Iva Bittová koncertuje ve světě s hudebníky ze Slovenska i Norska
20. 1. 2023 | Rubriky: 2022,Články,UNI
Naše nejlepší houslová improvizátorka se podílí na mnohem širším spektru aktivit než stačí sledovat její české publikum. Projekt Angrusori vytvořila společně s romskými umělci ze Slovenska a norskou skupinou Kitchen Orchestra. V květnu 2022 se podařilo zorganizovat koncerty v Bratislavě, Žilině a Košicích, další turné následují. Zatím jediné album sestavy, Live at Tou, vzniklo na koncertě ve stejnojmenném klubu na jihu Norska.
V posledním půlstoletí svět zažil destítky sestav, které propojily hudbu romských komunit s širším publikem, od Gipsy Kings z jihu Francie, přes Taraf de Haidouks z Rumunska až po balkánské dechovky. Angrusori se tomuto konceptu vymykají. V romských osadách na východě Slovenska se hudba hraje především uvnitř rodin a není tedy předmětem kulturní nabídky a kompetitivní virtuozity jako u svatebních kapel z Balkánu či flamencových kytaristů z jihu Evropy. “Je naprosto úžasné, jak se tihle Norové vrhli do hudby, která jim je vlastně docela vzdálená, ” komentuje Bittová.
Vše začalo roku 2010, s navázáním kontaktu mezi “kulturní fabrikou” Tabačka v Košicích a bývalým pivovarem přestavěným na kulturní centrum Tou v jihonorském městě Stavanger. Spolupráci podpořila organizace Trans Europe Halles, a Lukáš Berberich z Tabačky tehdy vyjel do Stavangeru na seminář. “Dali jsme si pár piv, a on přišel s návrhem na společný projekt romských muzikantů z oblasti Košic a švédských ze Stavangeru,” vzpomíná Petter Frost Fadnes, saxofonista Kitchen Orchestra.
Obrat nastal, když Lukáš přizval ke spolupráci Janu Belišovou z Bratislavy, která se po desetiletí zabývá muzikologickým výzkumem v romských osadách. “Spolu s ní a Lukášem a muzikanty z Kitchen Orchestra jsme pak vyrazili na východní Slovensko,” říká Petter. “Tam jsme objevili manželský pár, Marcelu a Jozefa Dreveňákovy, jejichž hudba nás natolik okouzlila, že právě na nich jsme postavili náš projekt. Na této expedici jsme uspořádali improvizovaný koncert s Ivou Bittovou, abychom si vyzkoušeli, jestli to bude fungovat. Vyšlo to a rozhodli jsme se pokračovat.”
“Lukáš Berberich mě znal z mých předchozích romských projektů, proto mě oslovil,” vzpomíná Jana Belišová. “První fázi uzavřelo album Live in Tou. Což je zajímavé, my jsme ty písně nahráli i studiově, ale nahrávka koncertu byla nakonec lepší. V další fázi jsme plánovali koncerty. Protože Angrusori je docela početná sestava z různých končin světa, potřebovali jsme nový grant na pokrytí cestovních nákladů. Souhlasila jsem, že žádost podá naše stávající občanské sdružení Žudro, s nímž jsem prováděla předešlé aktivity. Netušila jsem, do jaké mašinérie vstupuji. Projekt psali norští partneři, pro mě to byl ale velký administrativní masakr, nicméně grant jsme získali, a teď plánujeme další turné.”
Petter vzpomíná na cestu na východní Slovensko: “Ta úroveň segregace a xenofobie byla šokující. Tak například, uprostřed zimních mrazů jsme se ocitli v košickém romském sídlišti Luník IX. Ti lidé tam žili v polorozpadlých budovách, bez elektřiny a tekoucí vody. Podobnou stuaci známe z Evropy, ale v kontextu který je považovaný za extremní a provizorní, jako jsou uprchlické tábory.” Belišová upřesňuje: “Luník IX je romské mega sídliště v Košicích, jeden z ‘průserů’ komunistických pokusů o zlepšení života romských, tehdy cikánských občanů. Postavili jedno obrovské panelákové sídliště a nastěhovali do něj, bez ohledu na rodinné vazby a přirozené sociální vrstvení, romské obyvatele ze zlikvidovaných osad. Mnozí z nich nezvládali život ve městě, v paneláku, bez propojení s přírodou a znepříjemňovali to i těm, kteří by takový život dokázali zvládnout.”
