Ale Möller: Jižanské poklesky švédského skřítka

22. 9. 2008 | Rubriky: 2008,Články,Rock & Pop

I když skandinávská hudba z Finska či Islandu působí na české publikum takřka uhrančivě, v šíři záběru máme co dohánět. Průkopníka švédského folkového revivalu Ale Möllera naši festivaloví organizátoři dosud neobjevili, přestože letos v létě koncertoval doslova za humny.

Kapelník, hráč na mandolu, flétny, akordeon a skladatel Ale Möller se ve světě proslavil především alby, která natočil se zpěvačkou komorních, emocionálně vypjatých balad Lenou Willemark pro elitní jazzovou značku ECM. V jejich stínu zůstávají trošku neprávem nahrávky, které pořídil pro nezávislé švédské labely. A ještě méně známé jsou Möllerovy projekty se symfonickými hráči anebo s veteránským houslistou Aly Bainem ze Shetland, ostrovního zřídla těch nejsyrovějších keltských improvizátorů.

Letos v červenci vystoupil Möller nedaleko našich jižních hranic, na festivalu Glatt und Verkehrt v Kremží na Dunaji. Hned v úvodu poděkoval Möller štědrým rakouským farmářům za pozvání. Ti, kdo ho znají z křišťálově průzračných a seversky asketických alb ECM, byli ale možná šokováni. Ozdobou sestavy je sympaticky temperamentní řecká zpěvačka Maria Stellas, jejím vrcholným číslem se stala píseň řeckých obyvatel Soluně, která vznikla někdy mezi Velkou říjnovou socialistickou revolucí a drastickým odsunem Řeků z tureckého území roku 1922. Text skladby totiž pojednával o dívce, jejíž srdce přetéká vášní a která si říká Bolshevika. Druhým “jižanským” elementem Ale Möller Bandu je Mamadou Sene ze Senegalu, který střídavě zpíval a hrál na jednostrunné africké housle. Největší ohlas u publika ale vzbudily jeho akrobatické tance i to, když na druhý přídavek přišel na podium po rukou.

Ve znovuobjevování evropských hudebních kořenů patříte do stejné třídy jako Alan Stivell, Chieftains nebo Värttinä. Co vás vlastně ke švédské tradiční hudbě přivedlo?

Já mám trošku pomíchaný původ, protože má matka je z Norska, otec z Dánska a vyrůstal jsem ve Švédsku. A navíc jsem začínal u řecké hudby, s Řeky žijícími ve Švédsku jsem hrál styl rembetika. Když jsem pak jako muzikant přijel do Řecka, lidé se mě ptali: Jak zní hudba z té vaší země? A já jim nedokázal odpovědět, švédskou hudbu jsem neznal. Tak jsem se začal rozhlížet kolem, ze svého domovského města Malmö jsem se přestěhoval do kraje Dalarna ve středním Švédsku, kde žije spousta tradičních muzikantů, a od nich jsem se učil.

Takže, ta řecká hudba pro vás byla slepou uličkou?

To v žádném případě. Dala mi spoustu inspirace, spolupracoval jsem například se skladatelem Mikisem Theodorakisem, který mě naučil, jak se vracet k tradiční hubě v kontextu moderní doby. Tradiční hudba není totéž co historická hudba. Každá generace ji aktualizuje.

Ve švédské tradici dominují housle. U jakého nástroje jste začínal vy?

U řeckého bouzouki. Všichni mi ale říkali, že švédskou hudbu bych měl hrát na housle. Vysvětloval jsem jim, že Švédsko se změnilo. Žije u nás spousta Řeků, tak proč nepoužít jejich nástroj. Ale i mě se zdálo, že zvuk řeckého bouzouki je tak pronikavý, že se k těm severským baladám nehodí. V Anglii jsem našel nástrojáře Stephana Sobella, který mi na základě bouzouki postavil nový nástroj s měkčím a temnějším zvukem. Navíc se na něj dá hrát ve stoje, protože na rozdíl od bouzouki má plochou a nikoli vypouklou zadní stěnu. To byla první verze mandoly, na kterou hraju dodnes, podobně jako řada dalších skandinávských muzikantů. Na mandolu jsem hrál i se zpěvačkou Lenou Willemark, pro ECM jsme společně natočili několik alb, která kombinují středověk se současností.

