Barbora Xu, rozená Šilhánová, o cestě z taiwanské vesnice do nebes

24. 10. 2022 | Rubriky: 2021,Články,UNI

I když mezi hudbou Tichomoří a Skandinávie není viditelné spojení, obojí se hluboce otisklo do životní cesty české muzikantky Barbory Šilhánové. Ta při své první studijní cestě na Taiwan přijala čínské příjmení Xu [přibližná výslovnosti “ši”], které od té doby používá jako umělecké jméno. Na debutovém albu Olin ennen Barbora čerpá z hudby i z poezie Finska, kde žije, a rovněž Taiwanu, kde studovala čínskou hudbu i kulturu původních obyvatel. Na albu zpívá a střídá citery z Finska i Číny.

Citera zvaná kantele má ve Finsku statut národního nástroje, jehož kořeny sahají až k eposu Kalevala, v němž neohrožený hrdina Väinämöinen vyrobí vůbec první kantele z čelisti obrovské štiky. Kantele existuje v řadě variant a velikostí, nejmenší má pouhých 5 strun. Nástroj má intimní a komorní zvuk, finský sběratel Armas Otto Väisänen popisuje setkání s 93letým hráčem Jaakko Kulju v roce 1917: “Prsty hudebníka se dotýkají strun v duchu melodie, ale jeho oči tuto činnost nesledují a působí naopak nepřítomným dojmem jako ve snu. Stařec hrál nekonečnou taneční melodii ve srubu, když jsem ho fotografoval, divil jsem se, že ani nemrknul, a že ani nevzal moje fotografování na vědomí.”

Čínská citera guzheng je naopak nástroj majestátní a nápadný vizuálně i zvukově. Má 21 strun, měří přes metr a půl a patří do stejné rodiny obrovitých orientálních citer jako japonské koto anebo korejský kayagum.

S jakou hudbou jste vyrůstala?

Sedm let jsem chodila do ZUŠ na piano a na sólový zpěv. Od jedenácti jsem trávila volný čas v dětském sboru Severáček. Díky tomu jsem se setkala s lidovou i vážnou hudbou, dostala jsem tehdy dětskou roli v opeře Kouzelná flétna. Brala jsem to všechno docela vážně.

Jaká byla vaše první cesta inspirovaná hudbou?

Na soutěž dětských sboru na festivalu v Cantonigross v Katalánsku v 11 letech.

Hudební vzdělání máte české, finské nebo čínské?

Během bakalářského studia na Karlově univerzitě jsem poprvé odjela na Taiwan, kam jsem dostala stipendium na studium čínštiny. Po půlroce jsem se vrátila s vážnými zdravotními problémy, které pravděpodobně způsobila rozdílná bioflora v jídle a pak jsem se rozhodla pokračovat v magisterském studiu v Turku ve Finsku. Důvodem byla vynikající pověst finského vzdělávacího systému. Také jsem si ověřila, že škola v Turku má velice dobrý vztah s taiwanskou universitou, kam jsem původně mířila.

Jak tedy vaše studium probíhalo?

Ve Finsku jsem nejprve získala titul Master of Social Sciences, tedy v nehudební disciplíně. Ale už tehdy jsem měla jasno, že se chci věnovat hudbě, a hledala jsem téma, které by mi umožnilo spojit hudbu s diplomovou prací. Odjela jsem na rok na Taiwan, našla si ubytování ve vesnici, kde žijí příslušníci původního etnika Bunun, která byla vyhlášená tradicí pasibutbut, což jsou zpívané modlitby. Podařilo se mi tam udělat rozsáhlou etnomuzikologickou studií, díky níž jsem se hodně naučila o bununské hudbě a vylepšila si čínštinu. Bununská polyfonie i změny ve společenské funkci motlitby pasibutbut, to byla hlavní témata mé magisterské práce.

Na Taiwanu jsem také začala hrát na citeru guzheng pod dohledem tři výborných učitelů. Ti mě podporovali v mém vlastním přístupu, aniž by mě drillovali v tradičních čínských skladbách, za což jsem jim vděčná. Samotný tradiční čínský styl jsem studovala až po návratu v rámci online lekcí. Ve Finsku jsem začala druhý akademický titul, tentokrát hudební. Studuji na vysoké škole v Helsinkách – Sibelius Academy, Oddělení světové hudby (Global music department), které se v srpnu minulého roku oddělilo od katedry lidové hudby. Právě tam jsem se přihlásila se svým sólovým projektem – Barbora Xu.

