Africká hudba v Praze: Marimba Mama

9. 12. 2013 | Rubriky: 2013,Články,UNI

Zájem Evropanů o africkou hudbu za posledních dvacet let dramaticky vzrostl. Tradičními ohnisky africké kultury jsou hlavní města dřívějších koloniálních mocností, Londýn, Paříž a Brusel, zatímco v Praze se na afrických koncertech zatím schází spíše vyhraněné kultovní publikum. K průkopníkům na tomto poli patří skupina Marimba Mama. Ta vydala před několika měsíci velmi zdařilé druhé album Horizons. Její bubeník. Tomáš Kerle, studoval africké bubnování v Guineji a Mali a vede internetový portál afro.cz, věnovaný africké hudbě i nástrojům.

Vaše album Horizons není jen africké, třeba skladba Ancestor’s Song je ovlivněná Indonésií, jak k tomu došlo?

Její rytmus je ze Západní Sumatry. Když jsem na Fakultě humanitních studií studoval etnomuzikologii, objevil jsem Indonésii. A protože jsem nechtěl do žádného velkého a páchnoucího města jako je Djakarta, nezajímalo mě ani turisty zaplavené Bali, ale chtěl jsem do přírody, odjel jsem na téměř celý rok na Sumatru. Bydlel jsem v 10 tisícové vesnici ve vnitrozemí v horách, a byla to nejlepší zkušenost mého života. Počasí tak 16-18 stupňů, často pršelo, žádné sluníčko a pláže, spíš pošmourno. Díky tomu to místo získalo neopakovatelnou atmosféru. Jel jsem tam za hudbou, ale nikoli za indonéským gamelanem. Zajímaly mě vesnické styly, bubny, flétny, a taky jsem tam propadl pohybu a cvičil bojové umění, pencak silat, místní tomu říkají silek. V některých ohledech připomíná jiu jitsu nebo třeba kung fu, výcvik se zaměřuje na budování kondice i dechu. Pencak silat má několik vrstev a různé navzájem odlišné školy. Původně to umění vzniklo jako obrana před kolonizátory, obsahuje různé techniky, jako boj s tyčí, s nožem, a postupně se spojilo i se sufijskou spiritualitou. Dnes je to sportovní disciplina, sebeobrana i duchovní směr.

Islám tedy v Indonésii převládl nad původními asijskými náboženstvími?

Nejen to – zatímco původně se tam rozšířil tolerantní sufismus, teď se celá Indonézie islamizuje v militantním politickém duchu, což považuji za to nejhorší, co se v těchto zemích mohlo stát. První islámské osady na pobřeží tam vznikaly, když na ostrovy připlouvali arabští obchodníci.

Když cizinec žije rok v Indonézii, co dělá pro svoji obživu?

Já tam přijel na studijní program Darmasiswa, který je pod záštitou indonéské vlády a je určen pro cizince. Finanční stipendium mi pomohlo zaplatit nájem a jídlo, a vedle toho jsem se mohl na konzervatoři na Západní Sumatře zapojit do místního hudebního dění a vydělávat si jako perkusista a bubeník v různých školních projektech. Kromě jiných studentů a samozřejmě turistů jsem potkal v Indonésii rovněž mnoho cizinců, kteří si přivydělávali výukou angličtiny na školách.

Gamelan jako stroj času

I když tedy vaším cílem nebyly tradiční orchestry gamelan, předpokládám že jste jim neunikl?
Gamelanové orchestry se tradičně vyskytují pouze na Bali a na Jávě, což je přelidněný malý ostrov s nádhernou kulturou. Můj kamarád studoval gamelan tři roky v javánském městě Surakartě, několikrát jsem ho navštívil. Nádherně se ta hudba poslouchá a přenese vás úplně mimo čas a prostor, pět hodin zrádně uteče aniž byste to zaregistrovali. Každá oblast Jávy má jiný gamelan, v Bandungu, to je univerzitní město v horách ve vnitrozemí, mají Sunda gamelan, je to spíš komorní obsazení, existují třeba čtyřčlenné sestavy, kdežto v Surakartě nebo v Jakartě převládá aristokratický dvorní gamelan, který tvoří třeba 15 hráčů.

