Balkánský kořínek Gorana Bregoviće

25. 8. 2009 | Rubriky: Články,Vykopávky,World Music

Se sarajevským hitmakerem o romských dechovkách, Emiru Kusturicovi a balkánské válce.

(z roku 2000) Zatímco převažující část východní Evropy v poslední dekádě směřovala od totality k demokracii, v dřívější Jugoslávii tomu bylo naopak. V sedmdesátých letech, kdy Čechy vyháněla do exilu normalizace, patřila Jugoslávie k nejliberálnějším zemím východního bloku. V kinech tu dávali Jamese Bonda stejně jako Costa-Gavrasovo Doznání, za přijatelné ceny jste tu koupili anglický překlad Solženicynova Gulagu i západní elpíčka – a k vycestování jste si museli opatřit podobný devizový příslib, jako k návštěvě kapitalistické ciziny.

Jugoslávským rockerům se v 70. letech dařily zajímavé fuze s domácími lidovými tradicemi a tamnímu popu dodávala šťávu Esma Redžepova – makedonská Romka, která by temperamentem hravě trumfla naší Věru Bílou a Idu Kelarovou dohromady. Před deseti lety – v době rozpadu, válek a etnických čistek – ovšem přišly do kurzu vojenské pochody. Když se Chorvatsko odtrhlo a vyhlásilo svrchovanost, vyškrtla například záhřebská značka Jugoton (u níž nahrávala mj. sarajevská skupina Bijelo Dugme) ze svého katalogu všechny etnicky odlišné kapely a zavedla mnohem přísnější cenzuru, než jaká panovala za předešlé éry – a podobně to fungovalo v srbských teritoriích. Vedle chorvatských a srbských válečných písní by vybledly i ty nejtupější husákovské rýmovačky o Svobodné Evropě stejně či budovatelské písně z 50. let. K izolaci srbské hudební scény bohužel přispěly i hospodářské sankce. Zlatá éra, kdy jste v Bělehradě mohli koupit jakékoli album z amerického žebříčku, definitivně skončila pro nedostupnost západních licencí. Mezeru na trhu zaplnila komerce z domácích zdrojů zvaná turbo folk: lascivní kombinace techna a balkánských stylů, podbízivá televizní podívaná pro teenagery, která naoko míří úplně jinam než vojenské marše. Ale i pod zdánlivou apolitičností se skrývají dlouhé prsty válečných mafiánů, kteří srbské turbofolkaře štědře podporují, a ti se za to s nimi bratrsky podělí o přízeň mas. Největší hvězda této hudby – zpěvačka Ceca – byla mimochodem ženou letos zavražděného válečného zločince Arkana.

Samozřejmě, že proti úpadkovým stylům a ozbrojeným fanatikům stojí početná skupina lidí, kteří si navzdory prožitým traumatům zachovali zdravý rozum; deset let po válce se znovu vynořují kapely, které jezdí mezi Bělehradem, Lublaní, Sarajevem a Záhřebem a snaží se obnovit zpřetrhané vazby. Ale i ten nejzapřisáhlejší jugonostalgik (jak se dnes říká liberálním pamětníkům) se musel dlouho a bolestně vyrovnávat s tím, že minulost už nikdo nevrátí zpět. To vše je dobré si připomenout, pokud chceme proniknout pod zdánlivě flegmatickou masku Gorana Bregovice, jednoho z nejzajímavějších evropských hitmakerů a patrně jediného současného muzikanta, který si dovolí vystupovat se svojí filmovou hudbu na živých koncertech před rockovým publikem.

