Balkánské koření ve vídeňském tavícím kotlíku

10. 12. 2020 | Rubriky: 2020,Články,UNI

Jelena Popržan o Ivě Bittové, hudebním netvoru jménem turbofolk i o svém novém albu La Folia.

K nejaktivnějším hráčkám dnešního Rakouska patří violistka Jelena Popržan, původem ze Srbska. Na rozdíl mnoha jejích krajanů ji z vlasti nevyhnala válka, do Rakouska odešla studovat, díky talentu si ji vybral její budoucí profesor. Sama přiznává, že ji ovlivnila Iva Bittová, a to jak svým temperamentem tak i kombinací hry a zpěvu. Jelena Popržan hraje s celou řadou příležitostných i stabilních sestav, podstatnou částí její tvorby je hudba pro divadlo. Její styl není snadné vtěsnat do jedné věty, čerpá nejen z balkánských kořenů, ale též z hudby kabaretů i muzikálů a staví především na improvizaci i momentu překvapení. S kosovskou cellistkou Rinou Ka‡inari založila duo Catch-Pop String-Strong, s nímž získala cenu Austrian World Music Award, sestavu Madame Baheux tvoří též samé ženy, jediná z hráček je rodilá Rakušanka, ostatní tři jsou ze zemí bývalé Jugoslávie a z Bulharska. Dalším čistě ženským projektem Jeleny Popržan je trio Sormeh se dvěma muzikantkami s Iránu. Všestrannost Jeleny Popržan zatím nejlépe vystihuje její první sólové album z počátku letošního roku, které kombinuje Vídeň se vzpomínkou na Srbsko, anglický folk i propracovanou verzi klíčového tématu evropské hudební historie, La Folia, po němž album pojmenovala.

Jakou hudbu jste poslouchala v dětství?

Vzpomínám si na velkou LP sbírku mých rodičů. Já a moje sestra jsme měli sbírku malou. Zahrnovala nahrávky pro děti a několik popových hvězd. Měla jsem také album mladého houslisty Stefana Milenkoviće, který byl zázračným dítětem, a právě kvůli němu jsem si řekla, že chci hrát na housle. V osmi letech jsem se snažila o přijetí na hudební školu, ale řekli mi že mám málo talentu. O rok později se titíž zkoušející ptali mé matky, proč mě nepřivedla dříve. Před hudební školou mě bavilo jen hrát: zpívat a doprovázet se housle. Ve škole to ale viděli jinak, musela jsem tam absolvovat spoustu nudy. Později jsem housle vyměnila za violu. Stále jsem nebyla spokojena s tím, co mě učili, ale věřila jsem, že mě to dovede na nějaké smysluplné místo. To už jsem měla přátele, kteří hráli na kytaru rock. Jednou jsem to s nimi zkusila. Ale nefungovalo to. Netušila jsem, co je špatně, protože jsem dokázala zahrát docela složité věci z klasiky. Pokračoval jsem na akademii v Bělehradě, pak jsem pokračovala ve studiu v Rakousku. V dalších letech jsem se snažila najít tvůrčí svobodu, improvizovala jsem a komponovala. A tady mě máte, stále hledám, nacházím, a nepotřebné odhazuji.

Jak moc vás ovlivnili umělci Jugoslávie, jako skupina Bijelo Dugme s Goranem Bregovićem, Haustor s Darko Rundekem, či romský zpěvák Šaban Bajramović?

Hudba v bývalé Jugoslávii byla součástí státního průmyslu, což znamená, že stát držel dlouhodobé smlouvy s řadou umělců všech žánrů! To je z dnešního pohledu skoro neuvěřitelné. Tito umělci pak byli velmi produktivní, hudební scéna se překotně rozvíjela. Existovala široká škála symfonických orchestrů, jazzových bigbandů i rockových skupin. Tradiční hudba znovuožívala v nové interpretaci, přiblížila se městskému publiku i Západu. V 90. letech se pak takzvaná “nová komponovaná” lidová hudba, tedy fůze tradice s popem, proměnila v netvora, který byl agresivní, všudypřítomný, a pod názvem “turbofolk” šířil xenofobii a nacionalismus, toxické procesy, odpovědné za zánik Jugoslávie. Ten název vymyslel černohorský zpěvák a autor Rambo Amadeus, intelektuální mluvčí kritického a podvratného křídla pop-scény. Jeho označení bylo sarkastickým cejchem, který se naštěstí ujal. Netvor přežil, metamofoval do obřího privátního byznysu, všichni ostatní byli ponecháni vlastnímu osudu. Turbofolk se stal zajímavým příznakem nemocné společnosti. Mě osobně ovlivnily všechny větve jugoslávské hudby, ať přímo či nepřímo, hrnuly se na mě z rádia u babičky i z jiných stanic. Jiný příklad: nikdy jsem nevlastnila kazetu slavné bělehradské rockové skupiny Partibrejkers, ale znám všechny jejich písně. Nostalgie z minulých dob stále hraje roli. Je součástí identity mnoha lidí, kteří se dodnes považují za Jugoslávce.