Jak vlastně zní ten pasibutbut v autentické formě, když zpívají sami pro sebe?

Může to být takhle, ale během posledních sta let se situace velice změnila a dnes se pasibutbut zpívá třeba o vánočních oslavách, kdy se sjede celá vesnice. Obecně se dnes již pasibutbut nezpívá v ústraní, ale je pořád veliký rozdíl mezi motlitbou pro rodinu a sousedy nebo rutinním představením pro turisty. Moje osobní zkušenost je taková, že “nejlepší” pasibutbut zpívají lidé, kteří to dělají s pokorou a upřímností.

A v čem se liší pasibutbut pro turisty?

Pasibutbut je náročný na zpěv, je to částečně improvizovaná mnohohlasá vokalíza, takže výuka probíhá jedině ve skupině a je tedy dost málo míst, kde se pasibutbut zpívá. Poptávka po turistických představeních převyšuje nabídku, často se vedle sebe prezentuje tradiční kultura Bununů i ostatních kmenů. Existují třeba skupiny smíšené z různých kmenů, během téhož dne mění kostýmy podle potřeby a reprodukují hudbu několika etnických skupin. Vzhledem k tomu, že velice málo návštěvníků má sebemenší představu o tom, jak by domorodé písně měly znít, pasibutbut i další původní tradice dost trpí. Rozdíly mezi různými verzemi pasibutbut jsou velké, a dalo by se argumentovat, že to, co turisté poslouchají, pasibutbut vůbec není.
.
—Únik před mainstreamem k domorodcům v Pacifiku

Co všechno obnášel ten váš terénní výzkum?

V bununské vesnici jsem nashromáždila okolo dvou set rozhovorů a dalších materiálů, potom jsem to přes rok sepisovala. Výzkum jsem dělala sama, ale dostávala jsem zpětnou vazbu od několika učitelů z různých univerzit. Můj výzkum daleko přesahoval požadavky diplomové práce, většinu nasbíraných informací jsem do ní nemohla zahrnout. Ale dělala jsem to hlavně proto, že mě to opravdu zajímalo, začala jsem dělat přednášky pro různé vysoké školy přímo na téma bununské hudby.

Aboriginové z Taiwanu, to je hodně daleko mainstreamu. Odjet za nimi byla vaše iniciativa, anebo výběr z nabízených možností?

Moje iniciativa. Nedokážu si představit tohle téma v oficiální nabídce. Můj vedoucí práce mi pomohl vymyslet, jak zařídit, aby bununská hudba byla zkoumatelná v rámci socio-politického klimatu našeho oddělení. Díky tomu jsem mohla téma obhájit v rámci našeho programu.

Pokud si něco takového jako studentka ve Finsku vymyslíte, jak se financují letenky, pobyt?

Každá škola má vlastní zdroje. Já jsem tehdy dostala podporu na výměnný pobyt, ale zčásti jsem si to musela financovat sama, protože jsem během druhého semestru ze školy zmizela do té bununské vesnice. Škola má k dispozici 1000 euro na dva terénní výjezdy kamkoliv, kromě toho existují granty a nadace. Navíc mi universita hradí určitou sumu na individuální lekce, kterých mám maximum 28 za semestr. To znamená, že jsem schopna si zaplatit individuální výuku se svojí učitelkou guzhengu na Taiwanu, aniž bych jela na výměnný pobyt spojeny s konkrétní institucí. Pokud chci, můžu chodit na hodiny k někomu kdo je specialistou na hudební nástroj, který ani nelze studovat na universitě. To je naprosto geniální. Ale ne všechny finské školy mají stejně finanční prostředky. Sibelius Academy, kde momentálně studují, patří ke světové špičce, takže nabízí svým studentům opravdu nevídané možnosti. Také naše hudební oddělení Global music department je asi jedno z nejpokrokovějších.

Jak těžké bylo obhájit vaši práci s tak nestandartním tématem, kterou jste nazvala Z vesnice do nebes?

Hlavně oceňuji, že můj vedoucí práce vzal takovýhle mezioborový projekt pod svá křídla, a že mi pak tuhle studií dovolili dělat. Do té doby neexistovaly v angličtině téměř žádné zdroje na téma bununské hudby. Takže ta publikace měla zároveň klíčovou roli v uvedení neznámé hudební kultury před mezinárodní veřejnost. Obhájit projekt, když už byl hotový, bylo lehké.

