Petr Dorůžka – World Music

Muzikant, který odmítá být módní

19. 11. 2024 | Rubriky: 2024,Články,Harmonie

Denis Péan je vůdčí duch francouzské skupiny Lo’Jo. V říjnu s ní vystoupil podruhé v Praze.

Po 42 letech a 14 albech znějí Lo’Jo stále jako spolek vizionářů z jiného světa. Jejich kořeny sahají do punkrockové éry, v hudbě to ale slyšet není. Právě tak jsou Lo’Jo nedotčeni francouzskými hudebními stereotypy. Pokud zaslechnete stopu šansonu, pak je posunuta do pokřivené perspektivy Toma Waitse. Hudebně inspiroval Lo’Jo trumpetista Don Cherry, rocková psychedelie, experimentální hudba skupin jako Magma, africké žánry, ale to jsou vlivy spíš myšlenkové než stylové. Zvuk skupiny nelze popsat pomocí rutinních klišé, vše tu funguje jinak. Jedna odlišnost vás dostane hned zkraje, a sice hlasy dvou severoafrických zpěvaček, sester El Mourid. Jsou hravé, laškovné, v náznacích rozevláté a přitom lakonické. Vytvářejí tak protiváhu vypravěčskému projevu Denise Péana. Ženské hlasy zvuk kapely přesně zarámují, ale k nelibosti posluchače zpěv vždy rychle zmizí, což vedlo kritika deníku Guardian k poznámce: “Nahrávky jsou impozantní – ale ani tentokrát nehrají vášně budící sestry El Mouridovy ústřední roli, jakou by zasloužily.” Jenže, je přece na rozhodnutí malíře, aby vyvolenou barvu užil jen střídmě a tím jí dodal na významu.

Denis Péan se doprovází na indické harmonium, nástroj, který by zasloužil samostatnou studii. Indická hudba pracuje s jednohlasou melodií, indická varianta nástroje tedy vystačí s malou, snadno přenosnou klávesnicí. Ujala se jako doprovod zpěvu, a protože v horkém klimatu lépe drží ladění, nahradila tradiční housle sarangi. O paralelní život indického harmonia na Západě se zasloužila Nico, zpěvačka z prvního alba Velvet Underground.

“Dějiny jsou kniha vyrobená z porcelánu,” zpívá Péan na albu Transe de Papier. Jeho texty jsou unikátní metaforami i uměním zkratky, jeho jazyk inspirovali Apollinaire, Baudelaire i Nietzsche i knihy z místního radikálního knihkupectví La Tête en Bas, které se později stalo terčem extremistického atentátu. Instrumentálním pilířem skupiny jsou vypjaté melodické tahy houslisty Richarda Bourreau. Ten se seznámil s Péanem na konzervatoři ve stopadesátitisícovém městě Angers, na půl cesty mezi Paříží a Bretaní, kde oba studovali barokní hudbu. Hudebníky navíc lákaly styly ze všech vzdálených a tajemných koutů světa. Z Bourreauvých houslí slyšíme tango a irskou hudbu stejně jako lidové styly z východní Evropy.

Následující rozhovor jsme s Denisem chystali od letošního jara. Když jsem koncem března identifikoval jeho drobnou postavu v publiku na festivalu Babel Music v Marseilli, tak potvrdil, že rozhovor bude, ale emailem. Souhlasil jsem s vědomím, že emailovým rozhovorům chybí interakce, což tentokrát vyvážil obsah. Péan odpovídal lakonicky, přitom ale historie skupiny nabízí příběhy, které jako “efekt motýlích křídel” hluboce zasáhly do pozdějšího hudebního vývoje. Zásadním uzlem bylo propojení Lo’Jo s tehdy ještě neznámým Justinem Adamsem. Ten se stal jejich producentem o 5 let dříve, než se proslavil jako kytarista Roberta Planta. Adams tuto málo známou historku upřesnil, když letos koncertoval na pražském festivalu Respekt. Lo’Jo byli pozvání na koncert do Bamaka, hlavního města Mali a logicky s sebou vzali svého producenta. V Bamaku je kontaktoval člověk, který je seznámil s Tinariwen, skupinou pouštních nomádů, hrajících na elektrické kytary. Lo’Jo i Adams jsou jejich hudbou fascinování a plánují, jak ji zviditelnit. Výsledkem je první ročník Festivalu v poušti poblíž hranic s Alžírskem, který proběhl v lednu 2001. Na akci přijíždí premiér Mali, čtyři velvyslanci, zástupci OSN. Vládní Toyoty vítají kočovní Tuaregové na velbloudech. V létě vychází první album Tinariwen, na němž se podílejí Lo’Jo i Adams, a tím se otevírá dodnes živý fenomén “pouštního blues”.

