Arabská loutna v nearabském světě

10. 3. 2024 | Rubriky: 2023,Články,Harmonie

Mehmet Polat studoval hudbu z Turecka i Indie, žije v Amsterdamu a hraje s evropskými jazzmany i s krajany z Turecka.

Arabská loutna oud je považována za předchůdce celé plejády strunných nástrojů včetně evropské kytary. Na rozdíl od ní ale nemá pražce a není tedy limitována evropským laděním. Termín “arabská” je navíc zavádějící, řada vynikajících hráčů žije v Turecku, Izraeli či Arménii a díky migračním pohybům posledních dekád i v Evropě. Nástroj získal respekt v jazzovém světě díky hudebníkům jako Anouar Brahem z Tunisu, který natáčí pro ECM, či Rabih Abou-Khalil z Libanonu. Ten na konzervatoři v Bejrútu studoval vedle loutny oud také flétnu, kterou tam učil český pedagog Josef Severa.

Vedle hudební role funguje nástroj i jako kulturní symbol. V sestavách založených na elektronice, které logicky evokují vazby na západní technologie, manifestuje oud sounáležitost s Blízkým Východem. Příkladem je francouzsko-alžírská skupina Speed Caravan. Na elektrický oud v ní hraje Mehdi Haddab, označovaný za Jimi Hendrixe tohoto nástroje. V multikulturní hudbě současné Evropy je oud nástrojem, který snadno proniká kulturními bariérami a vytváří nový hudební jazyk. Ten navazuje na tradice blízkého Východu a přitom komunikuje s žánry jako jazz, flamenco či akustická hudba. Právě tuto věčně proměnlivou oblast na divoké hranici stylů mapuje Mehmet Polat, turecký hudebník žijící v Amsterdamu. Jeho koncerty jsou zážitkem, jehož intenzita závisí i na otevřenosti posluchače. Polat i jeho spoluhráči fascinují obecenstvo muzikantskou svobodou i uměním spíše naslouchat ostatním nežli prosazovat své ego.

Své poslední album Embodied Poetry natočil Polat s bulharským bubeníkem, pianistou a basistou z Nizozemí a hostujícími hráči na trubku, arménský duduk a flétnu ney.

https://mehmetpolat.bandcamp.com/album/embodied-poetry

Pocházíte z hudební rodiny?

Narodil jsem se v Turecku ve vesnici poblíž města Urfa v roce 1980. To leží u hranic se Sýrií i pramenů řeky Eufrat a dnes má 2 miliony obyvatel. Bratři hráli na tureckou baglamu, matka a otec zpívali. V pěti letech jsem začal s baglamou a v 18 letech jsem přešel na oud. Byl jsem první z rodiny, kdo si vybral hudbu jako povolání.

Prošel jste nějakou zkušeností, která změnila váš pohled na hudbu?

V 18 letech jsem viděl jsem dvanáctiletého houslistu hrát Paganiniho Caprices. To mi dalo motivaci k tvrdší práci. Tehdy jsem se také přestěhoval za studiem do Istanbulu, a v roce 2007 jsem vyjel do Nizozemí studovat magisterský titul na katedře indické hudby. Od té je mým novým domovem Nizozemí.

Proč jste si vybral právě indickou hudbu?

Je to nesmírně rozvinutá tradice, která vytvořila v uplynulém půlstoletí řadu přesahů do jiných kultur. Přitahovaly mě nahrávky umělců jako Ravi Shankar, Hariprasad Chaurasia, Zakir Hussein, Shakti. Připadaly mi blízké tomu, co jsem znal z Turecka, a přitom byly tak odlišné.

Takže jste hrál indickou hudbu na oud, anebo nějaký indický nástroj?

Ano, na oud. Jiní studenti ji hráli třeba i na saxofon nebo darbuku.

Vaše poslední album se jmenuje Embodied Poetry, tedy “příběhy uložené v našich tělech”. Zřejmě se jedná o hodně osobní skladby?

