Petr Dorůžka – World Music

I v Americe je nejlépe cestovat vlakem

2. 8. 2010 | Rubriky: 2010,Články,UNI

První část rozhovoru se slovenskou dvojicí Longital byla o jejím vzniku i o strategii nezávislého hudebního podnikání v dobách krize: na turné vlakem, distribuce přímo z vypalovačky, minimalistická dvojčlenná sestava se zvukem plné kapely. V druhém dílu se podíváme, jak probíhalo dobývání alternativní scény v USA během letošního jarního turné a jakými cestičkami jsou Longital propojeni s hudebním jazykem zvaným world music. Odpovídají Dano Salontay (kytara, zpěv, elektronika) a Šina (baskytara, zpěv).

Byla pro vás letošní cesta do USA zatím největší příležitostí? Anebo to celé berete jinak?

Dano: Turné trvalo měsíc a bylo zatím tím nejsouvislejším a na přípravu a investice nejnáročnějším koncertním výletem. Procestovali jsme nejvíce kilometrů v jednom tahu. Hráli jsme ve státech New York, Pennsylvania, Baltimore, Massachusetts, Illinois a Texas, přičemž každý z nich je považován za samostatný hudební trh. Takže z naší strany to byla ochutnávka gigantických rozměrů. Když člověk něco takového připravuje, má velké očekávání. V porovnání s Evropou je Amerika neúprosná a na hudebníka tvrdá, což je dobrý filtr. Kdo to zvládne, je odměněn. Pro nás osobně nastal zlom ve chvíli, kdy jsme se po pár úvodních koncertech vzdali veškerého očekávání do budoucna a řekli si, že jsme tu pro tento přítomný moment. Od té chvíle jsme se soustředili na to podstatné: že na našich koncertech se objevují správní lidé, a že média fungují.

Šina: Mě nejvíce mrzela malá návštěvnost na našem koncertě v New Yorku, který je tím ovšem pověstný. Tehdy jsem si říkala, že vůbec není potřeba cestovat na druhou stranu zeměkoule, když si zrovna tak můžeme zahrát doma. Tak to ale není, protože žít doma s představou, že jsi něco mohl zkusit a nikdy ses k tomu neodhodlal, to by přece byla chyba. Takže za úspěch považuji, že jsme si v jedné chvíli řekli, že to uděláme a udělali jsme to. A navíc v Austinu, na festivalu SXSW kde naše turné kulminovalo, jsme měli plno.

Jaká tedy byla odezva publika? A profesionálů?

Šina: Výborná, protože když už někdo přijde na koncert, nikdy tam není náhodou, něco ho tam přilákalo, buď osobní spojení s námi dvěma, nebo s naší hudbou, která pro toho člověka nese nějakou zprávu. To je všude, Amerika není jiná, oslovili jsme nové posluchače, kteří si koupí naše CD a často s námi zůstávají v kontaktu i později. Trochu složitější to s námi měli hudební odborníci: lámali si hlavu nad tím, kde jsme přišli na takovou hudební kombinaci, kterou si nedokázali odvodit ani ze slovenské lidové hudby, kterou neznají, ani z žádné jiné hudební tradice východní Evropy, zkrátka proto, že nikdo jiný nic podobného nedělá. Pokud jsme jim to tedy nijak neusnadnili a oni nenašli žádné vodítko, byli jsme pro ně “weird” music, tedy tajuplná, podivná, výstřední hudba, nezařaditelná do žádné dosud existující škatulky. A v pořadu o SXSW v americkém National Public Radio (NPR) moderátoři uvedli naši písničku Zrkadlo, ale přiznali se, ta hudba je “až tak moc” nezaujala, a dodali, že se k nim z toho našeho koutu světa mnoho skupin nepropracovalo. V tom já vidím úspěch, přepádlovat na druhou stranu oceánu a zahrát si ty své songy, ať se děje, co se děje!

