Recenze: Rodinné anabáze a Šafrán aneb Rukověť o Švédsku
1. 5. 2023 | Rubriky: 2023,Články,UNI
V knize se protíná několik rovin, přitažlivých jak pro dnešního čtenáře, tak pro pamětníky. V globálním měřítku jsou to 60. léta jako éra generačního zlomu, v lokálním rok 1968 a invaze ruských tanků. Reakcí na ni byl třetí odboj, kulturní diverse Dylanem inspirovaných písničkářů i Charta 77. Boj s totalitním režimem ovšem vedl k dobrovolnému či vynucenému exilu. Každý z aktérů tehdy procházel bolestným rozhodováním, v němž rozum figuruje stejně jako emoce, jak zpívá skupina Clash o 13 let později: Should I stay or should I go?
Jiří Pallas tím vším prošel natvrdo. Do exilu se stěhoval vlakem s těhotnou partnerkou a dvouročním synem Hynkem. S českou folkovou scénou byl propojen jako manažer a organizátor, po podpisu Charty 77 si jako exilovou destinaci vybral Švédsko, zemi která je dalším nosným tématem knihy. Hned v první kapitole uvádí Švédsko do pražské perspektivy. V kontrapunktu sledujete dvě protikladná témata, třicetiletou válku jako historický konflikt mezi Prahou a Švédy, a současnou stavbu komunistického supermarketu Kotva, realizovanou na klíč švédskou společností.
Tři sta stránek dlouhý text je hutným čtením bez vaty, autor má skvělý smysl pro zkratku a ironii a průběžně testuje vnímavost i pozornost čtenáře. V exilu Pallas vydával hudbu v totalitním Československu zakázanou, včetně hry Audience s Václavem Havlem a Pavlem Landovským. Mezi řádky se navíc dozvíte detaily, které dnes znají jen pamětníci. Příklad: Čeští turisté šidili západoněmecké německé prodejní automaty socialistickými tříkorunami, jejichž rozměry přesně odpovídaly jedné marce. Pomerančová marmeláda, u nás za socialismu neznámá, byla československým vývozním artiklem. Nějakou dobu u nás žil vrah Trockého, který za Stalina získal titul Hrdina Sovětského Svazu. V knize figuruje i Bedřich Smetana, jako švédský gastarbeiter. Pallas píše se silným citem pro detail a bez politické korektnosti probírá osudy českého exilu. Příkladem je celá kapitola, jejímž cílem je “rozptýlit mlhy”, které muž zvaný “zloděj potlesků” a jeho obdivovatelé desítky let zahušťovali.
Vrcholnou partií knihy je návrat do Prahy. Postkomunistická fuze nových ideálů a manýrů z totality představovala pro Pallase, podobně jako pro jiné exilové osobností, krajně nesrozumitelné a někdy až nepřátelské prostředí, v němž nad dobrou vůlí vítězí pavučina personálních vazeb i totalitní rutina. O nedůvěře ze strany polistopadové Technické správy Ministerstva Vnitra: “Bojovníky proti imperialismu provokoval už pouhý fakt, že jsem do supertajného objektu jezdil saabem se švédskou poznávací značkou.” Když se Pallas vrací do Prahy s celou rodinou, popisuje to s lehkou ironií: “Obě děti byly na Prahu a jim dlouho odpírané příbuzné zvědavé, ale bály se, abychom se tam nechtěli odstěhovat. Na letišti čekala spousta novinářů, ne však na nás, ale na nějakého vracejícího se fotbalistu emigranta.” V užívání náznaků a “understatements” sdílí Pallas společnou řeč s Josefem Škvoreckým a věřím že právě on by jeho knihu ocenil. I když žánrově patří k memoárům, závěr je zasazen do současnosti. Rusové vtrhli na Ukrajinu, autorovi je diagnostikována leukémie, se kterou si na rozdíl od války dokážou ve švédském špitále poradit.
Psáno pro UNI, 2023/x
