Townshipy, misionáři a hledání pravdy, hudební průvodce Jižní Afrikou.

31. 1. 2007 | Rubriky: 2007,Články,UNI

O hudbě z Jižní Afriky se tvrdí, že spojuje to nejlepší z obou světů, tedy hudby místní i globální. Světově rozšířené žánry, jako reggae, jazz, soul, hip-hop, či gospel, tu vykrystalizovaly do unikátní, ryze jihoafrické podoby. Vedle toho ale tato kulturně rozmanitá země nabízí široké spektrum typicky místních stylů.

V éře ekologického myšlení to možná zní kontroverzně, ale vznik moderní a přitom autentické jihoafrické hudby je provázán s rozvojem místního hudebního průmyslu, který umožnila včasná urbanizace. Zatímco v dnešní Kinshase, hlavním městě Konga, vznikala moderní městská hudba až od poloviny 20. století, v Jižní Africe začala migrace do velkých měst mnohem dříve. Námořní křižovatka Kapské město a díky diamantovým dolům rozvíjející se Johannesburg přitahovaly muzikanty z venkova i z ciziny už od 19. století. Za mezník je považována jeho poslední dekáda, kdy do Jižní Afriky přicestoval sbor ze Spojených států a zasvětil místní publikum do amerických černošských spirituálů.

Král townshipů

Protipólem sladce pějících romantiků swingové éry označovaných jako “crooners” byli nejen bluesoví křiklouni zvaní “shouters”, ale i “groaners” – tedy chrapouni. Kmotrem této drsné pěvecké školy byl Louis Armstrong a k jejím klasikům patří bluesman Howlin’ Wolf. V Jižní Africe přivedl tento styl k dokonalosti Simon Mahlathini, díky svému hlubokému, leč značně tvárnému hlasu přezdívaný také “Lev ze Soweta”.

Hluboké hlasy a zpěv vůbec hrají ovšem v jižní Africe významnější roli než v jiných hudebních kulturách. Snad nikde jinde na světě nenajdeme tolik muzikantsky sebejistých sborů, které zpívají bez doprovodu, a jejichž ozdobou jsou právě medově hutné basové hlasy. Tím nejslavnějším je dodnes Ladysmith Black Mambazo, jemuž ještě v dobách hlubokého apartheidu pomohl proniknout do světa americký písničkář Paul Simon na svém albu Graceland roku 1986.

Mahlathini začal zpívat na ulicích a nárožích. Uprostřed 60. let ho objevil černošský jihoafrický producent Rupert Bopape, který také pomohl vytvořit jeho zvukové image. Shodou okolností tehdy pracoval s vynikající instrumentální skupinou, v níž působil údajně vůbec první jihoafrický hráč na baskytaru, Joseph Makwela, a výjimečný kytarista Marks Mankwane. Ale skupina potřebovala zpěváka – a tím ze stal Mahlathini. Neméně důležitou roli získaly ve výsledném zvuku i hlasy tří sborových zpěvaček, které na podiu samozřejmě také tančily. Zatímco Mahlathini měl přezdívku lev, sboristky byly královny: The Mahotella Queens. Vizitkou skupiny se stal efektní kontrast Mahlathiniho bručení a typicky jihoafrických klouzavých ženských hlasů.

Mahlathini byl sice “králem Soweta”, ale během svého života si příliš zahraniční popularity neužil. Jednu ze vzácných příležitostí slyšet ho ve střední Evropě přinesl festival v německém městě Rudolstadtu, nedaleko našich hranic, v roce 1995. Mahlathini několik let poté zemřel ve věku 62 let. Ale Mahotelské královny dodnes zpívají, a roku 2000 dokonce získaly ocenění za celoživotní zásluhy na hudebním veletrhu Womex. Když cenu přebíraly, pustily se do zpěvu a tance a člověk jen těžko uvěřil, že každé z nich je kolem šedesáti let.

Brenda Fassie: tohle je Afrika!

Tisíce Jihoafričanů hlasovaly v říjnu 2004 v anketě, která měla určit 100 nejvýznamnějších osobností jejich vlasti. Anketu vypsal TV cyklus Great South Africans, který byl inspirován podobným seriálem BBC. Z hudebních tvůrců se nejvýše umístila Brenda Fassie, která 4 měsíce předtím zemřela ve věku 40 let. Zpěvačce během jejího bouřlivého života pro její soucítění s těmi nejchudšími přezdívali Madonna townshipů.

Otec jí zemřel ve dvou letech, Brenda jako pětiletá si společně se svojí matkou pianistkou přivydělávala zpěvem pro turisty. O dvacet let později už natáčela platinové desky a propadla kokainu. Roku 1995 ji nalezli v bezvědomí vedle mrtvého těla její lesbické přítelkyně, která se drogami předávkovala. Zpěvačka prošla rehabilitací a do léčebny se pak mnohokrát vracela. Roku 1997 natočila svoji triumfální nahrávku Memeza, Křik. “V životě jsem křičela a křičela a nikdo mě nechtěl poslouchat. Když zpívám tuhle píseň, chce se mi brečet.” Memeza se v Jižní Africe stalo nejprodávanějším albem roku 1998 – a v témže roce zpěvačka získala celoafrickou hudební cenu Kora. Svatební píseň Vulindlela z téhož alba použil o rok později Africký národní kongres ve své volební kampani.

