Džingischánovo blues
31. 3. 2008 | Rubriky: 2008,Články,Rock & Pop
Existuje nějaký průsečík mezi syrovostí autentického blues a hrdelními zpěvy ze Sibiře? I když oba žánry pracují s odlišnou metodou, chraplavý hlas takového Howlin’ Wolfa nemá zas až tak daleko k asijské technice kargyraa či khöömei. Oba světy se podařilo propojit skupině Hazmat Modine z New Yorku se svými hosty Huun-Huur-Tu z Tuvy na albu Bahamut.
To, že tuvinské khöömei je v kontextu etnických stylů vlastně jakýmsi heavy metalem, ukázal před dvěma lety Albert Kuvezin na albu Recovers. Kuvezin debutoval před třinácti lety se skupinou Yat-Kha albem Yenisei Punk, ale tentokrát si místo tuvinských lidových melodií vybral hudbu svého mládí, tedy evergreeny Led Zeppelin a Black Sabbath. Původní zpěv Ozzieho Osborna obstál v tomto srovnání jako příslovečné mlčení jehňátek.
Huun-Huur-Tu se na rozdíl od kyzylského rockera Kuvezina drží původní instrumentace i repertoáru a patří k nejdéle působícím skupinám z post-sovětského teritoria. Spolupracovali snad s každým, kdo v západní hudbě něco znamená – od bulharského sboru Angelite až po Kronos Quartet. Když si je ale jako partnery vybrali Hazmat Modine, skupinu poněkud excentrických bluesmanů z New Yorku, jednalo se o překvapení. Pokud se totiž někdo pouští do archaického bluesového repertoáru a kombinuje přitom dvě foukací harmoniky s tubou, trubkou a kytarou, má to zřejmě dost promyšlené, a k volbě tuvinských hostů ho vedla nejspíš nějaká skrytá hudební motivace. Proto také rozhovor se členy Hazmat Modine před jejich vystoupením v Teatro Lope de Vega v Seville během loňského Womexu občas zabíhal do laikovi vzdáleného světa hudebních delikates. V interview hovoří Wade Schuman (foukací harmonika, zpěv), Randy Weinstein (foukací harmonika) a Joseph Daley (tuba).
Hazmat Modine u nás vystoupí ve středu 23. července, Náměšť nad Oslavou – Folkové prázdniny
Jak vlastně vznikl nápad založit kapelu s tak kuriozním obsazením?
Wade: Já jsem strávil řadu let jako spoluhráč v cizích službách, a když jsem nakonec přijel do New Yorku, naplánoval jsem si, že budu dělat jen to co doopravdy chci, a to ostatní že dělat nebudu. Původně jsem chtěl mít v kapele čtyři foukací harmoniky. Každý rok jsme pořádali v mém podkrovním studiu setkání profesionálních hráčů z celého světa. Když jsem se tam jednou dal do řeči s mým nynějším kolegou Randym, zjistili jsme, že máme dost podobné plány, a když jsem se ho zeptal, jestli nezaložíme kapelu, neměl dostatek prozíravosti aby mi řekl ne. Později jsme k našim dvěma harmonikám přidali tubu a během následujících deseti let další nástroje.
Měl jste mezi harmonikáři nějaký idol?
Wade: Tím byl samozřejmě bluesman Sonny Terry, a také spousta předválečných hráčů, spíš ty hodně neznámé a obskurní postavy. Ale, zatímco harmonikáři o generaci mladší než já se inspirovali chicagským blues a jejich idolem byl Little Walter, já se snažil jít jinudy a ponořit se hlouběji do minulosti.
Zvuk vaší harmoniky, který se člověku hned vryje do paměti, zní ale naopak spíš jako ty záměrně zkreslené harmoniky z Chicaga než jako nějaký idylický bluesman z venkova.
Wade: Moje harmonika někdy dokonce zní jako varhany. Používám třeba krabičku, která přidává tón o oktávu výš. Nejsem žádný fundamentalista či purista, snažím se o co nejširší zvukové rozpětí.
A jak se do vaší hudby dostal ten hrdelní zpěv?
