Automapa indicko-jazzových fůzí

20. 4. 2009 | Rubriky: 2009,Články,Rock & Pop

Jistý hudební světoběžník prohlásil, že kytara je “překladatel světových kultur”. Hmatník kytary totiž dokáže vyjádřit hudební identitu daleko lépe než slova. V New Yorku žijící Rez Abbasi spojil své indo-pakistánské hudební kořeny s jazzovou kytarou a v dubnu k nám přijíždí na dva koncerty (čtvrtek 23. dubna Praha-Reduta a pondělí 27. dubna Brno-JazzFest)

Sledovat muzikanty z odlišných kultur s jejich původními nástroji je jistě úžasné. Když se jim ale dostane do rukou kytara, dopracují se ke zcela nepředvídatelným výsledkům. A protože hudba indického subkontinentu je přece jen terén vzdálený, vyžadující určitý “návod”, zeptal jsem se nejprve na názor původem indického kytaristy Amita Chatterjeeho, dlouholetého spoluhráče Joe Zawinula, který příležitostně pobývá v Česku. Souvisí tedy ten osobitý styl Reze Abbasiho s jeho pakistánským původem?

“Pokud třeba já používám ve své hře poznatky z indické hudby, mnoha lidem to uniká, protože obojí je do detailu propojeno. Netuší, že používám akordy, které jsou odvozeny z melodií indických rag. Moje postupy jim možná přijdou zajímavé, ale skutečné souvislosti netuší. Zrovna tak Rez čerpá ze svých pakistánských kořenů, aniž by to bylo zřejmé. A navíc, on je skutečně výborný hráč. Kytara je totiž nástroj, který svádí k tomu hrát – jak říkají kytaristé – licks, tedy klišé. Většina kytaristů si je doma nacvičí a na koncertě je pak – omlouvám se za to slovo – vyzvrací. To Rez nedělá. On skutečně improvizuje, to znamená, že nehraje figury, které má nacvičené a jen je promíchá, ale skutečně se nechá vést inspirací a to co slyší hraje. Připomíná mi Jima Halla: ten má také dar umístit ty cituplné tóny vždy na správné místo a neopakovat se.”

Rez Abbasi u nás vystoupí se skupinou, kterou tvoří varhaník Ben Stivers a hráč na bicí a tabla Danny Weiss. Jako host s nimi zpívá Rezova indická manželka Kiran Ahluwalia.

Vaše rodina se vystěhovala z Pakistánu do USA když vám byly 4 roky. Jak se vám ta země jeví z dnešní perspektivy?

Rez: Protože jsem vyrůstal na západě, tak daleko spíš vidím společné rysy mezi Indií a Pakistánem než rozdíly. Což platí ještě víc v hudbě. Objevoval jsem indickou hudbu dodatečně, hrál jsem s muzikanty velmi rozmanitých stylů, a právě taková všestrannost je v dlouhodobé perspektivě velmi přínosná. Hudba, kterou skládám, tedy vychází z mojí zkušenosti jak s jazzovými, tak s indickými hudebníky.

Vy jste studoval mimo jiné u mistrovského hráče na tabla, Alla Rakhy, který byl dlouholetým hudebním partnerem Raviho Shankara. Jak to probíhalo?

Rez: Neučil jsem se u něj tím tradičním indickým způsobem, kdy guru udílí svému žákovi individuální lekce, ale navštěvoval jsem jeho kursy spolu se skupinou dalších studentů. To trvalo měsíc, a pak jsem studoval tabla další rok a mým učitelem byl Rakhův nejlepší žák.

To je tedy jedna ze dvou částí indické hudby, rytmické vzorce tala. Jak jste studoval ragy, tedy melodické improvizace?

Rez: Nejvíc jsem se toho naučil od Kiran i od indických hudebníků, s nimiž jsem měl šanci hrát. Jednak od těch, kteří hrají indickou klasiku, jako je třeba saxofonista Kadri Gopalnath, a také od těch, kdo ji spojují s jazzem, jako je Rudresh Mahanthappa.

K nejkouzelnějším momentům vašich koncertů patří unisono zpěvu Kiran s vaší kytarou. To je čirá intuice anebo to máte nacvičené?

Kiran: Každý z nás dvou má jiné zázemí, u mě je to indická hudba, u Reze jazz. Takže, když pro mě Rez napíše melodii, tak mi to pak musí do detailu rozšifrovat. Tón po tónu mě tu melodii učí a já si to “překládám” do svého systému a zapisuju. A když pak já na toto téma improvizuji, on poslouchá a okamžitě reaguje.

To, čemu dnes západní media říkají world music, znělo už o několik dekád dříve ze soundtracků bollywoodských filmů. Indičtí filmoví skladatelé museli z principu své práce znát pravidla hudby Východu i Západu, a od počátku pracovali na tom, jak je co nejúčinnějším způsobem propojit. Nejsou tedy bollywoodští skladatelé skutečnými průkopníky dnešní world music?

Kiran: Termín world music se dnes užívá hlavně v anglicky mluvících zemích pro hudbu která přichází odjinud – ale jinak je koncept world music staletí starý. Souhlasím s tím, že hudba Bollywoodu byla od samého počátku otevřená stylům odjinud a spoustu bollywoodských skladatelů obdivuji. Tak například, A R Rahman si své nedávné Oscary plným právem zaslouží.

Rez: Ti původní skladatelé z Bollywodu měli úžasné nápady, kdežto těm současným jde jen o to udělat pop hit.

Propojování jazzu s indickou hudbou má dlouhou historii – od modálního přístupu Johna Coltranea přes Mahavishnu Orchestra až po Shakti. Byla to pro vás inspirace?

Rez: Co dělal Coltrane se mi líbilo, ale podle mě to jen naznačuje skutečné možnosti. A fuzi 70. let jsem moc neposlouchal. Sestavy, která hrají fuzi, vznikají dost často mechanicky a účelově. Aby to fungovalo, posluchač musí tu hudbu vnímat jako propojený celek, beze švů.

Také existují hráči, kteří se snaží z kytary dostat podobné zvuky jako ze sitaru. Myslíte, že to je k něčemu dobré?

Rez: Nemyslím, zní to jako laciná imitace. Čímž neříkám, že by mě nezajímaly nápady ostatních muzikantů. Jazzové dění sleduji, a daleko bližší je mi přístup, který bych označil jako pouliční, oproti akademické cestě. Takže, pokud z mé hry slyšíte něco indického, je to výsledek intuice a ne toho, že by mě inspiroval zvuk sitaru.

Výňatek z článku v Rock & Pop, 2009/4