V éře osvíceného maršála Tita hrál Bregovic se sarajevskou skupinou Bijelo Dugme, na sklonku 80. let napsal hudbu k cikánské epopeji režiséra Emira Kusturici Dům k pověšení (anglicky Time of the Gypsies); soundtrack zachycuje například úchvatnou verzi “romské hymny” Ederlezi v podání téměř neznámé zpěvačky ze Skopje. V době válečného rozpadu Jugoslávie se Bregovic ocitl v Paříži – a s balkánským osudem se tedy vyrovnával na dálku. Pro nezasvěceného diváka je tou nejlepší studijní pomůckou k proniknutí do jugoslávské válečné iracionality Underground, poslední z trojice filmů, na němž Kusturica s Bregovicem spolupracoval. Zdá se poněkud paradoxní, že širšímu publiku představil hudbu romských dechovek film pojednávající o konfliktech mezi úplně jinými etniky; v Undergroundu je Romům vyhrazena role muzikantů, kteří mívají často jasnější hlavu nežli jejich emocemi zmítaní posluchači. Nejznámější nahrávku filmu – “Kalašnikov” – má dnes v repertoáru většina balkánských dechovek, což není tak překvapivé: melodie se hrála od nepaměti na svatbách, ale Bregovic ji opatřil novým názvem, aranžmá, a podepsal ji svým jménem.

O spletité jugoslávské hudební scéně se mluvilo i letos na jaře na symposiu Rock a politika v Gdansku. Když jsem se zeptal bělehradského delegáta Petara Janjatovice, jestli Bregovic dal během války najevo nějaké politické sympatie, odpověděl dost zeširoka: “Jeho rodinný původ je pro Jugoslávii typický: Bregovicova matka byla Srbka, otec – Chorvat – byl důstojníkem jugoslávské armády. Před válkou podporoval Bregovic ty politiky, kteří se snažili udržet mír. Na posledním albu jeho skupiny Bijelo Dugme z roku 1988 je koláž dvou písní, která by dnes každého šokovala. Ta první – ‘Tamo Daleko’ – je o srbských vojácích, kteří utíkali za první světové války v zimě přes hory do Řecka a většina z nich pak v Řecku zahynula na následky. Píseň měla pro Srby dlouhou dobu roli undergroundové hymny, zatímco pro Chorvaty měla stejný význam druhá píseň koláže, ‘Lijepa Naša.’ To bylo Bregovicovo poslední politické gesto. Když začala válka, vzdal to, vyhnul se jakýmkoli deklaracím, staral se jen o svoji kariéru. Když se po válce usadil v Bělehradě, řadu bosenských Chorvatů to rozladilo, ale on žil naprosto apoliticky.” Jedno gesto však udělal. V Řecku, v době bombardování NATO, vystoupil na mírovém koncertě, což opět způsobilo rozčarování na druhé straně barikády: proč neprovedl něco podobného, když Srbové vraždili Albánce?

Hrůzy z balkánských válek se otiskly i do konceptu Bregovicova Funeral and Wedding Bandu, tedy Svatební a pohřební kapely, gigantického ansámblu se čtyřmi bulharskými zpěvačkami, sedmičlennou dechovou sekcí, patnáctičlenným mužským pravoslavným sborem z Bělehradu a třináctičlenným smyčcovým ansámblem z Polska. I když Bregovic se na rozdíl od svého dirigenta a sbormistra Ognjana Radivojevice dost často usmívá, převážná část skladeb vypovídá o něčem jiném. Traumatická zkušenost jakoby Bregovice donutila soustředit se na jediné: “Musíme světu ukázat, že na Balkáně nežijí jen krvežízniví šílenci!” Jeho letošní vystoupení na festivalu v Rudolstadtu znělo v lepším případě jako postmodernistická verze Carla Orffa, v horším jako samolibé a megalomanické gesto. Kanadská novinářka, s níž jsem sledoval koncert na hradním nádvoří rudolstadtského Heidecksburgu (v jehož přízemní hale vznikl následující rozhovor), se nejprve shovívavě usmívala, ale nakonec našla pozitivní přirovnání: “S takovouhle stylizací nacionalistických kořenů do uhlazené podoby by jsi se setkal počátkem 60. let v irské hudbě – něco podobného dělal například irský skladatel Sean O’Riada.” Ten je dnes považován za praotce irského revivalu a z jeho původní kapely později vznikli Chieftains.
Přestože Bregovicův band není pro každého, má co říci. O měsíc dříve jsem jej viděl v Sopotu, kde hrál v komorní sestavě – jen s perkusemi, bulharskými hlasy, dechy a Bregovicovou kytarou, a znělo to daleko víc přesvědčivě.