Album odráží moje nejzásadnější životní zkušenosti. Narození, smrt, přežití, láska, boj, rovnováha, vytrvalost a motivace jít dál, a též nové lekce včetně uměleckých. Například: chodil jsem na hodiny jazzu u kytaristy Marka Tuinstra, učil jsem se standardy i improvizaci v akordech.

Dvě ze skladeb jsou založeny na indických rágách, Yaman a Charukeshi. Vybral jste je kvůli hudebnímu obsahu, nebo i specifické emocionální stránce, která je pro každou ragu odlišná?

Kvůli obojímu. Právě pomocí rag dokážu posluchačům co nejvěrněji předávat svůj vnitřní svět.

Nizozemí je známé pokročilým vzdělávacím systémem v hudbě mimo západní tradice, jak to hodnotíte vy?

Navíc, ten systém se stále vyvíjí. Umělecká akademie CODARTS, na níž jsem studovak, byla zřízená roku 2000. Vedle indické hudby jsem též komunikoval se studenty z oddělení latinskoamerické hudby, flamenca a dokonce i tanga.

Považujete dodnes Turecko za svůj druhý domov?

Zpočátku to tak bylo, pak to přibrzdily sociální, kulturní a ekonomické překážky. Jezdím tam zhruba jednou za rok za rodinou, rád bych tam také vystoupil. Své kořeny jsem si přivezl do Amsterdamu. Každá fráze, kterou hraji, zní trochu turecky. Ale též považuji za dobré se od nich odpojit a otevřít se novým kulturám.

Vzpomenete si na své první veřejné vystoupení?

V 7 letech jsem hrál na tureckou baglamu a zpíval na oslavě Dne nezávislosti ve své škole.

V jedné dřívější konverzaci jste mi prozradil, že jste Alevi, což je tolerantní a otevřená větev islámu. Co to pro vás znamená prakticky?

Pomohlo mi to získat humanistický a sekulární pohled, respekt k druhým, věřit v rovnost pohlaví, být otevřený k životu i k uměleckým formám.

Můj turecký kolega říká, že Alevité jsou tak liberální a oproštění od Islámu, že ani nečtou Korán.

Váš kolega má pravdu, Alevité nečtou Korán, nemají modlitební knížky, vyznávají poezii, básně velkých autorů. My tu poesii zpíváme, je v ní sousta arabských i perských slov, což nás spojuje s dalšími kulturami. Obřadů se společně účastní muži i ženy, bez jakékoli segregace.

Zjevně se tedy jedná o směr, který je v naprostém protikladu s fundamentalismem?

Alevité byli dokonce pronásledováni už v době Osmanské říše, s niž se neztotožňovali. Museli se skrývat, utíkali do hor, ztratili vzájemný kontakt a proto se jejich tradice tolik diferencovala a vzniklo množství lokálních variant.

V Nizozemsku je podobně jako v Německu velká turecká diaspora, tvořená potomky dřívějších gastarbeiterů. Chodí tito lidé na vaše koncerty?

Jen malé procento. Obvykle jsou to lidé z kurdských, alevitských či jiných menšinových skupin. Jen malá část diaspory se otevřela světu jako já. Bohužel, víc než 60 % z nich sleduje pouze turecké televize a z nich přebírá kulturní a politické postoje.

Jak těžké je přežít s hudbou, která není mainstreamová ani nepatří k etablovanému menšinovému žánru?

Musíte udělat spoustu práce navíc, abyste publikum navedl, jak té hudbě rozumět. Navíc vnímám jako svoji zodpovědnost, aby se moje hudba k publiku dostala. Ve větších městech takové obecenstvo existuje. Nedávno jsem hrál v Bimhuis, jazzový klub důležitý nejen pro Amsterdam, ale celou Evropu, a sál byl plný.

Vy ale děláte i jiné věci, kombinující hudbu a slovo. Třeba scénický pořad Heimwee naar verte s Joke Hermsen a Maryanou Golovchenko.

To je o stesku po domově. Projekt iniciovala úžasná filozofka Joke Hermsen, v souvislosti s její novou knihou Onder een andere hemel, Pod jiným nebem. Já a skvělá ukrajinská zpěvačka Maryana Golovchenko ilustrujeme téma hudbou, Joke to spojí s přednáškou.