Mají v Indonésii nějaké látky, jejichž konzumace je s jejich hudebními či tanečními rituály spojena?

Tam všichni s chutí pijí kafe a kouří, cigarety s příměsi hřebíčku a spoustou dehtu a nikotinu, několik krabiček denně.

Dnes se ale věnujete především africké hudbě. Jak jste se k ní dostal?

Já jsem od 15 let bubnoval na standartní bicí soupravu, a když mě před 10 lety díky knížkám Vlasty Marka začala zajímat world music, objevil jsem djembe a začal jsem chodit na lekce k Ephraimu Goldinovi, což byl v té době u nás jediný učitel afrických rytmů na úrovni. Zpíval s Hypnotix, založil tanečně hudební soubor TiDiTaDe. Dobře jsem věděl, že pokud do toho člověk chce doopravdy proniknout, musí odcestovat ke zdroji, tedy do západní Afriky, aby se s tou kulturou seznámil osobně a poznal podstatu celého fenoménu. Můžu potvrdit, že obě cesty které jsem do Afriky podnikl, jsou k nezaplacení.

Tedy, nejprve Guinea a potom Mali? Obě ty země patří do jedné kulturní zóny, propojené jazyky i tradicí griotů, hudebníků-kronikářů. Vnímal jste nějaké rozdíly?

Ano, a velké. Guinea byla napjatá a zmítaná konflikty, tamní atmosféru vyostřila velká nejistota. Bamako v roce 2011 naopak působilo jak balzám na duši, lidé byli pohostinní a přátelští. To se ale mezitím bohužel změnilo, když došlo k puči a útokům extremistů. Naši cestu do Mali jsme naplánovali tak, abychom se vyhnuli období dešťů, odjeli jsme před Vánoci a vrátili se v březnu. A když obě cesty srovnám, mohu potvrdit, že po hudební stránce je Mali mnohem pestřejší než Guinea. V Mali se drží tradiční styly, které se v Bamaku navíc propojují s elektronickou hudbou, Také jsou tam bubenické ansámbly, ale i když třeba posloucháte televizi, tak vždy je ta rytmická složka hodně nadupaná a výborně se to poslouchá

Vás doprovázela manželka Tereza, která s vámi hraje ve skupině Marimba Mama. Je v Africe běžné, aby ženy bubnovaly?

Není – ženy hlavně zpívají, a pokud přitom hrají, tak na yabaru, což je tykev ověšená mušličkami. Bubny jsou v západní Africe až na výjimky stále mužskou záležitostí.

Oslavné písně v 21. století

Zažili jste v Bamaku nějaký griotský koncert na ulici, kde zpěvačky na místě vymýšlejí oslavné písně?

To je běžné na svatbách, které jsou tam na denním pořádku, a dominují na nich griotské zpěvačky. Celé to ale trvá tak 8 hodin, a když přijde na dvouhodinové pásmo oslavných písní, bubeníci se chytí nějakého stereotypního rytmu a zpěvačky neustále kvílejí: Ten a ten je nejlepší, protože nám dal tolik a tolik peněz, a tamten nám dal auto. To je důležitá část svatebního rituálu, ale po hudební stránce nic moc zajímavého.

Tomu ale musí předcházet důkladná příprava, aby si zpěvačky odchytily jména všech, koho mají oslavit?

Zpěvačky se samozřejmě předtím sejdou, a pak už jen dosazují jména všech důležitých osob do textu, který je jakousi obecnou šablonou. Ti oslavenci pak jako odměnu muzikantům i zpěvačkám předávají bankovky.

Na pouličních koncertech prý nařezávají membrány reproduktorů, aby to hodně chrastilo a zkreslovalo?

V těch zemích převládá podobná zvuková estetika jakou reprezentují Konono No 1 z Konga: přebuzená aparatura, vazbit, ohlušovat, to je ideál..

Jaké jsou tam možnosti cestování? Dostali jste se i mimo hlavní město?