Pohřební písně mají být smutné a svatební naopak veselé. Když jste zvolil název Pohřební a svatební kapela, není v tom nějaký rozpor?

Na Balkáně se často válčilo, každá armáda potřebuje muziku, a když nebyli po ruce školení hudebníci z akademie, tak dali nástroje do rukou Romům, protože ti se rychle naučí hrát. Ale oni pak s těmi nástroji začali vystupovat jak na svatbách, tak i na pohřbech. Úkolem kapely je hrát oblíbené skladby zemřelého; když ale pohřeb skončí, podle tradice se všichni musí dobře najíst a napít, a společenské dění získá tím pádem spád.

Vzpomínáte si, kdy jste poprvé slyšel romskou hudbu?

U nás s ní vyrůstá každý. U nás všichni vědí, že hlavním povoláním Romů je hrát, a když slyší hudbu, rozumí se samo sebou, že je cikánská. Já byl patnáct let tou největší jugoslávskou rock and rollovou hvězdou, prodal jsem miliony desek – ale vím, že i ten jugoslávský rock byl ovlivněn romskou hudbou. Jediný rozdíl spočíval v tom, že tehdy jsem byl mladý a romskou hudební tradici jsem nerespektoval. Bral jsem jen anglosaskou hudbu ze Západu.

Kdy pro vás nastal ten bod zlomu?

Pro všechny Jugoslávce existuje jeden základní mezník, který dělí život na dvě části: před válkou a po válce.

Jak jste se vlastně dali dohromady z Emirem Kusturicou?

On jako režisér potřeboval skladatele, a já jsem pro něj udělal hudbu k Domu k pověšení. Když jsme spolu točili druhý film, Arizona Dream, tak začala válka, všichni moji příbuzní byli v ohrožení života a já potřeboval spousty peněz. Předtím jsem zachovával pravidlo, že pro peníze budu dělat jen to, co bych dělal se stejnou chutí zadarmo, ale to jsem musel změnit. Během prvních dvou let války, kdy jsem byl v Paříži, jsem napsal hudbu ke dvanácti filmům, dělal jsem reklamy na parfémy a rostlinné tuky. Potřeboval jsem peníze, ale když jsem je přestal potřebovat, tak jsem zase zpomalil. Někdy jsem měl pocit, že mařím čas. Když vás zajímají filmy, musíte jít stokrát do kina abyste narazil na jeden dobrý – a stejnou naději, že napíšu hudbu k dobrému filmu, mám i já. Loni jsem udělal jediný soundtrack k náboženskému filmu pro Vatikán. Poslední dobrá hudba kterou jsem v kině slyšel byla ke Coppolově filmu Bram Stoker’s Dracula, složil ji Wojciech Kilar z Polska. Já mám letos 100 koncertů, chystám novou desku, měl bych točit dlouhý dokumentární film a také psát scénickou hudbu: s divadlem Thalia v Hamburku mám kontrakt na tři roky. Na světě se dá dělat spousta krásných věcí, pokud za to člověk nechce moc peněz.

Na filmovém festivalu v Benátkách vystoupil Emir Kusturica se svojí kapelou No Smoking, s niž hrál dost drsný punk-rock. Dokážete si představit že byste to zkusili spolu?

Když já byl jeho skladatelem, on byl jen režisérem, ale teď – když začal sám dělat do muziky – bych s ním asi nehrál. Moje kapela má taky pankáčský nádech, protože hraje trochu falešně, ale to jen proto, že užíváme staré vojenské nástroje.

V Domu k pověšení je krásná scéna, která se odehrává ráno na řece, a v soundtracku k tomu běží ‘Ederlezi’. Má ta píseň v romské kultuře nějaký zvláštní význam?

V ortodoxním křesťanství má každá rodina svého patrona. V naší rodině to je třeba Svatý Mikuláš. Většina Romů má za ochránce Svatého Jiří – toho, který zabíjí draky. Den svatého Jiří se romsky řekne Ederlezi, srbsky Djurdjev dan, je to šestého května, a ten den probíhají jarní obřady, které mají své kořeny ještě v předkřesťanských inicializačních rituálech pro mladé.