Wade: Já vím, že už před Hazmat Modine spojoval blues s hrdelním zpěvem Paul Pena z Kalifornie. Nikdy jsem se s ním nesetkal, ale viděl jsem dokumentární film Genghis Blues o jeho cestě do Tuvy a skoro jsem se rozbrečel. S Huun-Huur-Tu se znám od roku 1993, spolupracovat jsem začali před pěti lety. Poprvé jsme spolu hráli na ruském večírku v New Jersey.
Randy: Oni hostují v celkem třech skladbách našeho alba, neměli s tím vůbec žádný problém. Vedle toho, jak fenomenálně zpívají, jsou to i prvotřídní hudebníci.
I laik pozná spřízněnost hudby z Tuvy s písněmi z filmových kovbojek, obojí má rytmus koňského cvalu. Ale existuje nějaká spřízněnost s americkým blues?
Joseph: Ta spřízněnost je v emocionalitě zpěvu. Lépe řečeno, v kontrastu syrovosti projevu a přenášených emocí. Jsou tu i historické paralely. Jedním z kořenů blues jsou field hollers, halekačky z plantáže, kdy se hlas musel nést přes široké prostranství. Podobně jako khöömei v horách mezi Mongolskem, Tuvou a Altají.
Vy jste na programu Womexu jedna ze dvou amerických kapel. Ta druhá, Dengue Fever, hraje rock z Kambodže. Jako byste vy i oni pocházeli z úplně jiného světa.
Joseph: Nezapomeňte, že pro Ameriku je typická kultura přistěhovalců. Vybírá si podněty odevšad, takže, není to vlastně ta pravá world music? Navíc, pro muzikanty teď nastalo velmi šťastné období. Můžete si vybírat ze všech hudeb světa. Vnímat obrovské množství podnětů. V kultuře panuje velká diversita. Když přijel Antonín Dvořák do Spojených států, otevřely se mu dveře do nové kultury, a totéž se děje teď a tady na Womexu, ale na zcela globální úrovni. Balkánské dechovky, hrdelní zpěváci z Tuvy, bluesmani z New Yorku, všechno se to propojuje.
Terminologická poznámka: Khöömei i spřízněné styly se vedle Tuvy praktikují v Mongolsku, na Altaji i v Burjatsku. Techniku poprvé popsal 1927 ruský muzikolog Jevgenij Gippius a označil ji termínem gorlovoje pjenije, čemuž odpovídá anglické throat singing i český název hrdelní zpěv. O třicet let později inspirovaly asijské techniky Davida Hykese a další západní tvůrce k poněkud sofistikovanější metodě, anglicky označované harmonic singing, v češtině alikvotní zpěv. Jedná se tedy o dvě odlišné, i když spřízněné disciplíny: západní a asijskou. Česká terminologie ale hází obojí do stejného pytle, a Tuvinci, aniž by co zlého tušili, bývají tedy v Čechách označováni za “alikvotní” zpěváky.
Postskript: Paul Pena – Genghis Blues
Jako první se po transkontinentální spojnici mezi americkým blues a hrdelním zpěvem označovaným v Asii jako khöömei vydal bluesman Paul Pena z Kalifornie. Díky svému syrovému howlin’-wolfovskému hlasu získal přezdívku Earthquake, a když ještě za éry Sovětského svazu zaslechl z krátkovlnného vysílání Radia Moskva hrdelní zpěv, rozhodl se, že se tuto na Západě ještě málo známou techniku naučí. Od mládí byl slepý, ale pomocí dvou slovníků, rusko-tuvinského a anglicko-ruského, se naučil také tuvinsky. Roku 1995 vyjel do Kyzylu, hlavního města Tuvy, kde získal první místo na mezinárodní soutěži ve zpěvu khöömei, což zachycuje vynikající film i album Genghis Blues (Džingischánovo blues). Pena ale zasáhl i do amerického hudebního dění, a to skladbou “Jet Airliner”, která se stala roku 1977 velkým hitem v podání Steve Miller Bandu. Zemřel před třemi lety v Kalifornii ve věku 55 let.
Z článku v Rock & Pop, 2007/3
