Meral Polat: Nečekej, že  odpověď přijde za tebou.

15. 7. 2023 | Rubriky: 2023,Články,Harmonie

Zpěvačka Meral Polat patřila k vrcholům programu Babel Music XP v Marseilli. V červnu vystoupila na pražském festivalu Respect.

Meral Polat se narodila v Amsterdamu, kam se její rodiče vystěhovali z kurdské komunity v Anatolii. Vystudovala herectví a hudbě se začala věnovat před dvěma lety, když zemřel její otec. Ten byl formálně gastarbaiter, ale duší básník. Jeho texty zpěvačka zhudebnila na svém zcela výjimečném debutovém albu Ez ki me, Kdo jsem já. Ve daném žánru se jedná o mimořádný počin. Neokázale emotivní zpěv je nabitý dramatickými zvraty, mikrotonálními posuny i melodickým ozdobami. Doprovod tvoří neméně unikátní hráči. Chris Doyle, absolvent Berklee i člen newyorské afrobeatové kapely Antibalas nominované na Grammy hraje na klávesy a kytaru. Bubeník Frank Rosaly pochází z Portorika, čerpá z karibských rytmů, klasické hudby i jazzu. Následující rozhovor vznikl letos na jaře v Marseilli před koncertem tria.

Narodila jste se v Amsterdamu, vaši rodiče byli z Malé Asie, v jaké kultuře jste vyrůstala?

Každý z mých rodičů ovládal jiný kurdský dialekte, takže spolu mluvili turecky, měli turecké vzdělání. Já mluvila holandsky a turecky, kurdštinu se učím až nyní, a tím jazykem zpívám.

Jak tedy dokážete rozumět poezii vašeho otce, kterou jste zhudebnila?

Začalo to takhle. Jednoho dne jsem se svého otce zeptala, co to obnáší být lidskou bytostí. Řekl mi: To je těžká otázka, na to není odpověď. Dál naléhám: Ale já to potřebuju vědět. Tak mi napsal báseň Ez ki me, což znamená Kdo jsem já. Já mu řekla: Tati, nerozumím těm slovům, přelož mi to. A on: Pokud chceš odpověď na tak komplikovanou otázku, nečekej, že ta odpověď přijde za tebou. Musíš se k ní sama dopracovat. Tak, že se naučíš svoji mateřštinu. Ez ki me je i název mého prvního alba. Tím to pro mě začalo. Chodím na lekce kurdštiny. V Nizozemí žije kurdský básník a spisovatel Kawa Nemir, do kurdštiny přeložil celého Shakespeara, Emily Dickinson, i Odysea od Jamese Joyce. Požádala jsem ho, jestli by mi nepomohl přeložit básně mého otce, a tak jsem se dopracovala k odpovědi na moji původní otázku i k obsahu těch básní.

Když jste tedy dešifrovala odpověď vašeho otce, jak vnímáte svoji identitu?

Nejstarší jsou moje kurdské kořeny, o vrstvu výš ty turecké, a pak ty nové, nizozemské.

V Amsterdamu jste vyrůstala s jakou hudbou?

Všechno jsem vnímala najednou a dohromady, podobně jako teď. S hudbou kurdskou, tureckou, protestní a levicovou. Třeba Kardes Turkuler je kosmopolitní kapela z Turecka reprezentující všechny menšiny včetně Řeků a Arménů. Jsou spíš pro vzájemné propojení než pro protest a konfrontaci. Zpívají třeba básně z 16. století, autorem je Pir Sultan Abdal, alevitský humanista, to je dodnes živá tradice, která se otiskla i do současné turecké psychedelické hudby. Pir Sultan Abdal byl vždy vyobrazen s tureckou loutnou baglamou, byl to rebel proti osmanské říši, nakonec ho popravili.

K psychedelii se ještě vrátíme, ale jak kdo jsou Alevité?

Je to matoucí i pro mě, někteří Alevité říkají, ano, patříme k Islámu, jsme jeho nejmladší větev. Věříme v Boha ale nechodíme do mešity, máme svůj chrám zvaný cem evi, je to spíš kulturní než náboženský stánek. Alevismus byl dříve než islám, z pohanské éry přešel do monoteistických náboženství jako zoroastrismus v Iránu a průběžně se asimiloval. Jeho součástí jsou dodnes šamanské prvky jako uctívání slunce.
Můj otec pocházel z oblasti Dersim, turecky zvané Tunceli. Je to nepřístupná kotlina mezi 4 horami, usadili se tam třeba i Arméni, protože to území bylo chráněné před Turky. Vznikl tam kulturní mix, ale roku 1938 přišel masakr. Povstání kurdských Alevitů bylo krvavě potlačeno, tisíce obyvatel bylo vyvražděno či donuceno k útěku. Já nejsem nábožensky založená, nevěřím na organizovanou církev, ale z alevismu jsem se mnohé naučila. Postoj ke světu, žebříček hodnot, vzdělání, poznání, věda, vše co je důležité k přežití jednotlivce i komunity.

Takže se jedná o linii, která pokračuje od pohanů přes islám až do nynější diaspory?

Podívejte se, kdo jsou muzikanti, zpěváci a herci v Nizozemí z turecké a kurdské diaspory. Zjistíte, že Alevité převažují.

Viděl jsem jednu statistiku. Včetně reprezentace v politických funkcích, kde jednoznačně převažovaly alevitské ženy. Ministryně spravedlnosti, členky parlamentu, odborové funkcionářky.

