Rusalky a kolchozy 1
4. 4. 2011 | Rubriky: 2011,Články,UNI
Se zpěvačkou Marianou Sadovskou o rozdílu mezi vědmou a čarodějnicí, i o ukrajinských krajanech Gogol Bordello
Mariana Sadovska má pověst nadmíru silné a expresivní osobnosti, jejíž nahrávky jsou přitom (a nejen u nás) velmi vzácné. Není divu, tato výjimečná zpěvačka se pohybuje zcela jinými cestami, nežli jsou vyšlapané stezky populární hudby. K jejím aktivitám patří hlasové workshopy, sběr lidových písní na ukrajinském venkově i divadlo – ostatně, jeden z jejích vzácných koncertů v Praze proběhl roku 2007 na podiu Švandova divadla v Praze, kde Sadovska vystoupila jako host Farmy v jeskyni. Její zpěv čerpá nejen z lidových tradic rodné Ukrajiny, ale i z Polska, kde nějakou dobu žila, a mezi své inspirační zdroje řadí také Slovensko. Následující rozhovor vznikl na festivalu v Rudolstadtu, kde Mariana Sadovska vystoupila v několika sestavách: se svoji skupinou, jako host Victorie Hanny z Izraele (viz minulé číslo UNI), i se sborem ukrajinských zpěvaček Drevo.
Měla jste jako budoucí muzikantka v rodině nějakou hudební oporu?
Můj otec je hudebník, i když já jsem ho až do svých osmnácti let neznala. Když ale vyrůstáte na Ukrajině, v rodině se často zpívá, takže s lidovou hudbou jsem byla neustále v kontaktu.
Na co váš otec hrál?
Na kytaru, psal písně, zčásti navazující na tradici.
Takový ukrajinský Bob Dylan?
V 70. letech měl rockovou kapelu, jmenovala se Arnika, a protože zpíval ukrajinskou poezii a texty, které byly zakázané, vyhodili ho z univerzity. Na Ukrajině byli docela slavní. Když jsem ho poprvé poznala, studovala jsem klasické piano, hrála v divadle, kde měla hudba důležitou roli, a nějak jsem tušila, že hudba je mojí budoucností. (V rozhovoru to Mariana zatajila, ale její otec Viktor Morozov patří k předním ukrajinským písničkářům i překladatelům. V době perestojky byl zakládajícím členem politického kabaretu Ne Zhurys! (Neměj strach!, podle ukrajinské lidové Не журись, не плач), v repertoáru měl v době Sovětského svazu zakázanou ukrajinskou hymnu, vedle toho překládal T. S. Eliota, Paula Coelha i bestsellery o Harry Potterovi.)
Váš krajan, pianista Michail Alperin jednou řekl, že největší nepřítel lidové hudby je konzervatoř. Učili vás ve škole něco jiného než co se zpívalo u vás doma?
Já se na konzervatoři nikdy neučila zpěv, ale dovedu si představit, že by to bylo hodně odlišné od toho, co jsem slyšela doma. Za časů Sovětského svazu se stávalo, že když ženy zpívaly na vesnici, přišli lidé z města a říkali jim, že to dělají špatně, opravovali je. Kulturní inspektoři kteří region vůbec neznali učili místní zpívat lidové písně! Z tohoto hlediska představovalo formální školení skutečně slepou uličku. Konzervatoř byla v té době zaměřena na klasiku a ne na lidovou hudbu. Žádný jazz, žádná improvizace, žádné alternativy. Šest hodin ruských skladatelů, a pak jedna hodina ukrajinské hudby a jedna hodina evropské. Já to řešila tak, že místo do vyučování jsem chodila do knihovny, učila jsem se co mě zajímalo. Mimo školní budovu jsem se naučila mnohem víc než uvnitř.
Je zajímavé, že hledání cest vně autoritářských struktur motivovalo i v éře Sovětského svazu i tak významné skladatele jako Arvo Pärt či Giya Kancheli.