Už samotný vznik Oddělení lidové hudby na Sibeliově akademii roku 1983, ze kterého se roku 2021 oddělilo Global music department, byl průkopnický krok. Jak to srovnáváte se situací u nás?

Situace ve Finsku je dost nepředstavitelná ve srovnání s Čechami. I to množství podpůrných fondů, konzervatoří a vyšších odborných škol, které nabízejí výuku tradiční finské hudby, je jako z úplně jiné reality.

Což je v souladu s tvrzením, že finské školství patří k nejlepším na světě. Máte nějaký příklad, co vám podařilo na finských školách, a na českých by to nebylo možné?

České školství poskytuje vzdělání zdarma i na vysokoškolské úrovni, což není zdaleka celosvětovou samozřejmostí. Finští studenti také studují zdarma, ale navíc dostávají studijní podporu a podporu na bydlení, levné a kvalitní teplé jídlo dvakrát denně ve studentských restauracích. Přitom dnešní situace je ale jen slabým odvarem toho, co tu bylo o generaci zpátky. I ve Finsku dochází ke škrtům. Hlavní myšlenkou studentských úlev stále zůstává podpora jejich nezávislosti na rodičích, podpora individuality a soběstačnosti jedince, svobody volby specializace, pracovního oboru a možnost přídavného vzdělávání. V Čechách máme věkový limit na status studenta 26 let, tady není žádný. Představte si, že během studií nemusíte extenzívně pracovat, že se můžete plně soustředit na jakýkoliv obor a změnit svoji specializaci, aniž byste byli pod tlakem rodiny nebo společnosti.

Co vám to konkrétně přineslo?

Úplně jiné možnosti. Spousta lidí studuje hudbu na vysoké škole a pak si udělají další specializaci, například v IT. Já zase vystudovala magistra ve společenských vědách a poté jsem začala studovat hudbu. To si v Čechách nedokážu představit. Také je to důvod, proč je u nás složitější dosáhnout hudebního vzdělání na vysokoškolské úrovni. Hudbu jsem nestudovala od počátku, protože bych musela obětovat možnost jiné specializace. Ale tady to jde úplně bez problémů. Zároveň se dá argumentovat, že současný finský ekonomický úspěch vzešel částečně právě z množství vysokoškolsky vzdělaných lidí v několika nezávislých oborech, kteří jsou schopni kreativně myslet a spojovat dovednosti z různých odvětví.

Co se nevešlo do Kalevaly

A není to i případ zmíněného Eliase Lönnrota, autora Kalevaly, který byl též lékařem a botanikem? Mimochodem, v Turku, kde jste zahájila svá finská studia, studoval o 200 let dříve právě on. Z jeho sbírky jste si vybrala titulní píseň vašeho alba?

Ano, Turku bylo až do 20.století dokonce hlavním městem a kulturním centrem Finska. Jednou jsem v univerzitní knihovně narazila právě na Lönnrotovu sbírku Alku-Kanteletar, což je něco jako lyrická sestra Kalevaly. Obsahuje lyrické písňové texty, balady, svatební a pastevecké písně. Text Olin ennen otramaana, později titulní skladba mého alba, mě praštil do očí. Ta zvukomalbebná krása prosakovala ven ještě předtím, než jsem věděla, o čem ta báseň vlastně je. Celkem 4 z textů jsem zhudebnila na své album.

Sbírka je dnes známá pod kratším jménem Kanteletar a často slouží jako inspirace soudobým umělcům. Existuje také online verze archivu finských písňových textů, kde lze nalézt třeba desítky verzí jedné písně, jednoho příběhu z různých lokalit, v různých nářečích a někdy i s různým koncem. Dokážete si představit, jak zajímavé je porovnávat jeden příběh v různých variantách a vybrat si, který pro zhudebnění zvolíte. Představuji si, že něco podobného dělal právě Elias Lönnrot.

Vy jste ji natočila s cellem, ale to cello zní hodně asijsky, třeba jako morin khuur z Mongolska či Tuvy, s typickými glissandy, to je záměr či náhoda?

To je spíš náhoda, soustředili jsme se na to, aby cellová linka odpovídala estetice písně jako celku. Takže záměr nějakou tradici napodobit tam nebyl, alespoň ne z mojí strany.

To, jak v některých místech frázujete ve zpěvu, nezní ani taiwansky, ani finsky, ale zrcadlí to vaši osobní zkušenost, třeba vlivy západního popu v centru Evropy. Anebo se pletu?