Ještě dodám, že jsem z turecko-kurdské diaspory první žena, která absolvovala divadelní konzervatoř, a to roku 2004, za 120 let její existence. Neříkám to, abych se chlubila. Jen chci upozornit jak nový trend je, že se těmto profesím věnují ženy imigrantky. Dříve v naší diaspoře převažovaly konzervativní rodiny, pro které bylo studium uměleckých disciplin nežádoucí, neb mělo příchuť podezřelého bohémského života.

Váš otec byl básník jen v privátním životě? Veřejně nepublikoval?

Nikdy. Zvala jsem ho na podium na mých vystoupeních aby ty básně aspoň četl na veřejnosti a k tomu hrál na loutnu. Nikdy nechtěl.

Za jakých okolností se vaši rodiče vystěhovali z Turecka?

Přišli aby jejich děti vyrůstali ve svobodném světě. A aby i oni mohli být sami sebou. Otec mé matky byl v první vlně přistěhovalců někdy po roce 1950. A o deset let později přišla moje matka, dvanáctiletá, z hor Anatolie do velkoměsta. Pracovali v betonárně. Můj otec přišel roku 1980, to bylo po vojenském puči. Rodiče náhodou měli společné příjmení, jméno Polat je velmi rozšířené.

Často se vracíte do Anatolie?

Ano, do Dersinu, toho alevitského regionu pod 4 horami. Byla jsem tam i se svými muzikanty.

Jak tam dnes lidé žijí?

Postupuje tam komerce, globalizace, konsumerismus a uniformita nabídky, jako všude jinde. Lidé si ale stále zachovávají původní vztah k přírodě, k lokálním místům, které jsou součástí mýtů a historie. Pěstují víno, a taky je to jediný region, kde mají komunistického starostu.

Existuje nějaká hudební forma typická pro Kurdy? Základem klasické hudby Iránu je radiff, v Azerbajdžánu mugham.

Dengb©j, což jsou epické příběhy, a zároveň označení pro toho, kdo je zpívá. Je to hodně stará a též utlačovaná tradice. V určitých historických obdobích turecká vláda kurdštinu zakazovala, což postihlo i tento žánr.

Dengbejové byli tedy něco podobného jako v Evropě trubaduři?

Ano, původně se jednalo jen o příběhy bez hudebního doprovodu.

Což je asi propojené s tradicí bardů v Turecku či v Arménii, označovaných termínem “asik”?

Ano – a právě od nich čerpají současné kapely z turecké psychedelie, o které jsme mluvili.

V Amsterdamu je řada tureckých muzikantů i smíšených kapel, které o sobě prohlašují, že hrají “psychedelii z Anatolie”. Co to ve skutečnosti znamená?

Příkladem je kapela Altin Gün, vedou ji zpěvák a zpěvačka z Turecka, zbytek kapely jsou Nizozemci. Oni začali jako cover band té původní psychedelie, která začala v Turecku v 60. letech. Tehdy do tureckého rozhlasu pronikly anglosaské kapely, a místní muzikanti jejich vliv přenesli do vlastní kultury.
Takže, i když označení je stejné jako u kalifornské psychedelie z éry hippies, turecká varianta kombinuje elektrické kytary s melodikou z Anatolie a nikoli anglosaskou. Ano, i Turecko se nakazilo elektrickými kytarami a hlavně krabičkami a efekty na ně napojenými, a aplikovalo ten zvuk na místní repertoár. Teď se k tomu vracejí současné skupiny včetně tureckých muzikantů v diaspoře. Neopsychedelie. Je to velký fenomen. Třeba Altin Gün hrají staré skladby z Turecka, které napsali turečtí bardové známí jako “asik”.

Ve které době žili?

Třeba Asik Veysel Satiroglu se narodil koncem 19. století a patřil k Alevitům.

Takže to byla podobná generace, jako ti nejstarší bluesmani, Leadbelly, Bessie Smith či Big Bill Broonzy.

A podobně jako blues je to dodnes živá tradice, o dvě generace později žil Neset Ertas, i z jeho repertoáru neopsychedelie čerpá.

Vaše trio tvoří multiinstrumentalista Chris Doyle z New Yorku a bubeník Frank Rosaly z Porto Rika, jak jste je dala dohromady?

Zásluhu na to má Paul Cook, průkopník hudebního divadla v Nizozemí. Před 5 lety jsme se seznámili, hráli jsme ve stejném představení. Požádala jsem ho aby byl mým hudebním poradcem, chtěla jsem maximálně posunout hranice svých schopností. Paul mi poradil, abych si promluvila s Chrisem Doylem, který zrovna měl práci v Amsterdamu ten doporučil Franka. Všechno se propojilo.

Máte též někoho, kdo vám dává lekce ve zpěvu?

Ano, včetně operní průpravy. Protože mám jen divadelní vzdělání, nikoli hudební. Ale beru to jako výhodu, že nemám zafixováno co je dobře a co je špatně. Považuji to za dobrou startovní pozici. Je ale praktické zjistit jak při zpěvu funguje tělo, jak se ovládat, abych se dostala, kam potřebuji,

Komponujete s kytarou?

Ano, a umím jen 4 akordy.

Když poslouchám jak zpíváte, slyším, že se záměrně netrefujete do přesné tónové výšky, ale pohybujete se pod a nad, ale děláte to jinak než vokalisté z Egypta či Maroka, takže ta kurdská tradice mikrotónových intervalů je odlišná?

Můj projev je syntéza kurdské, turecké i nizozemské tradice, tomu všemu jsem byla vystavena. Protože nemám hudební vzdělání, postupuji intuitivně, s těmi tóny si pohrávám, a roli v tom má i melodika mluveného jazyka.

Co budete s triem hrát v Praze?

Jak písně z alba, tak i další z Anatolie, setlist se mění a na koncertě je spousta prostoru pro improvizaci.

Psáno pro časopis Harmonie, 2023/6