Petr Dorůžka – World Music

Fira Mediterręnia de Manresa 2015

15. 2. 2016 | Rubriky: 2015,Články,Rock & All

V severovýchodním cípu Španělska, mezi Pyrenejemi a pobřežím Středozemního moře, leží Katalánsko, region s vlastní kulturou i jazykem, jímž mluví zhruba stejný počet lidí jako češtinou. Poblíž slavného kláštera Montserrat, severně od katalánské metropole Barcelony leží Manresa, městečko které každoročně na podzim ožije na tři dny hudbou, tancem i pouličními akcemi.

Pilířem programu je překvapivě pestrá hudba z Katalánska, dalších regionů Pyrenejského poloostrova i celého Středozemí, která tvoří navzájem propojené stylové spektrum. Dalším zpestřením je Asie a Afrika, kterou letos reprezentovali Asian Dub Foundation či zpěvák Cheikh Lo, který patří už dvacet let k nenápadným stálicím senegalské hudby. Od svých afrických vrstevníků se podstatně odlišuje – i když je druhým povoláním bubeník, typicky africkou smršť perkusí zredukoval na jemnou pavučinu rytmů, kterou okořenil náznaky reggae a dalších spřízněných stylů. A na rozdíl od svých komerčně úspěšných krajanů mu nehrozí že by se opakoval. Alba totiž vydává s rozvážností mistra a rodového stařešiny, v afro-arabských komunitách označovaného shodou okolností jeho křestním jménem cheikh. V Manrese představil repertoár svého nejnovějšího CD, které vyšlo na podzim pod názvem Balbalou.

Pokud tedy Cheikh Lo spíše splnil očekávání, skupina BandAdriatica byla bleskem z čistého nebe. Pochází z jihu Itálie, kolébky úderného rytmu pizzica, který kombinuje – jak její název napovídá, – se styly z opačného břehu Jaderského moře, především s balkánskými dechovkami. O téměř surrealistické prvky dokáže koncert obohatit příležitostně hostující albánský violoncellista Redi Hasa, který je ovšem čím dál více vytížen vlastními projekty a v Manrese chyběl. Středem zájmu se tak stal Claudio Prima, zpěvák a hráč na jeden z nejtypičtějších italských nástrojů, knoflíkový akordeon zvaný organetto. Svoji kapelu řídil s autoritou pankáčského anarchisty, a i když se jednalo o taneční show, světu sdělil podstatnou věc: balkánské dechovky se možná řítí do slepé uličky, ale my Italové to umíme lépe.

Pyrotechnika i trance music

Zatímco po večerech se hrálo ve zhruba deseti klubech i divadlech, přes den jste v centru města sledovali pouliční akce s akrobaty i obrovitými ještěry vypouštějícími dým i plameny, což je lokální specialita propojující Katalánsko s brazilským karnevalem. Souběžně probíhala i veletržní část akce, účinkující na své festivaly tu vybírali organizátoři z Kanady, Francie, Polska i z ostravského Festivalu v ulicích. Showcasové nabídky probíhaly na dvoře místního technického muzea, kde se představila řada vynikajících, i když zatím méně známých skupin. Z Gaskoňska, západofrancouzského regionu, který proslavil Alexander Dumas v románu Tři mušketýři, pocházel sbor Vox Bigerri, čerpající z tradic místní polyfonie, silně ovlivněné zpěvem ze sousedního Baskicka. Což je jen další potvrzení faktu, že hudba nevytváří státní, ale regionální identitu. Pokud bychom se z Baskicka vydali podél atlantického pobřeží dále na západ, dorazíme do poutního města Santiaga de Compostela, které je metropolí regionu Galicie. Ta je sice součástí Španělska, ale jazykově má mnohem blíž k Portugalsku. Dominantním nástrojem jsou zde dudy, vytvářející fiktivní most ke keltským stylům, a velké tamburiny zvané pandeireta. V minulosti na ně hrály především ženy, a jejich pronikavé výkřiky v severoafricky znějících melodiích doprovázené ohlušujícím rytmem jsou tou nejlepší trance music. Před 60. lety se na galicijský venkov vydal sběratel Alan Lomax aby tu pořídil nahrávky pro knihovnu Amerického Kongresu, a dnes na tuto mizející a původně čistě ženskou tradici navazuje zpěvák Davide Salvado, který svůj repertoár přebírá od babiček na vesnicích. Ve výbavě měl nejen kulaté tamburiny, ale i kuriozní čtvercové bubny, které pronikly na Pyrenejský poloostrov ve středověku s maurskou invazí ze severní Afriky.

I další styly, které se ve Španělsku a Portugalsku hrají, jsou navzájem propojené – čehož důkazem byl další z účinkujících, Carles Denia. Zasvěcený výklad podává Araceli Tzigane, hudební specialistka z Madridu: “Žánr zvaný cant d’estil se zpívá ve Valencii, jižně od Barcelony, a je spřízněný s flamencem, které vzniklo ještě dále na jihu v Andalusii. Je to typicky městská hudba, kterou urychlil v 19. století přesun venkovských obyvatel za obživou do měst. Melodie, původně zpívané v rodině, dobývají koncertní podium, zpěvák musí obstát v konkurenci a okouzlit svojí virtuozitou. Podobně jako ve flamencu probíhá zpěv v dlouhých křivkách se spoustou melismatických ozdob a zatáček.” Texty byly původně výsledkem okamžité improvizace, textař zvaný versaor je našeptával v mezihrách cantaorovi, tedy zpěvákovi. V rámci festivalu prezentoval Carles Denia svůj repertoár ve finalizovaném tvaru s hutným doprovodem kytar a mandolin, a improvizace si nechal až na noční koncert v baru.

Alternativa z Palestiny

Velmi zdařilým únikem před tradičními formami byl naopak koncert palestinské hráčky na loutnu oud Kamylie Jubran, impozantní dámy s bílými vlasy, které kontrastovaly s jejím naprosto soustředěným a energií sršícím projevem. Doprovázela ji neméně vynalézavá hráčka na kontrabas a trumpetista s notebookem produkující syrové pazvuky. V repertoáru nechyběla ani jedna z nejznámějších melodií arabského světa, Lamma Bada, která mimochodem před půl stoletím inspirovala slavný hit Rolling Stones Paint it Black.

Když Fira Manresa skončí, vždy se vyplatí si cestu prodloužit a setrvat pár dní v Barceloně a navštívit třeba hudební sál Palau de la Musica. Navrhl jej architekt Lluís Domenech i Montaner, současník mnohem známějšího Antoni Gaudiho, který poněkud nespravedlivě stojí v jeho stínu. Původně to byl pilíř katalánské kulturní identity, podobně jako Národní divadlo pro Čechy. Dnes ale nabízí daleko širší žánrové spektrum, od klasiky přes jazz až po flamenco – a před návštěvou Barcelony se vždy vyplatí ověřit, co se tu hraje.

Psáno pro Rock & All, 2015/12

video BandAdriatica