Asi znáte hudbu Ivy Bittové? Ovlivnila vás nějak?

Hodně jsem ji poslouchala v devadesátých letech, byla jsem teenager a tehdy člověk všechno prožíval hlouběji než v dospělosti. Její hudba byla na playlistu klubu, kam jsem pravidelně chodila, byla to poslední zastávka poté, kdy jsem projela ostatní kluby v městečku Zrenjanin, a tam jsem zůstávala do úsvitu. Bylo to jediné místo, kde jste mohli slyšet kvalitní world music z celého světa. Poslouchali jsme doma nahrané kazety, které jsme manuálně přetáčeli tužkou anebo paličkou k bicím, protože v klubu byl jen jeden kazeťák. Tomu místu jsme říkali Kod Brice podle přezdívky majitele. Poslouchali jsme Ivu Bittovou, Lajko Felixe, bulharské sbory, Darko Rundeka z chorvatské kapely Haustor a mnoho dalších. Iva Bittová byla pro mě první houslistka, která zároveň zpívala, a to mě úplně ohromilo! A byla to žena. Což pro mě bylo také důležité, protože v té citlivé době jsem dobře věděla, že když jste žena, lidé k vám přistupují odlišně než k mužům. Nemáte stejné šance. Pro mě to byla velká podpora, mít někoho jako je Iva. Stejný efekt, nebo ještě větší, jsem vnímala od Azizy Mustafy Zadeh, pianistky z Azerbajdžánu. Doufám, že se s Ivou jednou setkám a zahrajeme si spolu. Teď to nezní jako tak velká utopie jako před 25 lety.

Existují i další houslistky, které Bittová inspirovala. Slovo inspirovat míním jako kompliment, tedy ne kopírovat, ale mít odvahu, zvolit vlastní cestu. Jak to vidíte vy?

Tahle otázka má víc rovin, některé jsou docela skryté. Bittová je zpívající houslistka, takže její vliv byste nehledali u někoho, kdo hraje na jiný nástroj. A naopak, když najdete zpívající houslistku, nemusí to být nevyhnutelně inspirace z Ivy Bittové. Každý z nás je mosaikou různých vlivů, člověka neformuje jen hudba, ale společenský kontext. Podle mého je znakem dobrého umění to, jestli potvrdíte anebo zpochybníte co se očekává.

Zajímavé je, že Bittovou se inspirovaly většinou ženy, je to náhoda?

Nikdy jsem neplánovala vybírat si muzikanty do kapely podle genderu, ale sama jsem nakonec hrála spíš s ženami, nejen v hudebních skupinách, ale i v divadle. Neberu to jako svůj program. Ale protože lidé se mě často ptají, vidím, že čistě ženské skupiny nejsou tak obvyklé. Nikdo se neptá “mužských kapel”, proč v nich jsou jen muži. Teď tedy vidím že moje práce s ženami-muzikantkami vyvolává pozornost.

Na své poslední album La Folia jste zařadila cover verzi chansonu L’Emigrant od Charlese Aznavoura, rezonuje to nějak s vaším ex-jugoslávským osudem ve Vídni?

Pocit že nikam nepatřím mám už od dětství, takže skutečnost, že jsem emigrantka není od toho pocitu tak daleko a stal se součástí mého života.
Mám privilegované postavení, mám možnost dělat to, co dělám, nebojím se o hmotnou existenci, vím, že to bude vždy nějak fungovat. Ale nejsem jen emigrantka, jsem také žena a umělkyně, takže patřím k dvojnásobně ohroženému druhu.