S jejich hudbou jsem se seznámila až po rozpadu SSSR, kdy jsem žila v Polsku, na sovětských konzervatořích je ignorovali. Já studovala ve Lvově, a až když jsem skončila, objevil se jazz jako volitelný předmět. V Polsku jsem také natočila své první album, Songs I learned in Ukraine, které produkovali a vydali v Severní Americe. Začala jsem zpívat jako herečka v divadle. Měli jsme tam indické harmonium, já se začala na ten nástroj doprovázet. Maminka mi říkala, že bych měla zpívat i na koncertech, a když jsem pak vystupovala polosoukromě v ukrajinských komunitách v New Yorku, Chicagu a Detroitu, reakce publika pro mě byla velkým povzbuzením.
Indické harmonium si na Západě spojuje většina posluchačů s Nico z Velvet Underground. Vy jste ho zvolila protože bylo zkrátka po ruce anebo z jiných důvodů?
Harmonium má úžasný zvuk, daleko měkčí než akordeon, a ukrajinské písně stojí na harmonii. Když jsem tedy zpívala sólově, tak mi scházely ty další hlasy, harmonium s lidským hlasem navíc přirozeně souzní, protože stejně jako lidský hlas dýchá.
Jak se vám podařilo vyjet do Spojených států?
Poprvé na stipendium Earth Foundation. Profesor z univerzity v Pennsylvanii mi pak navrhl, že by vydal zpěvník ukrajinských písní, přeložil ho do angličtiny, protože nic takového zatím neexistovalo, a požádal mě jestli bych na tom nechtěla pracovat. Nebyla to první nabídka, vždycky jsem si myslela, že knihy, to není nic pro mě. Nakonec mě přesvědčil, abych si zažádala o Fullbrightovo stipendium, a mě pak došlo, že to je příležitost udělat výzkum i mezi imigrantskou komunitou v USA. Po koncertech za mnou lidé chodili a vzpomínali na písně ze svých rodných ukrajinských vesnic, a já zas chtěla zaznamenat jak si oni ty písně zapamatovali. To byl důvod, který mě nakonec přesvědčil.
Někdy dochází k zajímavému efektu: tradice se v emigraci zesílí, což se třeba stalo Skotům, kteří přesídlili do Kanady.
U Ukrajinců to je jinak, většinou jsou to lidé z měst, pamatují si slova těch písní, ale ne jak se správně zpívají, to přetrvává jen na venkově, hlavně na východní Ukrajině.
V New Yorku je hodně silná a od okolí izolovaná ruská komunita, jak je na tom ta ukrajinská?
Také je uzavřená a konzervativní, což považuji za škodu, protože když tam vystupuji, je to na místech kam by oni nikdy nešli: Joe’s Pub, Symphony Space. Když jsem tam byla naposled, tak ta mladá generace už ta místa objevila, takže jsem mohla zpíval pro lidi s nimiž jsem se domluvila ve své mateřštině.
K té komunitě ale také patří umělci, kteří jsou naopak velmi otevření.
Třeba režisérka Virlana Tkacz z divadla La MaMa, je původem z Ukrajiny a celý svůj život se snaží propojit americkou kulturu s východní Evropou.
Nejslavnějšími Ukrajinci v New Yorku jsou dnes Gogol Bordello.
Právě Virlana Tkacz mě představila jejich zpěvákovi Eugenovi Hutzovi.
Hutz má extrémně hardcorové image, ale v normálním životě je asi docela jiný?
To je role kterou hraje teď, když se z něj stala velká hvězda, ale je hodně inteligentní, má otevřené srdce, nedávno jsem viděla dokument, který o něm natočila česká filmařka Pavla Fleischer. Ví toho spoustu o divadle, mě přijde úžasné to jeho zcela totální nasazení, vkládá do své performance vše, přesně jako to dělají šamani. Až dodatečně jsem zjistila, že mezi rockovými muzikanty je to něco zcela běžného. S Eugenem jsme společně plánovali koncert s repertoárem z Oděsy, písně podsvětí, to je v Rusku hodně velké téma. Říká se jim blatnye pesni, jsou z vězení, z prostředí pašeráků, překupníků, lidí na kraji zákona. Jsou nasáklé atmosférou oděských komunit: Židů, Řeků, Gruzínců, Romů, to je ruská verze Toma Waitse.
Z článku v UNI, 2011/01