Dano: Našel jsem velmi pozitivní odezvu na webu, v níž autor a profesionální promotér prohlásil, že udělí cenu tomu, kdo naši hudbu dokáže stručně a výstižně popsat. Pokud lidé naslouchali otevřeným srdcem a vypnuli hlavu, tak jsme si je získali, bez ohledu na jejich hudební rozhled. V Chicagu náš koncert živě vysílali. Překvapilo mě jaký vliv na veřejnost tam i v dnešní době má rozhlas, právě v Chicagu za námi po koncertě přišel pár, který ujel 50 mil, jen proto že se jim líbila naše hudba a zaujal je rozhovor, který s námi udělal redaktor, místními posluchači považovaný za ikonu.

V Austinu jsme také zabloudili do exkluzivního design shopu a při nakupování prohodili pár slov s majitelkou. Ukázalo se, že slyšela náš koncert v rádiu a do rádia dokonce poslala email, aby nás mohla dopátrat. Nakonec se z nákupu stal výměnný obchod za CD, která tam stále hrají a dokonce je tam chtějí prodávat, protože návštěvníci na to reagují. Nic se neděje náhodou.

Vy jste si v USA vytvořili zázemí ještě před cestou, máte tam člověka který se vám stará o publicitu i koncertní agenturu Trouble Worldwide. Znamená to, že po evropské hudbě je tam poptávka?

Šina: Tak Trouble Worldwide bych nepovažovala za zázemí, už jen podle názvu, v tomto směru budeme hledat dále. Zázemí jsme našli v Chicagu u Igora Mikoláška, který pořádá koncerty pro slovenské i české komunity Slováků a Čechů, ale má i přesah ven. Objevili jsme pár dalších lidí v Austinu a jinde, se kterými můžeme do budoucna počítat. No a velké zázemí je cestování vlakem.

Dano: Z Austinu mám pocit, že pro většinu Američanů je evropská hudba velká exotika. Rozlišování mezi mainstreamem a alternativou probíhá i v nezávislé scéně. My jsme tam byli za exoty. Jednodušší to mají ty neamerické kapely, které se drží prošlapaných cest. Například latin rock, balkánské dechovky či dub. Ty mají publikum i média už “předvařené”. Dobrá zpráva je, že Američané jsou vnímaví na severskou hudbu, Sigur Ros či Efterklang, s nimiž jsme se tam nečekaně setkali, to jsou podle mě zadní dvířka, jimiž lze proniknout do uší vnímavého Američana. Do Ameriky se rádi vrátíme. Zjistili jsme, že způsob jakým to děláme v Evropě je po drobných úpravách na Ameriku aplikovatelný. Dá se tam cestovat vlakem, stejně jako v Evropě je to pohodlnější než letadlo, člověk si tam odpočine, bez obav o osud křehké kytary v zavazadle. To je dobrá zpráva pro Longital a motiv jak využít pracovní víza, které jsme dostali na celý rok.

Když člověk sleduje vaše detailně rozpracované webové stránky, blogy či vaši road movie z USA natočenou na mobilní telefon, zjišťuje že máte světovou hudbu lépe zmáknutou než lecjaký DJ-specialista. V době YouTube to je hračka, ale vy jste do world music pronikli ještě dávno před érou internetu. Jak to probíhalo?

Dano: Od počátku devadesátých let díky velmi příjemným společným poslechům s kamarády v Bratislavě. To byla pro celou Evropu éra objevů na poli world music, žádný business a samá překvapení. Když jsem pak studoval roku 1997 v Americe v Clevelandu, přivezl jsem si prorocké album My Life in the Bush of Ghosts, před třiceti lety je natočil Brian Eno a David Byrne, s použitím terénních nahrávek a třeba i zaklínání televizního evangelisty který vyhání ďábla. To byl počátek dnešních remixů. Při dalším bádání jsem objevil Madagaskar. Z jednoho univerzitního radia jsem si nahrál 15 kazet. To byla hudba která nás formovala.

Na Madagaskaru žijí lemurové, které přírodovědci poněkud pejorativně označují jako “poloopice”. Nejsou to naopak příbuzní Longitalu? Technický rider vaší kapely přece uvádí jako dalšího člena jméno Lemur Jazz Mutant.