Dá se říct, že kromě finské tradiční písně Nuku nuku nurmilintu jsou všechny skladby mojí českou/západní/novodobou interpretaci starodávných básní za užití starých nástrojů. Mým cílem je tedy vdechnout nástrojům novy život kterého součástí je moje vlastní hudební zkušenost. Některé aspekty jsou samozřejmě ovlivněné tradicemi z Číny a Finska, ale obecně hraju a zpívám to, co vychází že mě a je amalgámem všech vlivů, jimž jsem byla vystavena. Nesnažím představit tradiční písně, ale vlastní hudbu která je inspirovaná těmito dvěma tradicemi. Tradiční techniky hry na guzheng a kantele jsou něco co dělám paralelně, soustředím se na ně až v nějakém dalším projektu.

Existují nějaké české moravské či slovenské hudební kořínky, které vás zaujaly? Anebo naopak jsou ty vaše cesty spíš únikem před českou realitou?

Moji prarodiče z matčiny strany pocházejí z malých vesniček u Uherského Hradiště a já mám velice blízko ke slovácké hudbě, ačkoliv jsem vyrůstala v Liberci a do babiččiny rodné vesnice jsem se podívala poprvé až před rokem. Je to zvláštní, jak to člověka nějak samo táhne k domovině. Dědeček z otcovy strany hrál na harmoniku, on sám vyrůstal ještě částečně na Východním Slovensku, prababička byla z maďarské menšiny a tak jeho hudba také nesla vlivy maďarské, slovenské i české. Já osobně jsem tak trochu odkojená na Hradišťanu, typickou cimbálovku naživo jsem slyšela až za studií v Praze, kdy jsem zorganizovala koncert české a čínské lidové hudby a pozvala tam právě cimbálovku. Je škoda že je Liberec tak daleko od Uherského Hradiště.

Co děláte je hodně vzdálené od obecného vkusu. Dá se tou vaší hudbou uživit?

Musíte kombinovat několik modelů. Koncerty, které jsou v tuto chvíli nejisté kvůli pandemii a i bez pandemie jsou šance malé. Výuka na hudebních školách, většinou na několik úvazků, workshopy atd. Třetí možnost je poskytovat hudbu na svatby, křtiny, nebo firemní akce. Čtvrtou možností jsou sociální média. Tak třeba v rámci platformy Patreon se můžou moji fanoušci přímo finančně podílet na hudební produkci a výměnou získat exkluzivní přístup k některým materiálům a informacím, soukromým koncertům atd. Co se týče tantiém z počtu přehrání písní na youtube a spotify nebo iTunes, výnos je mizivý. Pátou možností jsou hudební angažmá na objednávku, divadelní hry, cirkusová představení atd. Šestou možnosti jsou grantové projekty. Ve Finsku to dobře funguje, je možné třeba uhradit náklady na video či vydání alba, ale také dostat plat na dobu i několika let.

Máte nějaký cíl, vizi čeho dosáhnout, ve své hudební dráze?

Vždycky jsem věděla, že chci dělat hudbu. Zároveň nejsem schopna dělat jakoukoliv hudbu – ke štěstí potřebuju dělat hudbu, která mě naplňuje. Takže mým cílem je najít cestu jak se uživit hudbou dle mého gusta.

Podobně osamělým běžcem v oboru citery je o generaci starší Michal Müller, příležitostný spoluhráč Stanislava Barka a Olina Nejezchleby. Jak jste se setkali?

Poslední léta jsem se zajímala výhradně o styly z dalekých krajin, ale naše citery jsem neznala a tak jsem se rozhodla to napravit. Vygooglovala jsem českou citeru, což dovedlo k letnímu citerovému semináři v Lukově u Zlína, na který jsem přijela. I když naše citera se dost liší od nástrojů, na které normálně hraji, jsou tam i určité podobnosti a setkání bylo super zkušenost. Přivezla jsem si s sebou i guzheng, takže jsme s Michalem měli příležitost zahrát si improvizovaný citerovy duet. Michal pracoval na projektu se skoro identickou myšlenkou, jako já – sbíral staré písně a zhudebňoval staré básně z oblasti ze specifického regionu.

A jaká byla vaše cesta k citerám?

S kantele jsem začala roku 2014, když jsem začala studovat ve Finsku, ale neměla jsem žádného učitele, tak jsem ten nástroj jen okoukávala. Na guzhengjsem začala o rok později, když jsem jela podruhé na Taiwan.

