetická a ideologická tvář folkařského hnutí. Tvrdí se dokonce, že zpěvačky braly strychnin, což mělo zvýraznit drsnost a tedy “autentičnost” zpěvu.
Tomatis rozebírá i esteticko-ideologickou stránku věci, programově jednoduché aranžmá, záměrné vytváření protikladu ke komerci, reprezentované festivalem v San Remu. Odkrývá, že písně vydávané za tradiční vznikly plánovitě den před koncerty ve Spoletu, i když muzikologickou analýzou lze jejich lidový původ snadno zpochybnit.
Půl století před internetovými fake news vznikla významná falešná informace, kterou dodnes citují seriózní zdroje. Partyzánský song Bella Ciao měl údajně předlohu v pracovní písni sezónních dělnic “mondine”, které v povodí řeky Pád za drastických podmínek plely rýžová pole. Mondine představovaly společenský fenomén, který se roku 1949 stal předlohou slavného filmu Hořká rýže (Riso Amaro). Anglická Wikipedie nabízí dodnes “rýžový” původ Bella Ciao jako možnou teorií, a Jacopo Tomatis uvádí tento blud na správnou míru. 
“Koncem dubna 1965 došel do redakce komunistického deníku L’Unitę dopis od bývalého sezónního dělníka. Ten tvrdil a podložil to svědectvím, že to byl on kdo kolem roku 1951 zkomponoval “rýžovou” verzi písně, a to na bázi partyzánské Bella Ciao, ale redakci zároveň žádal, aby jeho dopis netiskla. Právem se obával, že by to poškodilo pověst skupiny Gruppo del Nuovo Canzoniere Italiano, která na festivalu ve Spoletu píseň zpopularizovala. Falešná informace měla v rámci socialistické ideologie demonstrovat vazbu mezi vykořisťovanými námezdními dělníky a partyzány, a přinést tak chybějící spojující článek mezi oběma třídami.
Tomatis navíc odhaluje, jak k popularitě Bella Ciao přispěl i tzv. Světový festival mládeže a studentstva, organizovaný v metropolích sovětských satelitů včetně Severní Koreje. První ročník proběhl v Praze roku 1947. Reportér L’Unitę psal: “Večer na březích Vltavy jste mohli slyšet lidové písně z celého světa, a bývalí partyzáni z Itálie tam do noci zpívali se svými bratry z Řecka.” Tam právě zuřila občanská válka, v níž byli komunisté roku 1949 poraženi. Tomatis dodává: “Je tedy velmi pravděpodobné, že Bella Ciao se tak stala součástí repertoáru na dalších festivalech v Budapešti (1949) a Východním Berlíně (1951).” Díky mezinárodnímu ohlasu pak roku 1966 italský komunistický politik Enrico Berlinguer věnoval vinylové album skupiny Nuovo Canzoniere Italiano severovietnamskému předákovi Ho Či Minovi, což zachycuje fotka v úvodu knihy.
Psáno pro UNI, 2023/4