Longital má několik virtuálních členů, tím nejdéle sloužícím je Xi Di Nim, což je minidisk čtený pozpátku. Na rozdíl od něj ale Jazz Mutant není uměle vymyšlená přezdívka, ale skutečné jméno, Lemur Jazz Mutant je nástroj s dotykovou obrazovkou. To je princip lemurům hodně blízký, protože lemur je plaché zvířátko, ale má hrozně rád dotyk, i lidský, podobně jako ta dotyková obrazovka.

A nám pomáhá řídit elektronickou vrstvu našeho hraní na živo v reálném čase. Při troše cviku můžete hrát najednou na kytaru a na Lemura. Člověk si do něj naprogramuje nějaké zvukové prostředí, na obrazovce to vypadá jako obrázek, a vy ho pak rozehrajete dotyky. Je to hodně tvárná metoda s velkým prostorem pro fantazii, třeba můžete vytvořit obrázek krajiny. Lemur není zrovna levný, dlouho jsem zvažoval, jestli do toho ty peníze dám, až mě přesvědčilo že ho používá i Björk, kterou hodně obdivuji, ta měla dva hráče na Lemur a dechovou sekci.

Vy tedy hrajete najednou na běžné nástroje jako je kytara a baskytara a na elektroniku. Jaká část té elektronické vrstvy tedy vzniká živě v reálném čase, a jaká je elektronická přednatočená?

Dano: Tak na začátku, než jsme si pořídili Lemura, měly ty elektronické zvuky pevnou strukturu a byly skutečně přednatočené, ale když jsme si Lemura koupili, tak přibývalo interaktivnosti. Můžeme spustit smyčky které pak za pochodu měníme. Na Lemurovi lze vytvořit zcela nové nástroje. Já nejsem klavírista, a tak jsem si na Lemurovi vybudoval takovou atypickou klaviaturu v podobě mřížky. Jako dotykový kytarový hmatník. Zpětně to pak ovlivnilo moje vnímání kytary, protože na Lemurovi můžu na jednu strunu zahrát najednou víc tónů. Publikum to sleduje jako hru na opravdický nástroj, což je zcela objektivní, ty zvuky vznikají v dané chvíli a na místě.

Jak probíhá studiová nahrávka? Ten klasický způsob je, že nástrojové party přidáváte vrstvu po vrstvě, protože ve studiu vás přece nic do práce v reálném čase netlačí.

Dano: My jsme se posunuli od přesně naplánovaného tradičního sekvenčního natáčení po vrstvách spíš k takové remixové cestě, kterou vzniklo naše album Gloria. Souvisí to i s tím, že vybavení co používáme na koncertech nám slouží jako vybavení studiové, takže rozdíl mezi živým a studiovým hraním se stírá.

Nicméně, když píseň natočíte na album, je to pro ni začátek nového života. Co tedy musí následovat, abyste ji převedli do koncertní verze?

Šina: Tak v první řadě, musíme tu skladbu požádat, aby nám to dovolila. Jako když v Austrálii přijdou Aborigini na nějaké nové místo a chtějí tam přespat, tak nejprve musí požádat ducha toho místa, aby jim to dovolil. Nechci si hrát na mystika, ale i ty písničky mají každá svůj život a my musíme vystihnout čas, kdy je dokážeme zahrát naživo. Když jsme natáčeli Glorii, tak ne všechny skladby byly zralé pro koncert. Obsahovaly sice vše důležité, ale jejich energie na té reálné časové ose ještě neexistovala. Třeba, u skladby Som modré more, nám trvalo několik měsíců, než přišel její čas, přitom to byla píseň, která se nás nejvíc dotýká, ale my jsme dlouho nemohli najít klíč, a spekulovali jsme o doprovodu. To dlouhé váhání mělo hlubší důvod: nakonec jsme tu skladbu začali hrát jen s kytarou, jako zcela obyčejnou písničku, a zjistili jsme, že to je ta nejlepší poloha.

