Babel Med: V Marseilli letos dominovaly fuze ze středozemí i blízkého Východu.
9. 6. 2014 | Rubriky: 2014,Články,Rock & Pop
Třicet koncertů během 3 dnů, to zní jako pěkně ostrý maraton. Ve srovnání s jinými programově nadupanými akcemi nabízí ale každoroční přehlídka Babel Med překvapivě relaxovanou atmosféru. Podia jsou v těsném sousedství, elektronické exploze tanečního veselí střídají éterické mixy akustických nástrojů. Spolu s Womexem je marseillský veletrh a festival stálým lovištěm českých organizátorů. Díky tomu se s hlavní atrakcí programu – italsko-francouzskou skupinou Ve Zou Via – setkáme v červenci na Colours of Ostrava.
Letos slavil Babel Med jubilejní 10 ročník. Na rozdíl od podobně zaměřeného Womexu, který cestuje nomádským stylem mezi evropskými metropolemi, zůstává Babel Med věrný marseillským dokům na okraji města. Hlavní koncertní hala Salle des Sucres vznikla z bývalého skladiště cukru, areál je v těsném sousedství arabské čtvrti. Místo pizzerií a McDonaldů tu převládají miniaturní a levné restaurace, které překvapí pro Francii nezvyklou absencí vinného menu, majitelé čepují kohoutkovou vodu a někdy tolerují, když si přinesete vlastní víno.
Festival zviditelňuje i hudbu jižní Francie, má štědrou podporu z veřejných peněz, levné vstupné přitahuje široké vrstvy místního publika. V obecenstvu jsou silně zastoupeny africké menšiny, kontakt s účinkujícími je intenzivní. Pokud je tedy na podiu kapela z Mali či z Alžíru, připadáte si napůl jak v Africe.
Zatímco jiné přehlídky vytvářejí poněkud zavádějící dojem, že během čtvrt století trvající éry world music bylo vše objeveno a zmapováno, Babel Med tento omyl příjemně naruší. Tím nejlepším důkazem byla Fargana Qasimova, dcera světoznámého Alima Qasimova, který proslavil klasickou formu z Azerbajdžánu zvanou mugham. Když s ním Fargana před lety vystupovala, měla ještě image slibného talentu – ale v Marseilli se ukázala jako vyzrálá osobnost. Zatímco pro jejího otce jsou typické efektní, někdy až sebestředné vokální exhibice, Fergana si diváky získala skromností: zpívala v pomalu gradujících křivkách, jimiž publikum přenesla až na práh extáze.
I když většina impulzů z jiných kultur se do Evropy dostává prostřednictvím často vybledlých fuzí, právě v této oblasti mají francouzští organizátoři šťastnou ruku. Příkladem je vydavatel Accords Croisses, v překladu Zkřížené struny. Ten má vzhledem k názvu multikuturní mixy takřka v náplni práce – a paralelně s bohatě dokumentovanými alby vysílá do světa koncertní projekty, které se pravidelně objevují na marseillském programu. Letos to byla sestava Nishtiman, která vznikla ve Francii. Většina hráčů pochází z kurdských komunit v Turecku, Iránu a Iráku, jedinými Evropany jsou hráčka na kontrabas a bubeník, který hraje na africké perkuse. Jádro sestavy tvoří asijské melodické nástroje – teskná píšťala dukuk, orientální loutny a housle kemenče. Vedoucím je Hussein Zahawy, dnes jeden z nejlepších kurdských hráčů na perkuse, žijící v Londýně. Jeho otec byl v Iráku za hrůzovlády Saddáma Husseina odsouzen k smrti, naštěstí se mu ale podařilo uniknout do Iránu, kde se narodil jeho syn.
Nejsilnější koncertní zážitky často přicházejí z těch nejmenších sálů. Tím je v marseillských docích Cabaret, na rozdíl od obou větších prostor vybavený židlemi. Vedle Fargany Qasimové tu odvedla skvělý výkon sestava, která charakterem odpovídala komornímu ansámblu. Palestinská dvojice Sabil kombinuje perkuse s arabskou loutnou a vystoupila společně s francouzským smyčcovým kvartetem Bela. V principu šlo opět o fuzi, vedenou ovšem citem a nikoli marketingovým záměrem. Na spojení hudby Východu i Západu stál i jeden z hlavních magnetů letošního programu, libanonský virtuoz na arabskou loutnu oud Rabih Abou-Khalil, který má ve své kapele prvotřídní hudebníky z opačných břehů Středozemí – z Francie i Itálie. Dokázal naplnit největší ze sálů, a principy fuze má dobře zakódované ve svém vzdělání. Na konzervatoři v Bejrútu studoval vedle arabské loutny oud také flétnu, kterou tam tehdy učil český pedagog Josef Severa.
Babylonské prolínání kultur reprezentovala i zpěvačka Rita, narozená v Iránu, ale žijící v Izraeli. Navzdory současnému nepřátelství mezi oběma zeměmi se netají tím, že čerpá z obou stran: “Na každé své album jsem zařadila píseň z Iránu, byla jsem hrdá na své kořeny, a před dvěma lety jsem natočila dokonce celé album v perštině. V Izraeli mě všichni varovali: To myslíš vážně? Natočíš CD v jazyce, jímž mluví Ahmadinejad, prezident Iránu? Kdo to bude poslouchat? – Říkala jsem jim, že je mi to úplně jedno, album My Joys bylo nakonec velmi úspěšné nejen v Izraeli, kde získalo zlatou desku, ale i v Iránu, kam se šířilo přes internet, prodávalo se na černém trhu, dostávala jsem z Iránu spoustu přátelských emailů, a aniž bych o to usilovala, stala jsem se velvyslankyní dobré vůle. Když jsem loni vystupovala na Valném shromáždění OSN, tak generální tajemník Pan Ki-mun o mě prohlásil že jsem ‘kulturní velvyslanec'”. Rita se navíc málem stala další kořistí lovců z Colours of Ostrava – ale nakonec se ukázalo, že letošní termíny má už plně obsazené.
Jednoznačným vrcholem programu byla středomořská “superskupina” Ve Zou Via – jejíž vznik názorně vystihuje fotomontáž na propagačním letáku: nad marseillským přístavem se zlověstně tyčí sopka Vesuv. Ve Zou Via vznikla sloučením sboru Lo Cor de la Plana, tvořeného pěti mladými muži z marseillské bohémské čtvrti na náhorní plošině nad centrem, a ženského sboru Assurd z jihu Itálie. Polyfonie se tu prolínala s ostrým rytmem tamburín, neapolskými serenádami i tarantelami, mužské a ženské hlasy soupeřily v gradujícím dramatu za doprovodu všech elegantních i sugestivních gest, které tak dobře ovládají jižní národy. Nenechte si ujít jejich koncert na Colours of Ostrava!
Psáno pro Rock & Pop, 2014/5