Nejjednodušší je půjčit si motorku. Když zvolíte veřejnou dopravu, tak za stejnou cenu máte někdy třeba úplně nový autobus, anebo vrak kde je sedačka přivázaná provazem k podlaze a nad hlavou vám sedí slepice. Přesně tak jsem se vracel z festivalu Sur le Niger který se konal v Segou, odkud je dnes velmi populární Bassekou Koyate, program byl vynikající, vystupovali Femi Kuti, Oumou Sangare, Toumani Diabate, celé to trvalo 5 dní.

Ale o dodržování času v africkém kontextu se vyprávějí vtipy. Běžel program podle nějakého časového plánu?

Jedno podium bylo spíš tradiční, tam byl harmonogram volnější, a pak bylo podium přímo na řece Niger na velkém pontonu, a tam byly večerní koncerty, které jely podle přesného harmonogramu. Publikum tvořily tak tři tisíce lidí, vstupné je ale jiné pro místní a pro cizince.

A co problémy s bezpečností?

Nikdy jsme v Mali žádný problém neměli, ani ten první den po příletu, kdy náš hostitel pro nás zapomněl přijet na letiště a nouzový nocleh nepůsobil zrovna důvěryhodně. Ale dnes to může být díky válečné situaci úplně jiné.

Djembefola, bubeník na kterého Evropan nemá

Jak jste v Segou spali? Předpokládám že camping pro hosty tam asi nemají.

Pronajali jsme si dům, což funguje tak, že rodina se vystěhuje k příbuzným, aby ho mohla nabídnout. Byl pěkně udržovaný, se západními záchody, postelemi, prostě luxus… Venkov je dramaticky odlišný. Pokud tam mají studny, tak i když jsou hodně hluboké, voda z nich je nekvalitní, ti lidé se tou kontaminovanou vodou pomalu otravují, je to vidět z jejich zevnějšku.

V Mali se domluvíte francouzsky, anebo místními jazyky?

Bohužel moje francouzština je bídná, když jsme byli v Guineji, měli jsme průvodce, kamaráda z Berlína, on mluví francouzsky i místním jazykem Malinké, takže jsme se dorozumívali skrze něj. V Mali jsme mohli mluvit anglicky protože jsme bydleli v afroamerické rodině, Američan si vzal ženu z Sierra Leone, oba společně v Bamaku vedou Djembe Hotel, což je místo kde se scházeli hudebníci a dělali workshopy.

Unikátním krajem v Mali je Wassoulou, kde hudbu nešíří grioti, ale lovci, podařilo se vám tak vyjet?

Bohužel ne, ale měli jsme z Wassoulou dobrého učitele, mají tam zcela odlišné rytmy, které vybočují jak dynamikou, tak i frázemi, třeba antilopí tance a rytmy Sogoninkun.

A když se v Africe ocitnete na workshopu, všude kolem jsou samí bubeníci Afričané kteří hrají takřka od narození, je těžké s nimi udržet krok?

Je to téměř nemožné, jejich fyzická příprava je úplně jinde než naše, můžete poslouchat, zapojit se, ale jejich výdrž je nedosažitelná. Jejich energie, síla, razance, jsou neporovnatelné. Pramení to z toho, že u nich se člověk už v dětství rozhodne, že bude djembefola, tedy mistrovský hráč na djembe. A navíc, běloši to víc vnímají přes intelekt, rytmus pojímají mnohem méně intuitivně, spíš více analyzují, ale zase díky tomu dokážou tvůrčím způsobem pracovat s rozmanitými rytmickými principy. Afričtí bubeníci naproti tomu nic neřeší, pro ně to je jen čirý proud energie, kterou bez váhání vypouštějí ven, dokážou hrát hodiny bez přestávky.

Máte nějakého mistra hráče, s nímž byste se chtěl setkat?

V Guineji i Mali jsem na vlastní uši i oči zažil opravdu skvělé muzikanty, takže sny mám zatím splněné, tedy co se týká Západní Afriky. Chtěl bych ale poznat Jižní Afriku, Zimbabwe, Etiopii, setkat se s Tony Allenem z Nigerie.

Tony Allen pod mikroskopem

To je ve světě bicích úžasná postava, můžete jeho význam zhodnotit i pro nebubeníky? Co vlastně vymyslel nového?