Jak vzpomínáte na Taiwan? Ta země má nám blízkou kulturní historii. Když byl u nás komunismus, oni měli stanné právo, a když se to na obou stranách zlomilo, Taiwanci začali cestovat do Česka, funguje to i dnes?

Taiwanci a Češi mají dobrý vztah a znám celkem překvapivý počet studentů z Taiwanu, kteří se učí česky. Má to i souvislost s Václavem Havlem a jeho postoji k čínské politické situaci, důrazu na lidská práva a demokracii.

Humanitární dary pro lovce lebek.

Jak na Taiwanu žijí Bununové a jiná původní etnika? Jsou něčím příbuzní třeba k Maorům či jiným tichomořským ostrovanům?

Tradiční bununská společnost dodržovala mnoho tradic i tabu. Podle některých zdrojů existovalo až 130 větších rituálu ročně, většina z nich se pojila s bununskym lunárním kalendářem, který byl pevně spojený s celoročním cyklem, s pěstováním prosa a migrací divoké zvěře. Tento kalendář detailně určoval kdy zasít, kdy jít na lov, kdy sklízet. Po tom, co byli Bununové během japonské okupace donucení změnit svůj tradiční životní styl – přestěhovat se z hor do údolí a usadit se trvale na jenom místě, tak ty tradice skončily. V určitých obdobích byly bununské rituály zakázané. V oblasti, kde jsem bydlela, měli Bununové velké štěstí. Místní etnikum je známé jako nejstrašnější lovci lebek. Oni byli jednou z posledních domorodých komunit, které Japonci přesídlovali, a právě protože měli děsivou reputaci, Japonci změnili taktiku. Japonská letadla shazovala jídlo a dary místo bomb. Japonci také postavili Bununům domy v oblastech, kam je chtěli přesídlit a nabídli jim tam lepší životní standart. Tento přístup kombinovali s nuceným vzděláváním děti. Děti odvedli do údolí, kde postavili japonské školy, vyučující japonskou propagandu a rodiče se přestěhovali dolů s hor, aby zůstaly rodiny pospolu. Taktik měli Japonci spoustu, a nakonec se rozhodli přesídlit všechny bununské komunity. Začali pěstovat rýži a další plodiny místo prosa, lov byl zakázán nebo omezen, funkce rituálů s tím spojených se vytratila.

Dochovaly se někde dodnes animistické rituály, třeba v synkretické formě jako afro-katolická Santeria na Kubě?

V 50. letech byl Taiwan pod správu Čankajškových nacionalistů, Bununové žili odříznuti v horských oblastech v chudobě. Křesťanští misionáři, kteří na Taiwan přišli po konci japonské kolonizace po 2. světové válce, nabízeli zdravotnickou pomoc, mléko, oblečení. Tradiční spirituální orientace Bununů jsou blízké křesťanství co se týče symbolů nebes, monoteismu. Pro Bununy tedy nebylo obtížné přijmout křesťanství za své. Křesťanští misionáři přeložili bibli do bununštiny a vytvořili texty pro tradiční bununské melodie. Tím začlenili část tradičních písní do duchovní hudby na mších a křesťanské rituály částečně nahradily ty tradiční bununské. Od násilného přesunu za japonské okupace všechny domorodé komunity trpěly ztrátou kulturních kořenů. Křesťanství částečně pomohlo tento problém vyřešit. Bununové získali novou kulturní identitu, která je nepřímo spojila křesťany z celého světa. Některé rituály i písně včetně modliteb pasibutbut byly ovšem na několik desetiletí zapovězeny jako spojení s ďáblem. Dnes se tato modlitba naopak začlenila do křesťanských rituálů, a dokonce začala nová tradice zpěvů pasibutbut na Vánoce. To byl jeden konkrétní příklad staronového rituálu – pasibutbut je motlitba za dobrou sklizeň, ale i za mír a pokoj v komunitě. Proto se dobře hodí do Vánočního období. Navíc vánoční pasibutbut dnes můžeme slyšet od komerčních sborů. Tradiční rituály přitahují turisty a když koncem 80. let skončilo stanné právo a začala demokratická éra, začala taiwanska vláda více podporovat domorodou kulturu. V současné době dostávají domorodé kulturní spolky množství grantů, i když zbohatnout se tím nedá. Každopádně kombinace finančních zdrojů z vládních projektů s turisty z pevninské Číny vytvořila zvláštní situaci, ve které jsou staré tradice a rituály předváděny na pódiu jak Bununy, tak herci v kostýmech, kteří se turistům předvádějí v roli Bununů.

Psáno pro UNI, 2021/5