Jak tedy probíhala první hudební setkání mezi romskými a norskými muzikanty? Co bylo třeba udělat, aby pukly ledy? “Zpočátku to pro ně bylo složité,” vysvětluje Bittová. “Ta jejich původní romská píseň, a to co k tomu hrajeme my, to jsou dva rozdílné světy. Ale teď už si to užívají stejně jako my.” Petter dodává: “Chtěli jsme se vyhnout typickým klišé jako jsou komerční etno fuze. Šlo nám o to, aby ta hudba reprezentovala každého z nás, a aby v ní posluchač rozeznal jednotlivé hlasy.”
Jana Belišová: Jak přenést autenticitu z kuchyně na podium?
Už přes 20 let cestuje Jana Belišová po romských vesničkách a vydává v notách i na CD a videu sborníky mizejících písní z východního Slovenska. Souběžně s tím se snaží propojit romské muzikanty s majoritní hudební scénou. Průlomem bylo roku 2003 vystoupení už nežijícího Bély Pokuty (1956 – 2012) s rodinnou kapelou na festivalu Pohoda.
Éra autentické hudby, která je součástí každodenního života, skončí, když zpěváka vytáhnete z původního kontextu a přivedete ho na podium. Není projekt Angrusori tedy balancováním na hraně?
Je to tak! Kouzlo domácího muzicírování nelze dokonale přenést na pódium. Muzikanti se “přeštelovali” z domovského prostředí na podium, aby vzbudili ohlas. Co už těžko můžeme nazvat autenticitou. Ale myslím, že si přece jen zachovávají z velké části původnost, což je dáno i tím, že u nich doma ta hudba prostě funguje. Proto jsme také albu Gi–av dali podtitul Písně, které si Romové zpívají doma (vyšlo 2020 u Real Music House, Slovensko). Dreveňákovci ve studiu zopakovali svůj “kuchyňský” repertoár a nemělo to chybu.
Ale navzdory úspěšnosti se Dreveňákovcům nepodařilo vymanit z kolotoče generační chudoby. Po každém projektu se vracejí do svých chudých domovů, mezi svou rodinu a sousedy, kde má hudba důležitou psycho-sociální roli a je stále živá.
Muzikálnost a feeling, typické pro romské muzikanty, to je jedna věc. Nezaručuje to ale, jestli je hráč schopen fungovat v náročných podmínkách koncertního turné, protože jak říkal Frank Zappa, “touring can make you crazy”. Nevyskytly se překážky?
U Dreveňáků to je hlavně stesk po dětech. Mají jich mnoho a některé jsou ještě dost malé. Takže jsou nutné večerní telefonáty, polibky a objetí na dálku. Už se za ta léta naučili zařídit si to i zvládat své emoce. Zažila jsem s jinými romskými maminkami doslova hysterii, že musejí jít domů za dětmi. Dreveňákovci jsou velmi příjemní společníci na cesty. Dokonce si koncertování si užívají jako dovolenou, vytržení z náročných rodinných a sociálních podmínek. S jinými hudebníky jsme měli různorodé alkoholové zážitky, ztrácení se v cizích městech, neplatné doklady, zmeškání letadla, pády do jezera, pokus udělat si kuřáckou zastávku během cesty letadlem.
Za ta léta, co se věnuješ mapování romské hudby, jsou jistě viditelné změny jak ve veřejném mínění, tak i uvnitř romských komunit, vzniká s tím souběžně i pocit identity, kulturní seběvědomí a posun ve vzdělanosti?
Je to běh na dlouhou trať a ani si netroufám vyjadřovat nějaká zobecnění. V různých regionech a dokonce od vesnice k vesnici je soužití majority s romskou minoritou odlišné. Mění se to i časem. Když se zhorší podmínky, je třeba najít vinníka. Lidé se začnou zlobit na Romy, neboť v oblastech, kde nejsou pracovní příležitosti, pobírají sociální dávky. Když přišla uprchlická krize, role fackovacího panáka se posunula jinam.
Co je jednoznačně pozitivní, že přibývá úspěšných Romů. Dovzdělávají se i romští lídři, mladí lidé studují, Romové se ocitli na několika důležitých politických postech.
Věřím tomu, že v mnoha romských rodinách už důležitost vzdělání vnímají.
Iva Bittová: Rizika improvizace a experimentů
V Angrusori má Iva Bittová více rolí. Spolu s norskými kolegy je hudební supervizorkou, a navíc díky zkušenostem i temperamentu funguje jako spojka mezi romskou a severskou částí sestavy. Dobře to bylo vidět na bratislavském koncertě v květnu. I když přirozená role kapelníka spočívala na bedrech varhaníka Nilse Henrika Asheima, který s Angrusori hraje na harmonium, Bittová písně komentuje, a pokud zrovna nezpívá či nehraje na housle, tak tančí, a to spíš pro své muzikanty nežli pro publikum.
Houslisté si zakládají na původu, stáří i dalších kvalitách svého nástroje, jak to je u Ivy Bittové?