Když v roce 2001 vyjela do Spojených států, vlivný týdenník The Time jí věnoval třístránkový článek, který mj. popisuje zahajovací koncert turné ve Washingtonu. “Brenda Fassie zpívala tři hodiny v jednom tahu, a jako kdyby to nestačilo, přidala ještě divoký taneční výstup. Najednou jí z ale z kostýmu vyklouzla obě ňadra. Obecenstvo zalapalo po dechu, ale zpěvačka ani nehnula brvou a své obnažené poprsí vystrčila směrem k publiku: ‘Tohle,’ hrdě prohlásila, ‘je Afrika.’ Jenže Amerika na tuhle část Afriky ještě nebyla zralá. ‘Organizátoři turné mě požádali, abych to už neopakovala,’ vysvětluje zpěvačka. Což je škoda, protože doma Brendu Fassie znají (a milují) pro její provokativnost,” píše Time.

Po návratu ze Spojených států Brenda Fassie natočila další sérii hitových alb, ale svůj boj s návykovými látkami nakonec prohrála. Když umírala v nemocnici, navštívil ji Nelson Mandela, jeho bývalá žena Winnie i úřadující prezident Thabo Mbeki.

Misionáři a jihoafrická identita

Činnost křesťanských misionářů bývá povrchně spojována s násilím kolonizátorů – ale misionáři byli velmi často nositeli humanity. Misionářské školy přinášely Afričanům nejen vzdělání a lékařskou péči, ale také se v nich rodil odpor proti útlaku. Jeden výmluvný příklad se odehrál právě v Jižní Africe. Hrdinou příběhu byl pohledný černošský mladík s knírkem a v buřince, vzhledem připomínající jiné černošské vzdělance či podnikatele z přelomu 19. a 20. století. Jmenoval se Erich Sontonga, byl kazatelem a vedoucím sboru, a do dějin vstoupil jako autor písně Nkosi sikeleli Afrika, Bůh žehnej Africe.

Sontonga zemřel ve věku 32 let, a bohužel se nedožil doby, kdy jeho píseň vzbudila širokou odezvu. Roku 1912 se například zpívala na ustavujícím jednání Jihoafrického domorodého národního kongresu, z nějž se později stal Africký národní kongres (ANC), který byl v nadcházejícím století hlavní silou odporu proti bělošské nadvládě. Od roku 1925 kongres touto písní oficiálně končil svá shromáždění. Později Sontongova skladba překročila hranice Jižní Afriky, byla přeložena do dalších jazyků, a její místní verze se staly státními hymnami v Tanzanii, Zambii, Namibii i dalších zemích.

Jazzový dirigent Desmond Tutu

Z celkem 10 jihoafrických laureátů Nobelovy ceny ji čtyři získali za mír: roku 1960 Albert Luthuli, prezident opoziční černošské strany Africký národní kongres a zastánce nenásilného odporu, roku 1993 oba hlavní architekti poklidného předání moci, 27 let vězněný disident a budoucí prezident Nelson Mandela i do té doby úřadující bělošský prezident Frederik Willem de Klerk. Roku 1984 byla Nobelova cenu míru udělena Desmondovi Tutu, který jako první černoch v jižní Africe získal post arcibiskupa Kapského Města. O dva roky později podle něj pojmenoval Miles Davis zvé album Tutu, na němž je i skladba Full Nelson věnovaná Nelsonu Mandelovi.

Svoji morální autoritou patří Tutu do stejné třídy jako Dalajláma. Tutu jako první použil termín rainbow nation, duhový národ, který označuje multikulturní a rasově rovnoprávnou jihoafrickou společnost po pádu apartheidu. Tutu je nejen humanista, ale také přirozený a charismatický vůdce: “Každému vštípí pocit výlučnosti, a pak vaší práci dodá smysl a vyzdvihne ji. Svým uvolněným stylem připomíná jazzového dirigenta. Říkává: ‘Teď budeš improvizovat,’ píše John Allen v autorizovaném životopise Desmonda Tutu.

Hledání pravdy a vzájemné usmíření

Konec apartheidu v Jižní Africe byl zároveň počátkem dlouhého a bolestivého procesu – vyrovnávání se s křivdami a usmíření obětí a viníků. Jižní Afrika nebyla jedinou zemí, která musela udělat tlustou čáru za minulostí – ale jihoafrická cesta je často uváděná jako příklad pro ostatní.

K vyrovnání se s minulostí byla zřízena Komise pravdy a usmíření, The Truth and Reconciliation Commission, což byl tribunál k němuž přicházely vypovídat oběti násilí. Svědectví tu ale podávali i viníci, kteří mohli požadovat prominutí svých zločinů. Předsedou komise byl jmenován Arcibiskup Desmond Tutu. Mechanismus usmiřování věrně popisuje dokumentární film Stopping the music, natočený s podporou mezinárodní organizace Freemuse, která sleduje hudební cenzuru.

Film se natáčel na jaře 2002 a rekapituluje skutečný příběh, který se odehrál v době přísné rasové segregace a útlaku. Jeho hrdiny jsou černošský umělec i policejní agent, který měl za úkol zničit jeho kariéru. Zpěvák Roger Lucey kritizoval v 70. a 80. letech represivní rasový systém ve svých písních, a když jeho hudba získala na popularitě, začala se o něj zajímat policie. Roku 1995, tedy po pádu apartheidu, vydal jeden z mužů, kteří zpěváka sledovali, velmi zajímavé svědectví. Bývalý policista Paul Erasmus popisuje, jaké druhy nátlaku a kompromitující léčky proti Luceymu používal. Film sleduje vzájemně propletený osud obou mužů. Zpěvák i jeho fízl se vracejí na důležitá místa své minulosti a rekapitulují své činy. K jejich prvnímu setkání před kamerou dochází v témže hotelu, v němž Paul Erasmus oslavoval výsledky svých kompromitující intrik.

Z článku v UNI, 2007/1