Existuje něco jako “styl Bregovic”?

I když jsem hudební skladatel, lidé se na mě dívají jako na kuriozitu – možná kvůli té válce. Ani ten největší hlupák nemůže věřit, že obraz Balkánu je černobílý, že všichni jsou tam hrdlořezové – ta skutečnost přece musí být trochu odlišná. Za soundtrack k Domu k pověšení jsem dostal zlatou desku, takže není pravda, že pokud se něco nehraje na MTV, tak to neexistuje. Řada lidí má široký vkus – od soudobé klasiky Arvo Pärta a Mikolaje Goreckeho až po Nusrata Fateh Ali Khana a jazz – a ti mě poslouchají od začátku.

Jak to jde dohromady – 45 muzikantů v oblecích na folkovém festivalu?

Lidé vycházejí z mylného předpokladu: na koncertě pod otevřeným nebem každý očekává hudební zábavu. Naše hudba je sice určená spíš do koncertní haly, ale ne všude jsou připraveni nám ji poskytnout. Chápu, že pro pořadatele to je nákladný a komplikovaný projekt, jsem ochoten vyjít vstříc a tak hrajeme dost často venku. V některých evropských zemích bývají mé koncerty vyprodané, ale v Německu vystupuji poprvé. A přitom mám k Německu zcela osobní vztah – každý z bývalé Jugoslávie má nějakého příbuzného, který tu pracuje. Proto je snadné si představit jugoslávského zedníka, instalatéra nebo lupiče – ale ne jugoslávského umělce.

Vystupujete s touhle velkou kapelou také doma?

Před měsícem jsme hráli v Sarajevu, v Bělehradě, v Lublani.

Rockeři většinou nepotřebovali hudební vzdělání. Jak jste jej získal vy?

Můj otec byl plukovník, ale také to byl amatérský houslista. Když odešel do důchodu, měl vesnickou kapelu. Jako dítě jsem chodil do hudební školy, ale moje formální vzdělání má velké mezery. Také jsem poznal, že hudební škola může být pro skladatele nebezpečná, protože je tak snadné podlehnout klišé. Pro mě je důležité, abych se při tom bavil.

Jako když jste produkoval polskou zpěvačku Kayah?

To mě bavilo, protože tam zpívali polští gorale ze Zakopaného. Z produkování se může stát pěkná rutina, ale zatím mi tahle práce poskytuje příležitost pracovat s lidmi, kteří jsou v dané zemi nejzajímavější.

Kompletní filmografie a diskografie
viz http://www.komuna.co.yu/muzika/brega/index_e.html neplatí
http://www.komuna.co.yu/muzika/goran_bregovic.html

 
Jazykový rozbor válečné iracionality
     
Petar Janjatović, srbský hudební publicista: Můj kolega, který v Bělehradě pracuje pro BBC, vyslovil následující domněnku. Krvavý a iracionální rozpad Jugoslávie lze vyjádřit třemi slovy, která shodou okolností pocházejí z turečtiny, a v srbštině se běžně používají:
     
Sevdah – obtížně přeložitelné slovo označující touhu, emocionální vzrušení. Když se člověk opije a ovládne ho sevdah, může to mít sebezničující efekt. Představte si člověka, kolem nějž se všichni dobře baví, on si přitom ve své fantazii rekapituluje dobré i špatné věci celého svého života a v návalu lítosti rozdrtí ve své dlani sklenici. V Kusturicově filmu Otec na služební cestě je scéna, kdy rodina navštíví svého příbuzného, tlustého venkovského strýce, děti hrají fotbal, tlusťoch se opije a začne zpívat – to je typická situace sevdah.
Javašluk znamená odfláknutou práci.
     
Inat – ani toto slovo nemá ekvivalent v jiných jazycích: když dostanete vztek a máte prchlivou povahu, bez rozpaků druhému uškodíte, i když dobře víte, že tím uškodíte také sám sobě.
 

Z článku v Rock & Pop, cca 2000