Dano: Když jsme začali hrát s elektronikou, museli jsme si přiznat, že si na ní budujeme závislost. Takže jsem se rozhodl: pokud si ta písnička nárokuje existenci, musí obstát i sama o sobě. V holé podobě. Tak jsme je naživo začali hrát akusticky. Když jsme zjistili že jsou hratelné, tak je pak oživujeme dalšími nástroji, ale v případě Som modré more to nebylo potřeba.

Šina: Když se člověk nespoléhá, že za ním je nějaká zvuková stěna, vydá ze sebe daleko víc. Ale utáhnout celý koncert jen s kytarou a hlasy je docela náročné.

Jak tedy technicky vytvoříte tu koncertní verzi ze studiové? Celé to musíte překopat?

Dano: Ze skladby se nejprve odstraní všechno nadbytečné, a ta kostra se pak stane základem další práce. Musíme průběžně upravovat úrovně, můžeme interaktivně přidávat rytmické stopy. Můžeme ji zrychlit, na koncertech často hrajeme rychlejší verze.

Pokud jste v kapele jen dva, když nepočítáme vaše virtuální spoluhráče, není to cesta která v dnešní době nedostatku financí a inflace klubových DJů inspiruje další živé kapely? Nenavádí ten váš model, který se osvědčil jako efektivní cesta k přežití za těžkých podmínek, ke vzniku kopií?

Šina: Kdybych já nebyla v Longitalu, tak bych ho zkopírovala hned. Dva lidé se snadno domluví, zvláště když spolu žijí, je to ekonomicky výhodné, dělí se to jen mezi ně. Přímo kopírování jsem si nevšimla, ale všimla jsem si že se skutečně vyrojily nové skupiny-dvojice. Často se nám stává, že za námi chodí dvojice, které jsou ještě v zárodečném stavu, zatím o tom zkrátka nevědí. Jsou to partneři a muzikanti, ale hrát spolu ještě nezkoušeli, a tak nás sledují, aby zjistili, jestli by to mohlo fungovat i jim.

Dano: Tak to dělá spousta hudebníků na pomezí experimentu a písniček, a dokonce i folkaři, Nina Hynes z Irska, a hodně dalších muzikantů , kteří na podiu spontánně vytvářejí novou a vlastní hudbu.

A také existuje česká skupina která se doslova jmenuje Dva.

Dano: Je to jedna z mých nejoblíbenějších. Když jsme jednou hráli v Divadle 21 v Pardubicích, kde možná ještě stále pracují, vítali nás hned u dveří, když jsme tam přijeli s těmi našimi ruksaky a kytarami. Viděl jsem je i na koncertě a ta inspirace je vzájemná. Jejich nahrávky člověka okamžitě chytí, a až dodatečně pátráte, kdo to může být? Našli svůj recept, vytvořili si značku, zabírá to mezinárodně, máme toho určitě mnohem víc společného než složení.

Jejich album Fonok je naprosto úžasné, nezdá se vám ale, že jako live kapela ještě musí ujít kus cesty, kterou vy už máte za sebou?

Dano: Oni si vytvořili hodně náročný repertoár, a navíc jsou velmi mladí, takže mám velkou důvěru v jejich budoucnost. Nám taky trvalo řadu let, než jsme zjistili, že je dobré sledovat, aby se nám ty skladby dobře hrály i živě, interakce s publikem nás drží. Kdybych připustil, že se nechám zaměstnat jen ovládáním nástrojů a nebudu moct reagovat na publikum, bylo by to k ničemu, přicházel bych o strašně důležitou část. Pracovat na kontaktu s diváky jsme se naučili od Glena Hansarda, on pro nás znamenal velkou školu. Kontakt je důležitější než na co hrajete a co máte na sobě. Technika nesmí komplikovat život. To mě vždycky fascinovalo na amerických jazzových kapelách. Muzikant přijde na podium a vznikne mysterium. Kapela nehraje do strany, ale dopředu.

V závěrečné části rozhovoru příští měsíc nahlédneme do tajů hudební kuchyně “kosmopolitních zvukových designérů,” jak Longitalu přezdívá světový tisk, a detailně prozkoumáme nejpůsobivější píseň jejich koncertů, Na mori, kterou inspirovala povídka Ray Bradburyho.

Z článku v UNI, 2010/5