Babel Med v Marseilli: o silné zážitky nebyla nouze.
29. 8. 2016 | Rubriky: 2016,Články,Rock & All
Jako každoročně se hrálo na severním kraji města v areálu bývalých marseillských doků. Tím největším z pódií je Salle des Sucres, bývalý sklad cukru. Zde hrály nejhlasitější kapely, jejichž taneční rytmy čerpaly hlavně z Afriky a Karibiku, zatímco cirkusový stan Chapiteau přinášel ničím neomezený mix žánrů od skotské skupiny Breabach přes delikátní taneční výtvor indicko-francouzské skupiny Compagnie Lyakam až po hudbu z Řecka či Kapverd. Epicentrem hutných a niterných zážitků byl jako každoročně Cabaret, nejmenší ze tří souběžně fungujících sálů. Právě před jeho do poslední chvíle zavřenou bránou se opakovaně tísnily největší davy dychtivých znalců. Hned první den zde vystoupil jeden z kultovních hrdinů místní scény, Manu Théron, u nás dobře známý z polyfonního sboru Lo Cor de la Plana, pojmenovaného podle bohémské čtvrti nad marseillským přístavem. Tentokrát ale koncertoval s tříčlennou sestavou Sirventés. Ta rovněž čerpá z oksitánských zpěvů a středověké poesie, její doménou je zapomenutý žánr podle nějž si vybrala jméno. “Sirventes, to jsou nejstarší evropské protestsongy. Písně trubadurů, církví označované za kacířství, permanentě pronásledované a definitivně vymýcené až v době inkvizice, která znamenala i konec trubadurů. Navíc existují teorie, že trubaduři čerpali z hudby Orientu i sufijské poesie – to všechno beru ve své hudbě v úvahu.” Doprovod skutečně zněl jako fiktivní severoafrická paralela rockové rytmiky: bicí souprava obsahovala dva bubny darbouka, roli kytary převzala bezpražcová loutna oud. Théron coby sólový zpěvák naplno využil svého potenciálu, a do závěrečné skladby dokonce zakomponoval závratné vokální ornamenty, které západnímu publiku kdysi představil Nusrat Fateh Ali Khan, mistr zpěvu qawwali z Pakistánu.
Pěstistrunná alchymie
Pokud Sirventés budil úžas, další z receptů středozemské kuchyně byl dobře načasovanou výbušninou. Renaud Garcia-Fons si během let vytvořil reputaci jako nedostižný improvizátor, jehož umění vyzní daleko lépe v koncertním dialogu nežli na studiovém albu. Jeho nástrojem je pětistrunný kontrabas, a i když bývá svým talentem srovnáván s houslovým virtuosem Paganinim, jeho doménou nejsou efektní instrumentální exhibice, ale jemné a přitom mistrovské posuny v technice, jimiž dokáže z kontrabasu vyloudit netušené, a přitom zcela organické tóny. Jeho přesně směrované údery smyčcem do strun proměnily basu v perkusivní nástroj se zcela novými možnostmi i pravidly, který barvami připomínal rituální marockou loutnu guimbri. Garcia-Fons působil jako hudební posel z dosud neznámého světa. V Marseilli vystoupil v duu s obdobně vynalézavým pianistou Dorantesem, který jako první přenesl komplikované melodie andaluského flamenca na klaviaturu piana. Tóny i barvy ležící mimo nabídku temperovaného ladění vytváří změnou úhozu i či pomocí pravé ruky, kterou v případě potřeby hrábne přímo do strun nástroje – a ponechává na fantazii diváka, aby si ve své hlavě vytvářel fiktivní paralely s preparovaným klavírem Johna Cage.
Podobný výlet do pohádkového světa akustických nástrojů nabídlo arménsko-turecké duo Vardan Hovanissian & Emre Gültekin. Jejich album Adana vyšlo loni jako memento arménské genocidy. Bylo to právě ve stejnojmenném jihotureckém městě, kde před sto lety začalo plánované vraždění arménského obyvatelstva. Propojení arménské píšťaly duduk s tureckou loutnou saz lze chápat jako krok k vyrovnání se s minulostí – ale koncert nabídl daleko víc. Mezi neméně virtuozními spoluhráči z Belgie vynikal Joris Vanvinckenroye, další fenomenální mistr kontrabasu, aktivní v několika avantgardních projektech. Pro Arménii typický nástroj duduk objevil pro rockové publikum během své návštěvy v Moskvě roku 1988 Brian Eno – ale v rukou Vardana Hovanissiana jste mohli sledovat i další varianty této píšťaly v odlišných laděních.
Avantgarda z šamanské kuchyně
I když Babel Med vznikl jako přehlídka zaměřená na oblast Středozemního moře, na důležitosti tu nabývají asijské styly. Jižní Korea cílevědomě podporuje své umělce, díky čemuž v Evropě stále častěji hrají typicky korejské instrumentální ansámbly s převahou perkusí. Klasické asijské nástroje, šamanské tradice i komponovaná hudba vytvářejí intenzivní zážitky, které překvapivě přesně zapadají do evropského pojetí avantgardní hudby. Duo Bud tvoří dvě ženy – hráčky na oboustranný buben a na impozantní nástroj yanggum, který se podobně jako evropský cimbál vyvinul z iránského santuru. Skladby postavené na kumulaci napětí, gradaci i interakci měly fascinující rytmický tah, který se obloukem vyhýbal všem známým stereotypům.
Protiváhu hudebně exponovaných koncertů tvořily kapely, které v oblasti world music vytvářejí už přes deset let mainstreamovou platformu, otevřenou nejširšímu publiku. Ta sahá od stereotypních rytmů, v češtině označovaných “tucka”, přes balkánsky zabarvené odrhovačky až po keltský pop. Sem patřila například turecká taneční kapela Baba Zula, izraelská skupina Jewish Monkeys, která se chlubí “politicky nekorektními texty,” anebo katalánský ansámbl La Pegatina kombinující ska a rumbu. Ve srovnání s jejich fuzemi, z níž je silně cítit kalkul na vkus publika, přesvědčivě zvítězila sestava Bamba Wassoulou Groove z Mali, která cyklicky propletené melodie afrických louten přenesla na hmatník celkem 4 elektrických kytar. I když reklamní slogany operující s paralelami k psychedelii vzbuzují a priori podezření, v tomto případě vytvářely nekonečné kytarové řetězce hudební science fiction: takhle by hráli Grateful Dead, kdyby se narodili o půl století později v Africe.
Psáno pro Rock & All, 2016/5
