Anarchisté, klezmerbandy a Titanic (1)

2. 4. 2012 | Rubriky: 2012,Články,UNI

Nové cesty klezmeru
O návratu židovské kultury s Danielem Kahnem i Jonathanem Waltonem

Klezmer, ještě před dvaceti lety zapomenutá hudba z východoevropských židovských osad, má překvapivou vitalitu. Kontinuitu židovské kultury v Evropě přeťal holocaust a k její obnově přispěli potomci imigrantů ve Spojených státech. V čele revivalu stojí newyorská skupina Klezmatics, která svá první alba natáčela v Berlíně, městě které bylo kdysi řídícím centrem holocaustu. Z úsilí hrstky izolovaných sběratelů a nadšenců se stal trend, jehož vývoj připomíná sněhovou kouli. Dokumentoval to i loňský ročník festivalu Folkové prázdniny, s nápadnou převahou židovsky orientovaných skupin, která byla dána spíše expanzí žánru samotného nežli plánem pořadatelů. Mezi účinkujícími byla česká, v Torontu žijící zpěvačka Lenka Lichtenberg, zaměřená na repertoár v židovském jazyce jiddiš, skupina Moishe’s Bagel ze Skotska, i Shtetl Superstars, nový projekt anglického trumpetisty Jonathana Waltona, který u nás před lety koncertoval se skupinou Oi-va-voi. “Ten fenomén skutečně roste,” říká Walton, “umělci se vzdalují od tradičních forem a vytvářejí nové tématické projekty založené na fikci či vyprávění, čerpají z divadla nebo z literatury v jiddiš. My se snažíme převyprávět klasické klišé židovské migrace, jak ho třeba zachycuje muzikál Šumař na střeše. Posouváme ho do satiry na antiimigrační politiku, která teď zachvacuje Evropu.” Častým tématem jeho písní jsou příběhy přistěhovalců, menšin, problémy s vízy, i ne zcela legální cesty, jak pravidla obejít – jedna z jeho písní se například jmenuje Shengen Wedding, tedy svatba, která umožní jednomu z partnerů získat rezidenci v shengenské oblasti. Walton žil nějakou dobu v Rusku i v Jeruzalémě, plynně mluví srbochorvatsky, ale s češtinou teprve začíná. Jak se tedy vypořádal s jazykovou bariérou před českým publikem? Každý zahraniční účinkující na festivalu má svého českého průvodce, který řeší veškeré jazykové i kulturní překážky. V tomto případě měla tuto funkci moravská písničkářka Lucie Redlová, a když ji Jonathan požádal, aby přeložila do češtiny jeho text Funny English o problémech přistěhovalce ve Spojeném království který mluví směšnou angličtinou, nikdo by to nezvládl lépe než ona. Skladbu nejen otextovala, ale skupinu naučila i českou výslovnost.

Dalším favoritem festivalu byl Daniel Kahn, zpěvák a akordeonista původem z Detroitu, žijící v Berlíně. Vychází nejen z tradic klezmeru, ale i evropského kabaretu. Jako student začínal u divadla, fascinoval ho Bertold Brecht stejně jako Clash či Neil Young. Tradiční repertoár klezmerbandů posouvá do nové polohy, střídá jiddiš s němčinou i angličtinou, objevuje meziválečné protestsongy židovských autorů, které lze brát jako dosud málo známou evropskou paralelu amerického písničkáře Woody Guthrieho. V Berlíně založil kapelu Painted Bird, pojmenovanou podle kontroverzní knihy polsko-amerického autora Jerzy Kosinského. Kahn je mistrem v politické nekorektnosti, své poslední album nazval Lost Causes, Prohrané kauzy. Tou nejsnadnější cestou do jeho krutě ironického světa je pilotní skladba March of the Jobless Corps, kterou snadno najdete na You Tube. Původně to byl pochod nezaměstnaných z Krakova z období Velké hospodářské krize.

Když se řekne židovská hudba, každý pod tím vidí něco jiného: klezmer z Evropy, sefardské písně ze Španělska, anebo hudbu z dnešního Izraele, která je tak pestrá, že na ni žádná kategorie nestačí. Jak to vidíte vy?

Když jsem studoval jiddiš kulturu, přednášející začal slovy: Židovská kultura neexistuje. Ale existuje celá rodina kultur židovské diaspory – od Jemenu přes Sýrii až po klezmer i Španělsko. Židovskou hudbu definujeme, když ji zpochybníme jako kategorii a začneme klást otázky. Faktor, jestli tu hudbu hrají Židé není podstatný. Je Bob Dylan či Leonard Cohen židovská hudba? V jistém smyslu ano, v jiném ne. Já osobně mám rád blues, rock and roll, jazz, gospel, irskou hudbu.

Vzpomínáte si na nějaký rozhodující moment, kdy jste se rozhodl sledovat židovskou kulturu?