Takže, vy jste vlastně mandolu uvedl do švédské tradice?

Já a můj nástrojář. Ten jeho první nástroj je teď v muzeu.

Když jste objevoval švédskou hudbu, z jakých zdrojů jste čerpal? Z archivů, nebo z terénních nahrávek?

Hlavně od živých hudebníků, nejen od houslistů, ale i od zpěvaček balad. Ale také jsem si říkal: Švédsko je dnes jiná země než před 150 lety, lidé k nám přinášejí hudbu z jiných kultur. Měl jsem sen, hrát s muzikanty kteří mají odlišné hudební vize. To je úplně jiná situace než když máte třeba bluesband a chcete aby všichni v kapele ovládali blues. Řekl jsem si: co by se stalo, když budu mít muzikanty, kteří naopak žádné společné základy nemají? Když mi na jednu otázku dá každý z nich úplně odlišnou odpověď? To je koncept kapely, kterou v posledních letech vedu. Z kolize odlišných elementů chci vytvořit něco nového.

Přivedla vás k tomu nějaká zásadní a rozhodující zkušenost?

Hrál jsem se švédskou skupinu Filarfolket v Anglii, měli jsme jam session v hotelovém pokoji, a na dveře zaklepal muzikant ze severní Afriky. I když to bylo pozdě v noci tak se vůbec nezlobil, naopak se na nás smál, měl s sebou oud, my jsme hráli docela komplikovanou starou švédskou písničku. On tu hudbu nikdy neslyšel, ale hned se chytil, a to mě příjemně překvapilo. Bylo to někdy v roce 1982, od té doby jsme dobří přátelé, je to slavný marocký hudebník Hassan Erraji.

O šestnáct let později se Stockholm stal Kulturní metropolí Evropy, a organizátoři za mnou přišli: “Tohle bude pro Stockholm důležitý rok, máte nějaký projekt? A vůbec nám nevadí, jestli to bude stát hodně peněz.” Poskytli mi královský rozpočet a já jsem jim sestavil velkou kapelu s muzikanty z celého světa. Fascinovalo mě, kolik vynikajících muzikantů z ciziny žije ve Švédsku. Když se k nám přistěhovali, přestali hrát, protože neměli posluchače.

Ale není to docela nebezpečný terén? Pro mnohé producenty jsou takové fůze cestou ke spektakulárním a přitom zcela násilným a zbytečným projektům. Máte nějaké ochranné mechanismy?

Začněte s jedním muzikantem, a toho dalšího hledejte velmi pomaličku, trpělivě budujte kapelu a nedopusťte aby se z hráčů stali reprezentanti určité země, protože dobří muzikanti jsou vyhranění individualisté a nikoho nereprezentují. Když jsem šel požádat o další peníze, vyčítali mi: “Vy tam máte dva muzikanty z Kuby.” Ale jeden z nich přece hraje na housle a druhý na perkuse. “No a proč tam nejsou žádní Finové, ti přece tvoří ve Švédsku největší komunitu?” Protože jsem mezi nimi nenašel vhodné hudebníky. Oni chtěli něco jako plakát OSN se všemi těmi vlaječkami. Já jim říkal, tohle není o integraci imigrantů, ale hudební projekt. Zeptal jsem se třeba vynikajícího indického hráče, jestli nechce být v mé kapele, a on mi řekl: “Já vím co děláš a respektuju to. Učil jsem se hrát na sitar a chci na něj hrát indickou hudbu, a ne ji s něčím míchat.” A já mu řekl: Já to taky respektuju a přijdu na tvůj koncert.

Výňatek z článku v Rock & Pop, 2008/9