Je v tom několik rovin. Jednak byl spoluvynálezcem afrobeatu, když hrál někdy před 40 lety se saxofonistou Fela Kutim. On byl první, kdo ty tradiční rytmy afrických hráčů přenesl z jednotlivých bubnů na bicí soupravu – takže vlastně udělal orchestrální aranžmá pro západní nástroj. Pro jeho hru jsou typické kombinace dvou- a jednoúderů, které jdou rychle po sobě, se spoustou ornamentů na hi-hat. Je v tom úžasná dynamika a barevnost projevu, která ale nikdy nejde do sóla, ale vždy se drží v groove, v tom nekonečném tepu který stále pulzuje a nese hudbu dopředu. Vím že nebubeník tohle všechno asi z jeho hudby nepozná, ale všimne si právě toho zvláštního plynutí, které je jiné než funk, například James Brown, tam je důraz na akcenty ale chybí tam ty ornamenty. Kdežto bubnování Tonyho Allena je naopak na drobné změny velmi bohaté. Afričan nikdy nezahraje ty noty “rovně”, vždy tam jsou synkopy, tedy lehce zpožděné či naopak dopředu posunuté údery. Takže díky tomu se ta linka pořád mění.

Fanoušci někdejšího progresivního rocku možná ani netuší, že existuje přímá vazba mezi Tony Allenem a Ginger Bakerem, bubeníkem Cream. Ten nezasáhl do vývoje afrobeatu?

Baker hodně přispěl k tomu, že Fela Kuti se proslavil, natočil s ním živá alba, a do Nigerie jel přes Saharu autem. [ověřil jsem to na webu http://www.gingerbaker.com/archives/gingerbaker-pressarchive72.ht m].

Vy jste na cestách Afrikou potkali spoustu unikátních muzikantů, jejichž počet určitě kontrastuje s tou menšinou, které se podařilo prorazit do světa. Vezměme jeden příklad: Bassekou Kouyate, hráč na nenápadnou, a ve světě donedávna neznámou loutnu ngoni. Čím to že právě on s tímto nástrojem uspěl?

Protože dokázal vytvořit hudbu, která lidi osloví. Také měl štěstí a potkal dobrého producenta. Když cestujete Afrikou, skutečně potkáte hodně vynikajících hudebníků, ale většině z nich nikdo nenabídne natáčení alba. Takže řada těch neznámých je srovnatelná se špičkami z festivalů, akorát neměli to štěstí. Hodně tomu napomohli slavní muzikanti jako Damon Albarn, kteří africkou hudbu představili mainstreamovému publiku. Bassekou vyšel z této vlny a pořád to žene dál, na jeho letošním albu pracoval producent velmi slavných Arcade Fire. A navíc, Bassekou Kouyaté je stoupající hvězda, začal používat efektové pedály, jeho album je zvukově hodně nabroušené, a kdo zná současnou situaci v Mali pozná, že to je volání po míru, ale též bránění vlastních hranic.

Virus zvaný marimba

Jak vlastně vaše skupina vznikla?

Zakladatelem je muzikant z Arizony, hráč na konga a marimbu Juan BB Mortimer. Do Prahy přijel někdy v roce 2005 a snažil se tu najít lidi, kteří se zajímají o marimby, aby s nimi založil kapelu, což se mu podařilo až roku 2007, kdy jsme do jeho zkušebny přišli já a moje žena Tereza ještě s multiinstrumentalistou a marimbistou Filipem Drskem. Juan hrál motivy ze Zimbabwe, a když jsme si mohli poprvé zahrát na jeho barytonovou marimbu, která má rezonátory a měří 2 metry, tak nás to totálně vzalo. Pak se kapela rozrostla na 6 lidí, střídali se dechaři z USA i Čech a také hosté. Juan se pak musel vrátit do Arizony kde se stará o svůj dům, a ty marimby nám nechal. Kdykoli se vrátí, tak s námi jamuje.

Zatímco marimba je dominantním nástrojem v Zimbabwe a Jižní Africe, v Mali a okolních zemích Západní Afriky je rozšířený konstrukčně velmi podobný balafon. Dá se hrát na oba nástroje stejná hudba?

Ano i ne. Balafonů je několik druhů, například pentatonický, a pak jsou griotské balafony z Gambie, ty jsou diatonické stejně jako marimba, to znamená že v oktávě je sedm, nikoli pět tónů.