S jakou hudbou jste vyrůstal?

Moje rodiče umění nezajímalo, doma žádná hudba nebyla. V okolí se ani nehrála tradiční hudba. Takže, moje hudební vzdělání bylo ticho. Když jsem dospíval, starší kamarád mi poskytl první lekci, a to byla anglofonní psychedelie.

Vy jste jako mladík hrál na fagot, co vás přivedlo k tak kuriosnímu nástroji?

Úvod do Svěcení jara od Stravinského a Vivaldiho Concerto pro fagot.

Proč jste si vybral váš současný nástroj, tedy indické harmonium? Měla na tom zásluhu Nico, zpěvačka Velvet Underground?

Viděl jsem Nico s indickým harmoniem někdy koncem 70. let, ale k nástroji mě přivedlo setkání s indickými hudebníky z Radžastanu.

V létech, kdy se formoval váš hudební vkus, jste se také setkal s jazzovým trumpetistou Donem Cherrym. Nosil jste dready a po koncertě v Théatre d’Angers roku 1978 jste ho vyhledal. Čím vás fascinoval?

V mém domovském městě Angers jsme měli kulturní centrum, tam hráli třeba Carla Bley, Miles Davis, Art Ensemble of Chicago, Lounge Lizards. Afro-americká kultura si mě získala nejen hudbou, ale i společenskými tématy, politickými stanovisky ohledně historie otroctví či občanských práv. Když jsem se setkal s Donem Cherrym, byl jsem šíleně nesmělý, ale také jsem věděl, že oba vnímáme svět podobně. Don byl průkopník, spojoval jazz s hudební tradicemi Afriky, Indie či Evropy.

Ve vašich textech často pracujete s cizími jazyky. Kolik řečí ovládáte?

Nejvíce mě zajímá francouzská literatura i poesie, ale některé písně skládám ve španělštině, angličtině i kreolštině. Kreolština z ostrova Reunion je mi velmi blízká, zní rytmicky a muzikálně. Zároveň je to příklad, jak se jazyk otroků stane jejich tvůrčím prostředkem a pomůže jim přežít. Také jsem psal písně, specielně party pro doprovodné ženské vokály, v imaginárním jazyce Lo’Jo. Ten je založen více na zvuku nežli na slovních významech.

Pokud si vzpomínám, napsal jste též píseň v jazyce wolof, jímž se mluví v Senegalu. Byl to spíš experiment anebo to vycházelo z nějaké hlubší studie?

Inspirovalo mě, co nám Afrika dala na poli hudby, humanity a filosofie. Napsal jsem další písně v jiných afrických jazycích, jako dogon či lingala.

Historie Lo’Jo je zajímavá i tím, že jste společně bydleli na jednom statku na venkově poblíž Angers. Kolik lidí celkem?

Celkem 15, často za námi jezdili hudebníci z celého světa, hlavně ze Západní Afriky a Indického oceánu. Dům nám poskytl místní starosta, s tím, že budeme přispívat k místnímu kulturnímu životu. Hostíme divadla, pořádáme festivaly, samozřejmě k tomu platíme nájem.

Jednou jste prohlásil: Pořádáme koncerty ve věznicích, psychiatrických léčebnách, ve školách. Takže, Lo’jo třeba odehráli koncert ve vězení, podobně jako Johnny Cash ve Folsom Prison?

Je to tak, ale ten emocionálně nejsilnější zážitek jsme měli v sirotčinci. Výjimečná místa představují silnou tvůrčí pobídku.

