Petr Dorůžka – World Music

EXIB Música

1. 3. 2024 | Rubriky: 2023,Články,UNI

Setúbal, Portugalsko
text Petr Dorůžka
foto Andrew Cronshaw

Showcase je nový festivalový žánr, který před 10 lety znalo jen pár specialistů. Koncertní promotéři a festivaloví programátoři a vyjedou na třídenní přehlídku, kde jim místní partner s podporou lokálních sponzorů nabídnou koncerty vybraných kapel. Tou nejdéle existující akcí na poli world music je Womex, který se poprvé konal v Berlíně roku 1994. Nabízí hudbu z celého světa a vytvořil funkční model, který převzaly desítky veletrhů-festivalů, kterou jsou na rozdíl od Womexu regionálně vymezené. Patří k nim Babel Music v Marseilli, Visa for Music v Rabatu, Fira Manresa v Katalánsku, Journey to Korean Music v Soulu. a od toku 2014 Exib. Konjunktura showcasů souvisí s rozvojem kulturní diplomacie, vývoz hudby posiluje prestiž dané země, peníze vložené exportními kancelářemi jsou smysluplnou investicí.

Zatímco název Womex je zkratka pro World Music Expo, Exib znamená Expo Iberoamericana, což je střechové označení pro hudbu Španělska, Portugalska i Latinské Ameriky. Poskytuje tedy dobrou příležitost nahlédnout do hudební kuchyně, která je komplexním systémem navzájem propletených stylů, v nichž hraje velkou roli transatlantická interakce. Řada latinskoamerických hudebníků se usadila v Madridu, Lisabonu či Barceloně. Od anglosaské hudby se vedle jazyka tyto styly liší radikálně i v řadě rovin: rytmy, nástroji, i estetikou. Zatímco v anglosaské hudbě je patos tabu, v latinskoamerické býval tvůrčím prostředkem.

První Exib se odehrál v Bilbau, pak se přesunul do Evory v Portugalsku, a poslední ročníky proběhly v Setúbalu, příjemném městečku jižně od Lisabonu. Z celkem 400 přihlášených vybrali organizátoři 18 kapel, koncerty byly v kostele i městském divadle, pro veřejnost i oficiální delegáty zadarmo. Pozoruhodné je, že mezi účinkujícími převládaly ženy, ať už jako zpěvačky či vedoucí kapel. Převahu měly akustické koncerty. Co účinkující to jiný styl, žádné klišé či rutina. Dokonce i zmíněný patos vymizel, snad díky střídání generací. Mladí se stále drží hudebních kořenů, ale emocionální rejstřík zmodernizovali.

Dvojice Eva y Nadia z Argentiny hrála hudbu z And s miniaturním strunným nástrojem charango, a aktualizovala tak vzpomínku na El Condor Pasa, nahrávku s dvojicí Simon a Garfunkel z roku 1970, která byla jedním z prvních signálů pozdější world music. Portugalský zpěvák Diego el Gavi přijal španělské jméno a nabídl autentické andaluské flamenco. Šarmantní mexická písničkářka Laura Itandehui byla tou nejsilnější reprezentantkou čisté ženské energie. Jen zpěv a kytara, bezprostřední projev a jednoduché písně. Skrytý potenciál zpěvačky paradoxně vyplul na povrch až v poslední skladbě. Odložila kytaru, v ruce měla jen claves, což je nenápadná perkuse tvořená dvěma dřívky, která například v kubánské hudbě vytváří rytmickou páteř celého orchestru. V pětiminutové písni dokázala soustředit tolik barev, které by jiné zpěvačce vystačily na celý koncert.

Unikátní ale opomíjené hudební tradice nabízí Peru. Právě zde vznikl cajon, perkuse z upravené bedýnky na zeleninu, kterou tu Paco de Lucia objevil roku 1977, přivezl do Evropy, kde cajon zdomácněl ve flamencu i dalších žánrech. Peruánská zpěvačka Juliette Robles se hlásí, podobně jako o dvě generace starší Susana Baca, k černošským afro-peruánským tradicím. Ale zatímco Baca je víc kulturní ikonou než hudební veličinou, Robles je z hloubi duše muzikantka, s kouzelným a melodicky rozmanitým repertoárem, jehož konstantou je zvolání a odpověď, tedy struktura propojující peruánskou hudbu s černošskými styly v USA.

Vrcholem Exibu bylo duo z Barcelony. Zpěvačka Magalí Sare magicky balancuje na hraně různorodých stylů, podobně jako její slavnější katalánská krajanka Rosalia. Své poslední album reTORNAR natočila s basistou Manelem Fortiou, který strávil řadu let v New Yorku. Hlavním trumfem dvojice je výběr skladeb – od Kuby přes flamenco až po portugalské fado, vždy ve vlastní a překvapivě odlišné verzi. Příkladem je historicky jeden z největších hitů španělsky mluvícího světa, tango Volver z repertoáru Carlose Gardela, které jako titulní skladbu stejnojmenného filmu použil španělský režisér Pedro Almodóvar. Magalí Sare ji zpívá v katalánské verzi s názvem Tornar. Sofistikovaný výběr skladeb ovšem korunuje koncertní provedení. Zpěvačka je úžasně tvůrčí, z minima prostředků vykouzlí maximální efekt. Basa jejího partnera jim oběma sloužila i jako perkuse, v závěru Magalí bere do ruky malý smyčec, a zatímco Manel hrál za kobylkou, Magalí vytvářela druhý hlas před kobylkou. Divák napjatě sleduje, jak hudební termíny získávají zpět svůj význam: “hrát” není “showbiz”, ale hravost a muzikálnost.

Psáno pro Magazín UNI 2023/12