Amira Medunjanin přijíždí do Prahy

3. 12. 2018 | Rubriky: 2007,UNI

Ze Sarajeva pochází zpěvačka Amira Medunjanin, která vůbec poprvé vystoupí v Praze, a to v neděli 9. prosince v sále Městské knihovny. V repertoáru má především jemné a emocionální balady známé jako sevdalinka. Jedná se o hudbu, která vznikla na rozhraní mezi dvěma kulturami – Balkánem a Tureckem. Následuje kopie rozhovoru s Amirou z Marseille z roku 2012.

(Dřívější rozhovor pořízený v Londýně kde Amira získala cenu BBC World Music Awards najdete zde)

S emotivními baladami se setkáme v mnoha světových kulturách, ale písně zvané sevdalinka se zpívají jen v Bosně a Hercegovině. Podobně jako americké blues vznikly principem tavícího kotlíku, v tomto případě prolnutím melodických ornamentů, které na Balkán přinesli Turci s jihoslovanskou zpěvností. Žánr, označovaný sevdah, se po rozpadu Jugoslávie dostal do světa díky skupině Mostar Sevdah Reunion. Sarajevská zpěvačka Amira hostovala roku 2003 na jejich druhém albu A Secret Gate, a poté natočila velmi ceněné sólové album Rosa. Letos na jaře vystupovala v rámci přehlídky romské hudby 1000 Years Journey v londýnské hale Barbican, kde vznikl následující rozhovor. Pro upřesnění nutno dodat, že Amira ani sevdah nemá s romským etnikem nic do činění, jediným spojovacím článkem mezi oběma kulturami je území Balkánu.

Jak se vlastně člověk stane zpěvačkou tak osobního a intimního žánru, jakým je sevdah?

Já jsem měla sen natočit v životě jediné album, rámci hledání hledání a nacházení vlastní identity, ale potřebovala jsem dobré muzikanty. Tak jsem se ze Sarajeva vydala do Mostaru za muzikanty skupiny Mostar Sevdah Reunion. Producentovi Dragi Šestic


ovi jsem pustila své demo, a on řiká: To je ok, ale nemůžeš zazpívat něco jen tak, bez doprovodu? Tak jsme šli do Mostarského studia v Pavarottiho centru, já zazpívala jednu ze svých oblíbených písní. Dragi rychle zareagoval: To stačí, my tě bereme. Což ale přenášelo tu tíhu rozhodnutí na mě. Vyjet s nimi na turné, to jsem předtím neplánovala. Zpívat před publikem sevdah, to znamená veřejně obnažit své city. Po týdnu jsem se rozhodla, že do toho jdu.

Většina lidových hudebních stylů vznikla na venkově a přenesením do města získala novou podobu. Platí to i pro sevdah?

To je především městský žánr, který se zpíval v zámožnějších rodinách v Mostaru či Sarajevu, protože jen ta majetnější vrstva si mohla dovolit pozvat si domů muzikanty, aby hráli pro jejich hosty. Pro venkovskou hudbu z Bosny jsou typické polyfonie, bez doprovodu nástrojů, což je dnes vymírající forma, kdežto sevdah, jak vidíte, se má k světu. Respektujeme původní melodie, mění se doprovod. Někdy se dokonce říká, že sevdah je bosenské blues, protože má charakter osobní výpovědi.

Neexistuje sevdah i jinde na Balkáně či v Turecku?

Sevdah je typické pro Bosnu a Hercegovinu, ale v repertoáru mám také písně z Makedonie či z jihu Srbska, které mají některé podobné rysy: melodie, témata, ornamenty. Země bývalé Jugoslávie sdílely společné kulturní rysy, a sevdalinky jsou tedy docela populární i za hranicemi dnešní Bosny.

Jak se vlastně zpívala tradiční sevdah?

Zpěváka doprovázel jen saz, což je turecká loutna. Původně zpívali jen muži. Většina těch starých písní, z doby před třemi čtyřmi stoletími byla o zakázané či skrývané lásce, a ženám v té době nebylo dovoleno, aby své city vůči mužům dávaly veřejně najevo, či aby o nich dokonce zpívaly. Ale to se změnilo, přidaly se další nástroje, jako akordeon, housle, klarinet, a dnešní sevdalinka má zpěváky i zpěvačky.

Co se tedy musí zpěvačka sevdah naučit?

Odposlouchala jsem spoustu hudby, všechny ty staré zpěváky z nichž už většina nežije. Člověk musí dobře sledovat výraz v hlase i texty, protože v nich je spousta skrytých významů, metafory. Proniknout pod tu slupku je fascinující dobrodružství. Mým prvním posluchačem byla moje matka, vedla mě. Když jsem před ní jako dítě něco zazpívala, hned mě opravila. Ale pro ni to byl jen koníček, nikdy by nezpívala na veřejnosti. Ani v rodinném kruhu. Jen přede mnou. Jak vidíte, sevdah je skutečně velmi intimní záležitost.

Existuje nějaké spojení mezi sevdah a romskou hudbou?

Ano, ale jen vnější. V cikánské hudbě je také spousta expresivity, ztotožnění pocitu a projevu, a ten feeling nelze ošidit. Sevdah nemůžete zpívat jen naoko, musíte se do té hudby doopravdy ponořit. Ale na rozdíl od jiných balkánských stylů není sevdah romskou doménou.

Je uvnitř toho stylu nějaká hierarchie? Ta nejsyrovější odnož flamenca se třeba jmenuje “cante jondo”, hluboký zpěv.

Té nejhlubší variantě se říká kara sevdah, černá sevdah. Vychází z toho nejtemnějšího kouta vašeho srdce. Slovo sevdah znamená lásku, vášeň, extazi, touhu, a také hořkost, anebo žluč. V písni mohou být všechny lidské emoce: žárlivost, touha, hněv, vášeň, zuřivost. Především ale láska. Takže když se zamiluju do chlapa, tak to můžu vyjádřit slovy “s ním bych chtěla mít sevdah”. Je to podobná situace jako když ženy kradmo sledují muže na ulici, a obě strany ty utajené signály dešifrují.

Vy jste v Sarajevu prožila válku. Ale i uprostřed ostřelování jste předpokládám pořádali koncerty?

Ano, to nám dodávalo sílu přežít. Zachránilo nás to před šílenstvím. Zpívali jsme při svíčkách, elektřina nešla. Válka nás všechny poznamenala. Raději bychom na to zapomněli, ale to nejde, můžeme jen, doufat že se to nevrátí, ani nám či někomu jinému. Válka mě naučila vážit si maličkostí. Nejen toho, že jde elektřina. Materiální požitky ztratily svou důležitost. Nic z hmotného světa se nedá srovnat se svobodou a bezpečím.

Výňatek z článku v UNI, 2007/8