Babel Med

2. 7. 2012 | Rubriky: 2012,Články,Rock & Pop

Trubadurské protestsongy a mafiánská mentalita v Marseilli

Program každoročního veletrhu Babel Med je tím nejlepším důkazem národnostní i hudební pestrosti francouzského přístavu Marseille. V prostředí bývalých doků se střídají umělci z celého Středozemí – od Izraele přes Andalusii až po Bosnu. Program navíc zpestřují lokální umělci, a to jak z Marseille, tak i ze zeměpisně značně rozlehlého okolí, známého pod historickým jménem Oksitánie. Ta se táhne od Atlantiku až k italským hranicím, pyšní se kulturou sahající ke středověkým trubadurům i vlastním jazykem, oksitánštinou, kterou až ve 20. století vytlačila francouzština.

Své nové album Marcha zde pokřtila marseillská skupina Lo Cor de La Plana, pojmenovaná podle bohémské čtvrti nad marseillským Starým přístavem. Její polyfonie se od obdobných stylů z Korsiky či Sardinie liší v jednom: jedná se o hudební fikci, jejímž cílem je tradiční zpěvy propojit se současným hudebním jazykem. Skupina se obejde bez elektrických kytar, ale o to intenzivněji svůj zpěv doprovází dupáním, výkřiky či tamburinami z opačného břehu Středozemního moře. “Naše znovuvynalézání oksitánské hudby má tři kapitoly,” tvrdí vedoucí Manu Theron. “Tím posledním článkem jsou písně protestu, je to konec celkem desetiletého období, takže pak přijde dost možná něco úplně jiného.” Protestsongy mají na jihu Francie dlouhou tradici, jejich terčem byla podle Therona autorita zeměpisně vzdálená od svých obětí, což byly síly církevní, královské anebo moc centralistické vlády. Z podobných pohnutek ovšem vznikla také mafie na italském Jihu. “Mafie je spíš typ mentality, může ji sdílet řada lidí včetně těch poctivých, ” vysvětluje Theron: “Jeden druh mafiánské politiky praktikuje Sarkozi, jiný levicové hnutí.” Nejstarší písně protestu podle Therona zpívali už oksitánští trubaduři ve 12. století, a v nich bylo dovoleno říci cokoli nelichotivého o náboženství i aristokracii, alespoň do té doby než tyto volnomyšlenkářské kočovné básníky a hudebníky vymýtila inkvizice.

Saddámova orwellovská cenzura

Trochu jiným způsobem propojil kořeny se současností Dudu Tassa, v Izraeli rocková hvězda první velikosti, jehož dědeček kdysi pomáhal vybudovat hudební vysílání v Bagdadu. Z židovské diaspory pochází i druhá větev jeho předků, kteří se do Izraele přistěhovali z Jemenu. Tassova hudba zní jako hodně syrový a hlasitý rock, když se ale zaposloucháte do zpěvu, vše je najednou jinak, Tassův hlas zdobí všechny ty úžasné ornamenty a jemné posuvy, typické pro země Východu. Začátek koncertu působil naopak jako útok Marťanů, tmu prořezávaly ostré riffy i fialová světýlka, připomínající škrt cenzora a umístěná ve výšce očí hudebníků. Trik umožňuje řadu výkladů – ale tím nejpravděpodobnějším je “vymazaná identita” Tassova dědečka Daouda Al-Kuwaityho. Ten spolu se svým bratrem Salehem hrál kdysi i pro rodinu iráckého krále Faisala a do Izraele odešel až v době sílícího antisemitismu roku 1952. Jeho hudba zůstala v arabském světě tak populární, že ji z radia poslouchali v zákopech arabští vojáci i v době válek proti Izraeli. Mnozí se mylně domnívali, že jde o lidové písně z Iráku, což způsobil Saddám Husain, když poručil jména židovských autorů z nahrávek odstranit. Kuriozní je, že Dudu se musel naučit arabsky, aby písně mohl zpívat v původní podobě. Jeho rockovou sestavu rozšířily housle, cello a arabská citera qanun, v Izraeli s tímto repertoárem vystoupil dokonce v opeře.

Turecké blues ze Sarajeva

K vrcholům hudebního programu patřila zpěvačka Amira, silná osobnost typicky bosenských balad zvaných sevdah, někdy označovaných – podobně jako třeba portugalské fado – za variantu amerického blues. Z hlediska hudební stavby se sice všechny tři žánry naprosto liší, spojuje je ale pocitová stránka, duše či feeling. Sevdalinky – jak se těmto baladám také říká, vznikly podobně jako blues kolizí dvou kultur. Zatímco v blues se prolíná černošský živel s bělošskou anglosaskou kulturou, sevdah je produktem srážky mezi Evropou a Osmanskou říší, která v době své expanze zasahovala do Bosny i do Iráku. Amira zpívá s ornamenty které patří do stejné rodiny jako hlas Dudu Tassy, doprovází ji mistrovský klavír v jazzových kruzích dobře etablovaného bělehradského hráče Bojana Zulfikarpašiće, který ale preferuje umělecké jméno Bojan Z.

Výraznou část programu tvoří každoročně hudebníci z Afriky, mezi nimiž byly letos dvě hvězdy prvního kalibru, Bonga z Angoly, ve svých 72 letech ve vynikající formě, možná i proto, že dráze zpěváka v jeho případě předcházela neméně úspěšná kariéra světového šampiona v běhu na 800 metrů. Tím druhým byl mistrovský hráč na 21strunnou koru Mory Kante, který jako jeden z prvních přinesl před čtvrt stoletím africkou hudbu do evropských žebříčků. Vůbec nejsilnějším překvapením byl o generaci mladší Ba Cissoko. Jeho nástrojem je rovněž kora, kdysi lidový nástroj který v posledních dekádách pronikl na podia akustické koncertní hudby i do plně elektrifikovaných sestav. Svými předešlými alby si Cissoko vysloužil srovnání s Jimi Hendrixem, jeho nová sestava posunula laťku ještě výš: souhra s dechovou sekcí i energií překypující repertoár byly zážitkem sezóny.

Cesta do pravěku world music

Vedle večerních koncertů nabízí Babel Med denní program s desítkami veletržních stánků, projekcemi i diskusemi. K prominentním hostům patřil Joe Boyd, který jako producent stál nejen u začátků Pink Floyd či Erica Claptona, ale také řídil ozvučení historického koncertu na Newport Folk Festivalu, na němž Bob Dylan poprvé vystoupil s elektrickými kytarami. Jeho přednáška byla plná překvapení: prvním koncertem world music bylo podle Boyda vystoupení jihoafrické skupiny v Londýně roku 1853, jehož kritiku napsal velký romanopisec Charles Dickens.

Psáno pro Rock & Pop, 20012/5