Na mnoha mých cestách do bývalé Jugoslávie na rodinnou dovolenou s dětmi byla jasnou prioritou cukrárna, slastičarna. Tehdy ji vždy řídili Albánci, a vždy tam hrála ta nejbláznivější balkánská hudba z kazet. Po jugoslávské válce albánské cukrárny zmizely. Byl to výsledek etnických čistek?

Buď odpovím ano, nebo o tom budeme dlouho mluvit a stejně nenajdeme uspokojivý závěr. Změny v populaci kdekoli v Jugoslávii měly řadu důvodů, všechny byly zničující a hloupé, důsledky trvají. Zajímavé je, že máte jiné a možná početnější vzpomínky na Jugoslávii než já. Před válkou jsem byla u moře jen málokrát, jako dítě. Vyrostla jsem ve Vojvodině v severním Srbsku, to je u hranic s Maďarskem, kde žije 25 národnostních menšin.

Přistěhovalci jsou často terčem útoků populistů. S jemnou ironií to parafrázoval rakouský kabaretní písničkář Georg Kreisler v písni Telefonbuchpolka, v níž vedle sebe řadí všechna ta slovanská příjmení z vídeňského telefonního seznamu jako Vondrák, Vyplašil, Vrtílek, Vyhnálek, Vyskočil. Jak tu skladbu vnímáte vy?

Já si myslím že Georg Kreisler chtěl ukázat Rakušanům, odkud pocházejí.

Vystupujete někdy ve své domovské zemi? Hrajete tam jiný repertoár?

Prostě nehraju písně, o kterých vím, že jim nebudou rozumět, ale někdy podám vysvětlení a zahraju je. Velká část mého repertoáru funguje všude

Vraťme se k hudebnímu netvorovi zvaném turbofolk, o němž mluvíte na začátku rozhovoru. Hvězdou tohoto pokleslého žánru byla zpěvačka Ceca, manželka válečného zločince Željko Ražnatoviće, známého pod přezdívkou Arkan. Na vašem CD La Folia se k choulostivému tématu vracíte jemně a obloukem prostřednictvím vašeho dědečka. Ten kdysi napsal báseň o hrdinovi jménem Suljo, jehož při hádce v putyce zavraždí lotr jménem Arkan. Vy jste text zhudebnila a píšete, že ten Arkan z básně by teoreticky mohl být oním válečným zločincem.

Je možné, že dědeček chtěl naznačit tohle: Arkan začal svoji kariéru jako místní hrdlořez, pak se stal podnikatelem a nakonec válečným zločincem. Ale ta báseň může být i staršího data a pak jde o docela zajímavou náhodu.

Skladba The Life and Death of Suljo je skutečným klenotem alba, v aranžmá je slyšet bosenský žánr sevdalinka i ozvěny venkovských halekaček, ale ten závěr se zpomalující se páskou mi přijde jako technický efekt. Anebo mi něco uniklo?

To je ta chvíle kdy Arkan zastřelí Sulja a ten umírá, zpomalení zvuku by dobře vyznělo v divadle. Divadelní metody používám často, v písni je i sborový zpěv Ganga z Bosny, kde jsou hlasy vedeny v sekundových intervalech, což zní jak z jiného světa. To je technika kterou užívám v divadelní hudbě, když chci vstoupit do paralelního světa uvnitř mysli té postavy, kde se mísí strach, zmatek i pocit že člověk je naprosto ztracen. Je vzrušující zachytit, jak na nás působí neobvyklé a neznámé, a jak se snažíme to interpretovat pomocí pocitů, které známe.

Jak to vnímáte jako muzikantka, když je hudba zneužívána k politickým účelům, jako v turbofolku?

Myslím, že pro ty, kdo to dělají, je zneužívat něco, co má tolik síly jako hudba, výhodná volba.

Na You Tube lze najít vaši skladbu Turbofolkqueen or Slavica the Cleaning Maid. Můžete ten příběh vysvětlit pro ty, kdo neznají kontext?

Píseň jsem napsala spolu s esejistou a spisovatelem Richardem Schuberthem. Je o třídním konfliktu, o fantaziích a nedorozuměních, a je hodně zábavná! Též je to kritická sociální studie. Na jedné straně jsou vzdělaní lidé střední třídy, které zastupuje Frau Magistra Moser. Prohlašují, že nejsou rasisti a že jsou myšlenkově otevření. Střetnou se s nižší třídou, kterou reprezentuje Slavica, uklízečka v elegantně navrženém bytě Frau Moser. Ta s napětím očekává weekend, kdy se zázrakem promění v Turbofolkqueen na tanečním parketu. Ona chce jen lepší život, ale její představivost nemá dostatečnou hloubku. Frau Moser v ní naopak vidí symbol fascinující cizí kultury, a ten se stane idealizovaným obrazem v její fantazii.