Klezmer jsem objevil v New Orleansu, díky pouličním muzikantům, což byli místní jazzmani. Tehdy jsem objevil židovskou kulturu v ne-židovském kontextu a zjistil, že klezmer má veškeré kvality funku, dobře se na to tancuje. Já tehdy hrál taky na ulici na akordeon, a najednou jsem objevil že hudba Toma Waitse či Nick Cavea má východoevropské kořeny. Začal jsem se učit klezmerový repertoár i hudbu z her Bertolda Brechta. Když jsem se vrátil do Michiganu, připravil jsem inscenaci jeho Žebrácké opery. Někdo mi poradil, abych jel na přehlídku KlezKanada, to je letní tábor pro všechny generace, a tam jsem potkal dva velké znalce, Alana Berna a Michalea Alperta ze skupiny Brave Old World. Ti mě navedli na správnou stopu. A sice, že kultura jiddiš není muzeální artefakt který se jen studuje, ale cosi věčně proměnlivého a živého. Alan se usadil v Německu, řídil festival Yiddish Summer Weimar a navrhnul mi: “Proč se neodstěhuješ do Berlína? Můžeš převzít můj byt.” Berlín mě lákal i kvůli tomu, že tam žili David Bowie, Nick Cave i Bertold Brecht. Tak jsem se přestěhoval, navštívil festivaly ve Výmaru a v Krakově a definitivně mi došlo, že jiddiš není nostalgie, kýč a staré šlágry, ale vitální kultura se spoustou tajemství, humoru a radikálních myšlenek. Když člověk žije v Americe, tak snadno zapomene že je Žid, stejně jako když žije v Izraeli, ale není snadné na to zapomenout v Berlíně. Ta historie je tam stále přítomná. Ocitnete se tam v komunitě spřízněných umělců, v jakési virtuální zemi zvané jiddiš land.

Co to tedy vlastně je jiddiš?

Velmi dobře to zformulovala už neexistující skupina Black Ox Orkestar z Montrealu: “Unikátní mix hebrejských, německých a slovanských prvků, po staletí každodenní jazyk východoevropských Židů. V 19 a počátkem 20 století to byl navíc hlas židovského politického radikalismu. K hnutí patřily sufražetky, které bojovaly za ženské volební právo, aktivisté z továren, anarchisti, moderní básnící. Poté když Židé z východní Evropy začali utíkat před pogromy do USA, se ta kultura průběžně vracela zpět, prostřednictvím židovských tiskovin. Písně napsané v New Yorku se zpívaly i v Rusku, Polsku.

Jako třeba Parochod Titanik z repertoáru Klezmatics?

To je téma velmi časté, protože loděmi cestovala do Ameriky spousta židovských imigrantů, ty parníky byly jejich životní nadějí, a příběh o tom, jak se chudí utopili a bohatí byli zachráněni na člunech silně rezonoval s židovskými komunitami. Píseň původně vznikla roku 1911 v Lodži v Polsku, patřila do žánru jemuž se anglicky říká broadside, populární písnička, která popisuje soudobé události podobně jako noviny. Jmenovala se Die Amerikanische Schiff, stala se velmi populární, a když se Titanic o rok později potopil, tak jen změnili jméno a píseň byla ještě populárnější. Ta píseň žije dodnes vlastním životem. Když přišel hurikán Katrina, bydlel jsem už v Berlíně, ale své začátky v New Orleansu jsem měl ještě v čerstvé paměti, a tak jsem změnil pár slov a z písně o Titanicu se stala píseň o hurikánu.

Vraťme se ale k jiddiš. Jedná se přece o mrtvý jazyk, má tedy nějaké šance k další existenci?

Rozkvět moderní jiddiš mezi evropskými umělci a radikály byl přeťat nejen holocaustem, ale i vznikem státu Izrael, který zvolil jako oficiální jazyk hebrejštinu. Jiddiš byla skutečně prohlášena za mrtvou, ale když se v 70 letech začal rýsovat revival, otevřel se nový prostor pro židovský radikalismus.

Tedy Radical Jewish Culture, jak to proklamuje John Zorn v New Yorku v produkci své značky Tzadik?

To je ta nejviditelnější vrstva širšího hnutí, které zkoumá různé varianty života v židovské diaspoře a zpochybňuje centrální a dominantní roli židovské kultury zakotvené v Izraeli. Hledá alternativy ke státní kultuře. Jiddiš je kód, který dešifruje zprávy z minulosti. Jiddiš nikdy nebyla pro izolaci a dominaci, ale pro vzájemnou komunikaci.

Dnešní generace si s tím jazykem spojí nejčastěji Isaaca Bashevise Singera, jednoho z posledních spisovatelů který v jiddiš psal a získal Nobelovu cenu.

Já nosím jednu z jeho knížek stále u sebe a miluju zvláště co píše o sobě a New Yorku. On své knihy psal vždy ve dvou verzích, nejprve v jiddiš a pak v angličtině, přičemž ty anglické verze byly koncentrovanější, hutnější i kratší – a sloužily jako podklad k překladu do dalších jazyků. Podobně to dělal třeba Elie Wiesel, jeho Noc je v jiddiš dokonce třikrát delší.

Psáno pro UNI, 2012/1