Albánská polyfonie: Hudba z míst, kde končí Evropa

16. 3. 2009 | Rubriky: 2009,Články,Rock & Pop

Ve stylové paletě, které se říká world music, patří hudba Balkánu ke spolehlivým atrakcím, a to především díky srbským dechovkám, které do světa pronikly díky filmům Emira Kusturici. Ale i čtrnáct let poté, kdy měl premiéru jeho Underground, nabízí balkánský hudební svět dosud neznámá překvapení. Patří k nim polyfonní zpěvy i živelné taneční exploze z jihu Albánie. Koncem měsíce u nás můžete slyšet obojí v podání sboru Jonianet a Saze Ensemblu.

“Sólisté se dostávají do stavu totální extáze. Hluboko ponořeni do zpěvu ignorují své okolí. Někdy dokonce ztratí schopnost dokončit melodickou linku…” popisuje setkání s albánskou polyfonií iniciátor turné, německý muzikolog Eckehard Pistrick. “Ale na rozdíl od šamanských zpěvů se nejedná o rituál. Ti lidé to dělají pro vlastní potěšení.” O svých albánských expedicích Pistrick píše v knize Versteckte Stimmen, Skryté hlasy: “Po serpentinách sjíždíme do údolí, v euforii vyvolané ohnivými tóny klarinetu, jehož melodie se kroutí jako had. Taxikář si přihne rakije a láhev odhodí pod přední sklo. Jsem v Kusturicově filmu? Všechno je ale skutečné.” O svých výletech do hor na albánsko-řeckém pomezí vypráví Pistrick v následujícím rozhovoru.

Z hlediska normálního Evropana je Albánie bílé místo na mapě. Jak taková hudební expedice v doposud neprozkoumaném terénu probíhá?

Za cíl si můžete vybrat nějaký významný festival kde uvidíte oficiální reprezentanty albánského folkloru. Ale abyste našli ty skutečně osobité hlasy, zahalené tajemstvím, tak se musíte vydat do hor na jihu země. To je pohraniční region Epiros, jehož velká část leží v Řecku.

Mají ty zpěvy nějaké typické domovské prostředí?

Venkovské bary. Pití je nezbytnou podmínkou, zpěváci jsou zároveň největší pijáci alkoholu, protože bez něj by nemohli podat plný výkon. Právě v baru se z člověka stane zpěvák. Pijí raki, což je doma vyrobená pálenka z ovoce nebo hroznů. Takže, já jsem své pátrání začal v místních barech, uvedl jsem se několika větami naučenými podle slovníku, a pak požádal ať mi představí místní zpěváky a písně. Moje kontakty se od té doby slibně rozvinuly, Albánci jsou lidé velmi pohostinní a vřelí.

Měl jste průvodce?

Získal jsem nějaké kontakty na Folklorním institutu v Tiraně, ale do terénu jsem se vydal sám, s místními jsem se rychle spřátelil a zvali mě k sobě domů.

Když ale cizinec projeví zájem o místní hudbu, často se stává, že muzikanti to vycítí, snaží se té situace využít a někdy mívají dost nehorázné požadavky.

Tyhle problémy jsem neměl, a také jsem zdůrazňoval, že nenahrávám pro komerční, ale vědecké účely. Když jsem jim navrhnul, že bych chtěl nějaké hudebníky pozvat do Německa, začali jsme samozřejmě mluvit o penězích, ale jinak zpívali zadarmo.

Podařilo se vám tedy objevit někoho, kdo byl do té doby mimo Albánii absolutně neznámý?

Ano, jednou jsem se vydal na svatbu, která byla těsně u hranice mezi Řeckem a Albánií. Hledal jsem tam klarinetistu, který měl mezi místními lidmi naprosto fenomenální pověst, je to muzikant s výjimečnou schopností improvizovat i hrát velmi emotivně. Svatba se konala ve vesnici Shalles, která leží úplně na konci světa, nevedla tam normální silnice, mě tam odvezl náklaďák, který tam přivážel stavební materiál, a tak jsem se musel hodně držet, abych nespadl. Na konci té rozestavěné cesty byla vesnice, svatba a naprosto úžasný klarinetista. Což je docela typické, protože ve městech takovéhle hráče nejenže nenajdete, ale ani se tam o nich neví.

Jaký na vás udělal dojem?