Máte nějakou stabilní scénu?

Hrajeme na festivalech i v klubech po celé republice, v Praze jsme si oblíbili Malostranskou besedu a klub Cross. Snažíme se nestát na místě, pro každou větší show si vždy připravíme nějaké hudební překvapení, ať už v podobě hosta nebo třeba nečekané coververze. Naše nahrávky najdete na soundcloud.com/marimba-mama, informace o kapele na Marimbamama.com. Vedle toho vedu internetový portál, který informuje o africké kultuře a workshopech, Afro.cz. A mám i další projekty, společně s perkusistou Honzou Vorlíčkem a hráčem na shakuhachi Seizanem Kenji Osakem hrajeme v Ancient Groove. A s mojí ženou Terezou jsem založil skupinu FireDance Company, kde propojujeme moderní tanec, pohybové divadlo a prvky fireshow s živou hudbou.

Vaše druhé album Horizons má 2 polohy: jedna je čistě africká, a ta druhá působí jakobyste chtěli oslovit publikum, které ještě Afriku neobjevilo.

To ale nevycházelo z nějakého kalkulu, spíš je to výsledek toho, jak se vyvíjela kapela. Průběžně zjišťujeme, co všechno se na ty marimby dá zahrát, proto má naše hudba širší stylový záběr. A počítáme s tím, že se bude dál rozšiřovat. Tak například, děláme i představení pro děti.

Vy jste prošel studiem etnomuzikologie, která má pověst velmi suchopárné vědy, anebo ji výuka na Fakultě humanitních studií v Jinonicích prezentuje jinak?

Já měl profesorkou Zuzanu Jurkovou, která má veškerý můj respekt. Aby etnomuzikologie byla vědou, musí mít svůj řád, je to těžká věda, a pokud má být člověk v kontaktu se zdrojem, tak u nás se můžete seriózně zabývat jedině romskou kulturou. Ale je pravda, že moje původní představy byly jiné, nečetl jsem mnoho etnomuzilkologických knih, které by mě zaujaly literárně. A naopak je spousta knih, které nejsou klasifikovány jako etnomuzikologie a které zajímavé jsou.

Vy se zabýváte africkou hudbou jako muzikant už skoro 10 let. Když sledujete časovou osu, tak zájemců přibývá?

Ono to jde ve vlnách, už počátkem 90. let se u nás konaly první workshopy, které dělal perkusista Tomáš Ondrůšek, ten má v současné době za ženu tanečnici z Ugandy a bydlí na Moravě. Ten byl první kdo u nás šířil informace o africké hudbě. Pak přišla další generace, vznikly skupiny jako TiDiTaDe, Mugee nebo Tubabu a přidala se spousta lidí, ale pak asi před 4 lety začal zájem o africkou perkusivní hudbu upadat, nepřicházela žádná mladá krev. Teď mladých lidí přibývá, ale bohužel nám chybí muzikanti přímo od zdroje, tedy Afričané. Na rozdíl od Německa či Francie tu ani není žádný autentický učitel na djembe, který by byl podle západoafrické tradice od útlého věku vychováván k povolání tzv. djembefoly. Všichni zdejší učitelé jsou Češi, kromě Ephraima Goldina, který je Kanaďan. Má sice tmavou barvu pleti, ale není přímo z Afriky. Určitě by se zde našli Afričané ze Senegalu nebo Gambie, kteří hrají dobře na djembe, vtip je ale v tom, že se začali bubnování věnovat pořádně až poté, co odcestovali z Afriky pryč na Západ.

Ale třeba v Polsku je scéna daleko pestřejší. Také tam není žádní místní komunita Afričanů, ale hudební dění je tam mnohem otevřenější než u nás.

Moje vysvětlení je, že Poláci jdou do všeho víc na doraz než Češi, dokážou se v té kultuře víc vyžít, ať už je to jazz nebo africká hudba. A taky je jich víc, takže ty komunity zaměřené na určitý styl tam nejsou tak okrajové jako u nás, ale početnější. V Polsku se daří spoustě stylů, které u nás skomírají.

Psáno pro UNI, 2013/10