Turecko má obdivuhodnou tradici klasické hudby, která se hrála na dvorech osmanských aristokratů. Ta je na rozdíl od indických rag se sitarem a bubínky tabla v Evropě zcela neznámá. Jak vlastně zněla?

Zatímco indická hudba má své ragy, osmanská hudba je založená na tónových řadách zvaných makam, v rámci nichž se improvizuje. Podobně jako v indické hudbě, melodii vede jediný hlas, harmonii osmanská tradice nezná.

Jakým vývojem hra na oud prochází? Zdokonaluje se technika, anebo vývoj posouvají myšlenky z jiných kultur?

To vše je důležité, stejně jako dobrý vkus. Oud byl vždy vnímán jako tradiční nástroj, doprovázející zpěv. Já jej užívám jako sólový nástroj, pomáhá mi v tom technika založená na roztažení prstů doširoka, transponování makamů v měřítku půltónů. Během prvních let jsem cvičil 10 hodin denně.

Není to transponování jen podružná technická věc?

Když doprovázíte zpěv, vokalista vyžaduje, aby melodie byla v rámci jeho hlasového rozsahu. Je tedy potřeba ji do toho rozsahu posunout. Ovšem transpozice v tureckém systému makam, obzvláště v půltónech, jsou komplikované. Musíte dodržet původní intervaly, přenést ornamenty, zajistit aby to znělo dobře. Většina instrumentalistů se tomu vyhýbá a hrají jen na otevřených strunách. Ale já tuhle výzvu přijal a hodně jsem se z ní naučil.

Mluvil jste o dobrém vkusu. Můžete to specifikovat?

Oud je bezpražcový nástroj, takže výšku tónu neurčují pražce, ale hráč, který perfektně ovládá intonaci. Navíc musí umět hrát ozdoby, a především vědět, kdy je zahrát. Jejich použití se řídí také žánrem, podle toho, jestli je to hudba spíš vážná nebo taneční.

Kořeny nástroje leží v Mezopotámii ve starověku. Ve 20. století prošla hra na oud dramatickými změnami, kdo je přinesl?

Velkým inovátorem byl Serif Muhittin Targan (1892-1967), ovlivnil hráče v Turecku a v arabském světě. Pro Turky byl až příliš revoluční a nakonec se z Istanbulu vystěhoval do Bagdadu, kde ho vřele přijali, otevřel si tam vlastní konzervatoř. Byl také dobrý violoncellista, a vstřebal celou řadu západních vlivů.

K jeho žákům patřil Munir Bashir z Iráku, který později studoval v Budapešti pod vedením Zoltána Kodály.

To byl jeden z největších hudebníků Blízkého východu 20. století. I on obohatil hru na oud o západní vlivy.

Existuje několik paralelních “škol”, jak hrát na oud, které jsou zeměpisně odlišné? Anebo se jedná o jeden obrovský tavící kotlík?

Dokonce existují lokální rozdílnosti v ladění. Nástroj je jen pomůcka, hudba pramení ve vašem mozku a srdci. Výsledek je vyjádřeni toho, co znáte a cítíte, bez ohledu na to, jaký nástroj máte v ruce.

Vy sám jste navrhli ud se dvěma přidanými basovými strunami, abyste rozšířil rozsah. Používáte ho stále?

Ano, zvláště v sestavách bez basy, kde hraju basové linky na oud. Také během sólových koncertů zachycuji basové linky do smyček a nad nimi improvizuji.

Evropanům zní východní hudba jako mystérium, většina intervalů je nesrozumitelná, bez vazby na lidské emoce jak jsme zvyklí na Západě, kde to pro nás transparentně řeší durové či mollové tóniny. Možná ale mají posluchači z Východu stejný pocit ze západní hudby?

Vlastně ne. Některé východní makamy korespondují s dur a moll. Dur reprezentuje v turecké hudbě mahur a cargah, v arabské ajam. Pro moll máme nihavend, buselik a další varianty.

 

Psáno pro časopis Harmonie, 2023/12