Totálně mě ohromil, byla moje první zkušenost z tradiční venkovské svatby. Snažil jsem se proniknout do atmosféry, a tak pro mě začali hrát ještě než ta svatba začala. Pak jsem s nimi dokonce tančil, i když ozvučení bylo naprosto hrůzné. Na albánských svatbách se hraje přes zesilovače a hlasitost je vysoko nad jejich technické možnosti, což má jediný úkol, udělat na hosty dojem, a těm to zkreslení nevadí. Tak to zkrátka na balkánském venkově chodí, lidové písně se tam dnes hrají s klávesami. Já jsem toho klarinetistu pozval ho Německa, on se pak stal docela slavný a začal hodně koncertovat v Řecku i Albánii. Ale jako Muslim měl velký problém, jmenoval se totiž Hido Islami, a protože to bylo brzy po 11. září, s takovým jménem bylo krajně riskantní cestovat do Německa. On si kvůli tomu vybral nové jméno, které zní řecky: Aleko Jani.

Liší se nějak hudba, která se hraje na obou stranách albánsko-řecké hranice?

Zajímavé je, že to nejsou dvě samostatné hudební tradice, ale jedna, která je uměle rozdělená jazykem. Často se stává, že jeden umělec zpívá tutéž píseň ve dvou různých jazycích, jedna verze je pro albánské publikum a druhá pro řecké a nikdo nedokáže určit, která z nich je originál.

Ta hranice byla kdysi součástí železné opony. Řada lidí se jí tehdy zřejmě snažila ilegálně překročit?

Svobodně ji překračovali pastevci ovcí se svými stády. Ale emigrovat touto cestou bylo takřka nemožné. Lidé se dokonce pokoušeli přeplavat z albánského pobřeží na řecký ostrov Korfu a řada z nich se utopila.

Kdežto teď už je to cestování méně riskantní?

Pokud chtějí Albánci najít obživu v Řecku, nejprve si změní muslimské jméno na pravoslavné jako to udělal Hido Islami, a pak se naučí jazyk. V pohraničních vesnicích vidíte posedávat Albánce, kteří umí trochu řecky a když se setmí, ilegálně přejdou hranici a na řecké straně hledají práci.

Vy popisujete, že při té polyfonii se zpěváci mohou dostat až do transu. Jak konkrétně to probíhá?

Zachytili to muzikologové na expedici roku 1957. Zpěvák zavře oči, zpívat začne potichu, ale v průběhu písně se do textu totálně položí, hlas přidává na síle, melodie se zvedá. Spolu s ostatními zpěváky se identifikuje se těmi hrdiny, o kterých zpívají, všichni zapomenou na svět kolem sebe a na konci písně jsou v extázi. Cílem je tedy dosažení mentálního stavu, který odpovídá radosti na pokraji deliria.

Je tenhle přístup v Albánii typický jen pro hudbu?

Ne, promítá se to do celého společenského života. Když třeba pořádáte oběd, vytváříte přátelskou atmosféru, vašim cílem je naplnit duše všech hostů radostí.

Pokud tedy na venkově převažuje polyfonní zpěv v baru pro vlastní potěšení, setkáváte se s ním i na koncertním podiu?

Stává, ale je to už trochu vzácnější. Pokud tedy chcete tu hudbu dobře poznat, nejlepší je stát se součástí komunity, proniknout do rodin. Každý z těch umělců má nějaké normální povolání, třeba ten nejlepší zpěvák skupiny Jonianet je policista. A také jsou tam samozřejmě kulturní domy a profesionální zpěváci kteří vystupují na festivalech. Ti mají ale už trochu jiný přístup. Vzpomínám si, že jednoho takového zpěváka jsem se zeptal, jak zní jejich tradiční hudba a on mi ukázal trofej z festivalu. A když jsem mu řekl že chci něco slyšet, tak mi pustil CD. Interakce mizí, namísto zpívajících pijáků v baru máte hudebníky na podiu a pasivní obecenstvo. Proto je potřeba tu mizející tradici zachytit.

CZ turné

pondělí 23. března. Jonianet + Saze, Veselí nad Moravou-Kulturní dům
úterý 24. března, Jonianet + Saze, Olomouc-kaple Božího těla
středa 25. března, Jonianet + Saze 10h, přednáška spojená s koncertem, Olomouc-univerzita
čtvrtek 26. března, Jonianet + Saze, Praha-Hlahol

Z článku v Rock & Pop, 2009/03