Vaše skladby obsahují další hádanky, k nejintenzivnějším nahrávkám vaší skupiny Madame Baheux patří The Mikl-Leitner-Blues, co je za tou písní?

Johanna Mikl-Leitner byla v roce 2015 rakouskou ministryní zahraničí. To bylo v době tzv. uprchlické vlny, snažila se vyřadit z platnosti Ženevskou úmluvu o uprchlících a byla odpovědná za uzavření “balkánské trasy”. V roce 2017 jsem se podílela na insenaci Traiskirchen. Das Musical. Děj se odehrával v uprchlickém táboře v Traiskirchen, který byl přetížen a vymkl se kontrole. Autority jednaly s uprchlíky jako s byrokratickými případy a ne jako s lidmi. Johanna Mikl-Leitner se tak přirozeně stala postavou muzikálu a konkrétní píseň pro tuto příležitost napsal rovněž Richard Schuberth. V ní zpívá o svých vlastních problémech, že přestává rozumět světu: “Nikdo neví, jaké to je být víc politikem než člověkem… nejvíce nepochopená žena od časů Richarda Nixona a prezidenta Trumana.”

Plánujete se více zaměřit na balkánské kořeny? Vím, že Balkán je dlouhodobý mainstreamový trend, ale určitě lze objevit spoustu meznámého?

V tomto směru zatím nemám žádné plány. A vlastně ani nevím, jestli mám vůbec kořeny na Balkáně. Samozřejmě jsem ovlivněna, ale nikdy jsem to nevnímala jako součást identity. Vlastně až ve Vídni jsem začala užívat balkánská témata. Přistupuji k nim jako člověk, který má jen matnou vzpomínku, jak to autenticky zní. Vyprávím tím svůj vlastní příběh, více prostřednictvím aranžmá než zpěvem.

Na vašem albu La Folia hrajete mimo jiné na Maulgeige, ústní housle, což je nástroj, který užívá lidské tělo jako rezonanční komoru, podobně jako třeba brazilské berimbau. Je tam nějaká spřízněnost?

Ten nástroj postavil Hans Tschiritsch z Vídně. Inspiroval ho vietnamský nástroj k’ni, fungující na stejném principu. Spíš jde o myšlenku málo známou než novou. Hans a jeho nástroje jsou pro mě velkou inspirací v tom, jak lze vytvářet zvuk nekonvenční cestou.

A pak užíváte “skleněnou harfu”. Jak dlouho s ní experimentujete?

Podobně jako ústními houslemi, myšlenka se zrodila dávno, hodně času zabere než najdete správný přístup. Od zkoušení, jak vyloudit zvuk ze skleničky na víno, až po matení hostů u baru, od jediné skleničky v písni až po sadu osmi skleniček kterou používám na koncertech. Mám v tom ráda ten moment překvapení.

Dvojice Catch-Pop String-Strong s cellistkou Rinou Ka‡inari byl zatím asi váš nejúspěšnější projekt, proč jste jej ukončili?

Okamžiky, které mě dělají v mé práci nejšťastnější, ostatní nevidí. To je cesta mezi nápadem a jeho ztvárněním, pro mě proces úžasně vzrušující. Koncerty jsou pouze výsledkem a zhmotněním těchto vrcholů a cením si toho, že zasáhly publikum. To mě nutí jít dál. Koncerty mohou být též zklamáním a vyčerpávající. Ukončení projektu, který pro mě byl v mnoha rovinách ukotvením, pro mě znamenalo jednoduše odpoutat se jít dál, hledat nový umělecký výraz v moři možností.

A vaše další kapely, Sormeh a Madame Baheux, stále pokračují?

Sormeh je podobný suvenýr z minulých dob, jako Catch-Pop String-Strong, a Madame Baheux letos mají desáté výročí! Oslavíme to několika koncerty s hosty. Vzhledem k tomu, že jsem od začátku své kariéry hrála pouze v těchto třech kapelách, a teď začínám sólový projekt, mám náladu otevřít nějakou další spolupráci.

Psáno pro UNI, 2020/9