Nejsem až takový sběratel, a je to starost navíc. Ale teď jsem si přivezla z Indie z Rajasthanu tamní housle ravanahatha, na které cvičím. Mají jednu melodickou strunu na kterou se hraje, a 13 rezonančních, které se samovolně rozeznívají a podobně jako u sitaru zvuk dobarvují. V Rajasthanu je to nástroj pouličních muzikantů. Ale tyhle housle mám jen pro sebe.
Rajasthan, to je pravlast evropských Romů?
Místní jazyk je navíc blízký zdejší romštině. V Berlíně plánujeme rajasthánský hudební projekt. Účastní se tři muzikanti včetně zpěvačky z Rajasthanu, plus hráči z Berlína, včetně tureckého kytaristy.
Vnímala jsi v Rajasthanu nějakou spřízněnost s evropskými Romy, třeba jen v gestech, temperamentu?
Když jsme tam cestovali s berlínským teamem, místní anglicky nemluvili. Protože jsem muzikantka, fungovala jsem jako pojítko. Když jsme spolu hráli, rozumněli jsme si, jako kdybychom se znali spoustu let.
O tobě se Ivo říká, že jsi improzátorka a experimentátorka, Ten druhý termín je ale téma do diskuse. Jeden z největších “experimentátorů” 20. století, Edgard Varčse tvrdil: “Nepíšu experimentální hudbu. Experimentuju před tím, než hudbu vytvořím. Poté je to posluchač, kdo musí experimentovat.”
Já dělám experimenty na podiu a v reálném čase. Třeba z reakcí posluchačů z Londýna jsem se dozvěděla, že můj nejcennější dar je, naplnit probíhající čas spontánní tvorbou. To má spoustu rovin, je v tom prvek nejistoty, rizika, další lidské faktory, člověk-tvůrce si v tom musí najít cestu, přinést zážitek, informaci. V tom procesu je mu partnerem publikum, probíhá tam interakce, vznikne dialog. Něco jiného je komponovaná tvorba, k níž směřuje ta Varčsova poznámka. Třeba teď jsem v Německu hrála skladbu Alfreda Schnittkeho Faust cantata, to je pro 100členný sbor a 90členný orchestr, úžasně zkomponované dílo, to je opačná strana mé tvorby. Baví mě obojí a vzájemně se to vyvažuje. Ale samozřejmě, pouštět se do nových věcí, které se za pohybu teprve rodí, to je vůbec největší dobrodružství.
Dá se to riziko k něčemu přirovnat? Něco jako provazochodec, který může spadnout, ale protože to umí, nespadne?
Kotník si můžeš vyvrtnout i když jdeš jen po chodníku.
Když máš tedy hodně exponované představení, s nějakým rizikem zkrátka počítáš?
Samozřejmě. Ale v těch situacích se přihlásí pud sebezáchovy, třeba z té riskantní zóny přejdu zpět ke skladbě. kterou dobře znám. To mě naučila práce v divadle. Znalost řemesla. To co začnu, musím taky dokončit. Fiasko jsem nezažila.
Podobně to viděl Frank Zappa, když říkal, že pokrok není možný bez odchylky od normy.
Z vlastní zkušenosti to mohu potvrdit, odchylky od rutiny jsou ku prospěchu. Na co je publikum naopak háklivé, je nedostatek sebejistoty na straně umělce. Třeba v Německu přišla před podium žena, která mě nenávistně probodávala pohledem.
Jako když čarodějnice chce někoho uřknout?
Měla v očích absolutní zlobu. Nikdo z okolí nereagoval. Stála tam deset minut, myslela jsem si, že se na místě propadnu. Vnímala jsem tu chvílí jako věčnost, ale neuhnula jsem. Ona měla přes rameno kabelku, takový vražedný postoj. Hrála jsem dál, pak se z ničeho nic otočila a odešla ze sálu.
Třeba proto, že jsi reprezentovla svobodu, něco za hranicemi jejího obzoru?
Možná se na ten koncert dostala omylem. Pro mě to byla extrémně těžká chvíle. Tu naši výměnu pohledů všichni kolem sledovali. Když odešla, přišlo velké uvolnění. Také mě jednou potkal jakýsi člověk a do očí mi řekl, že ví co dělám, a že by byl radši, kdybych neexistovala. Asi to patří k rizikům života umělce. Takové situace jsou na hraně, ale právě tak je na hraně umělecká tvorba. Mezi zběsilostí a hravostí. Jinak by to umění nemělo žádnou sílu.
Jestli tomu rozumím, tohle se stane spíš člověku jako Iva Bittová, než někomu kdo je jako Abba.
[smích, konec]
Psáno pro UNI, 2022/7
