Maurice el Medioni a židovská hudba Alžíru

5. 2. 2008 | Rubriky: 2007,Články,Rock & Pop

Hudba z Alžíru dnes proniká na evropská podia díky Khaledovi, Rachidu Tahovi či zpěvačce Souad Massi. Jejich prostřednictvím svět objevil i generaci průkopníků, například “obdivuhodně neslušnou starou dámu” Cheikhu Rimitti (1923-2006). O čtyři roky mladší pianista Maurice el Medioni prožívá nejaktivnější období svého života: loni získal cenu BBC World Music Award za album Descarga Oriental, natočené s kubánským perkusistou Robertem Rodriguezem.

Medioni pochází podobně jako Khaled z alžírského přístavu Oran, rodiště stylu rai, ale na rozdíl od výše zmíněných krajanů není arabské či kabylské národnosti. Narodil se španělským rodičům v sefardské židovské komunitě, což mu ale nebránilo v tom, aby hrál s Muslimy. “Styl, jakým hraje Maurice, se mi vždycky líbil,” vzpomíná Khaled. “Reprezentuje éru, kdy hudba byla čistá, Arabové a Židé spolu neválčili a hudbu sdíleli.”

O Medionim se říká, že je chodící encyklopedií stylů. Vyrůstal totiž v době 2. světové války, kdy bar jeho strýce navštěvovali námořníci z USA a Portorika. Mladý Maurice se od nich učil jazz, rumbu i boogie woogie, které spojil s arabskou hudbou, flamencem i francouzským kabaretem.

Vzpomínáte na svůj první koncert v Praze?

Ano, bylo to roku 2000, na jazzovém festivalu, se třemi dalšími pianisty. Ti hráli americký jazz, a Maurice el Medioni hrál orientální jazz.

Jaký byl váš první hudební nástroj?

Můj otec a strýc měli bar v židovské čtvrti Oranu, já jsem si tam půjčoval nářadí z kuchyně a dělal jsem, že hraju na loutnu oud jako můj strýc. V roce 1938, to mi bylo devět let, jsem začal hrát jako samouk na piano francouzské písničky Maurice Chevaliera. Když mi bylo 14, v Oranu měli základnu spojenci, od nich jsem se začal učit americkou hudbu. A když válka skončila, přišli za mnou tři mladí arabští muzikanti, založili jsme skupinu. Pohyboval jsem se na hranici několika stylů. Později, když do Oranu přijížděli slavní zpěváci z Paříže či Casablancy, jsem je doprovázel na klavír. Tím začala moje profesionální dráha.

Piano je v arabském světě relativně novým nástrojem, jakou tam získalo roli?

Oni považují piano za strašně veselý nástroj, na rozdíl třeba od houslí či loutny oud, které naopak patří k seriózní tradici.

Hrajete na piano jinak s arabským zpěvákem než s židovským?

Ty melodie jsou stejné. Židé a Arabové žili společně ve Španělsku do roku 1492, kdy je vyhnala královna Isabella. Do exilu si s sebou odvezli tutéž hudbu. Židé říkají té své židovsko-andaluská, Arabové arabsko-andaluská.

Váš strýc byl zpěvák, hrál na oud, čím dalším se zabýval?

Měl také orchestr a učil hudbu, k jeho žačkám patřila třeba Královnička z Oranu, Reinette l’Oranaise, slepá židovská zpěvačka. V Paříži si koupil bar a chtěl aby tam Reinette vystupovala, ale protože pro ni tam bylo moc zima, brzy se vrátila do Oranu, což jí zachránilo život. Můj strýc v Paříži zůstal, a když tam přišli Němci, chtěl se vrátit, aby ho jako Žida nechytili. Odjel do Marseille a čekal na loď do Oranu. Ale němečtí vojáci byli i tam, chytili ho než stačil odplout, roku 1943 zahynul v koncentráku.

Viděl jste slavný film Casablanca? Ten také popisuje útěk před Hitlerem z Evropy, přes Paříž a Marseille do severní Afriky. Filmu se odehrává v baru v Maroku, za doprovodu piana se tam rozehrávají životní osudy. Nebylo to podobné jako v baru vašeho strýce?

Já ten film viděl čtyřikrát. Ten bar byl skutečně podobný Rick’s Cafe z Casablancy.

A teď, když jste mezinárodně slavný, neudělal byste koncert v Alžírsku? Mnozí z vašich krajanů se bojí tam jet kvůli teroristům.

Já jsem také opatrný. Hrál jsem třeba v Maroku, ale Alžír je stále nebezpečný. Často jezdím do Izraele, tam je velká komunita židovských přistěhovalců z Maroka, a moji hudbu tam milují. V Izraeli žijí dvě z mých dětí. To je hned několik důvodů ke štěstí.

Výňatek z článku v Rock & Pop, 2007/12