Váš hudební styl má daleko k francouzskému šansonu, ale přesto tam jsou společné rysy: důraz na text, hluboká, ale přitom neokázalá emocionalita, i dokonalá práce s detailem. Inspiroval vás někdo z tohoto žánru?

Ne. I když řadu umělců respektuji, jdu vlastní cestou a vytvářím svůj styl jak v jazyce, tak ve zpěvu.

Též Tom Waits bývá často spojován s vaším stylem. Jak to vnímáte?

Lidé mají své vlastní referenční body. Tak třeba nějaký ruský chlapík mě přirovná k Vladimíru Vysockému nebo nějaký Afričan k Boubacaru Traoré.

Vy též píšete knihy, byla nějaká z nich přeložena?

Jedná se o poezii, mé životní zkušenost, hříčky s jazykem, spirituální vize, hudební plynutí. Překlady nejsou, s výjimkou několika písní. A překlad by byl také velmi obtížný.

Justin Adams produkoval vaše alba léta před tím, než se proslavil jako kytarista Roberta Planta. Jak jste ho objevil? Anebo si on našel vás?

Počátkem 90. let, když vyšlo naše druhé album Fils de Zamal, tak uměleckým šéfem labelu byl Andy Morgan, Justinův kamarád, dnes přední odborník na hudbu Sahary. Oni dva spolu hráli v pankáčské skupině jako teenagers. Andy nás chtěl spojit s Justinem, který se právě vzpamatovával z rozchodu s dalším britským hráčem, což byl basista a skladatel Jah Wobble. Pár let poté se Andy stal manažerem skupiny Tinariwen.

Setkání s Tinariwen je zásadním bodem historie Lo’Jo. Co se vám na nich líbilo nejvíc?

Například texty, patřil jsem k “překladatelskému teamu” alba Aman Iman. Hypnotická síla rytmu, svádivá atmosféra celkového zvuku. S Justinem jsme s nimi natočili album Radio Tisdas Sessions v prostorách místního rozhlasu, plných písečného prachu. Představili jsme kapelu v Evropě i USA a dodnes jsme přáteli.

Společně jste s nimi koncertovali ve Francii roku 1998, a o 3 roky později jste jim pomohli zorganizovat Festival in Desert. Jak jste získali finanční podporu?

Zčásti nás podpořil slavný festival pouličního divadla “Châlon dans la rue”. Naše kapela zajistila festival produkčně, z Francie jsme přivezli zvukovou i světelnou aparaturu. Celé to byla hodně bláznivá improvizace.

V rozhovoru pro webové periodikum The Quietus jste řekl: “Byl jsem tak posedlý tím, že nechci být módní. Nechtěl jsem dělat to, co dělají ostatní.” 15 let před vámi francouzská skupina Magma sledovala podobnou myšlenku, i když její hudba byla úplně jiná. Ovlivnila vás nějak?

Jako teenager jsem viděl Magmu naživo, byla to hluboká zkušenost. Neexistuje nic, co by znělo jako Magma. Nelituji toho, že jsme nebyli módní, ani že jsme neměli žádný hit. Vím také, že některé naše písně se staly kultovními hymnami. Občas ale mívám husí kůži z ekonomické nejistoty kapely.

Vaše nové album, které představíte na koncertě v Praze, se jmenuje Feuilles Fauves. Můžete název vysvětlit těm, kdo nemluví francouzsky?

“Feuilles” je rostlinná část: list na stromě, ale také list papíru na který píšete. “Fauves” je živočišná část, a taky divoká stránka člověka.

Zpěvačky Yamina a Nadia Nid El Mourid jsou původem z alžírské pouště nebo z pohoří Atlas?

Jejich rodiče pocházejí z Atlasu, matka z alžírské strany a otec z marocké. Jsou berberského původu, nikoli arabského.

Robin Denselow v recenzi v deníku Guardian pro obě zpěvačky žádá víc prostoru. Dokážete si je představit jako sólové hlasy s tím, že Denis Péan zpívá doprovodné harmonie?

To je přesně případ našeho posledního alba, Feuilles Fauves.