Barikády nebo mosty? Izraelská hudba pod nátlakem

16. 12. 2013 | Rubriky: 2013,Články,UNI

Petr Dorůžka a Charlie Crooijmans

V první polovině letošního roku proběhla tiskem zpráva, že Roger Waters vyzývá hudební veřejnost k bojkotu Izraele [odkaz zde]. Podobně ostré stanovisko, i když s menší publicitou, zastávají tak významní umělci jako Paco de Lucia či John McLaughlin. Značně kontroverzní zkušenosti s tímto fenoménem mají nejen organizátoři izraelských festivalů, ale i agenti, kteří izraelské umělce vyvážejí do světa. Pikantní na celé věci je, že právě oni jsou největšími oponenty tvrdé linie izraelské politiky a sympatizují s vrácením okupovaných palestinských území. “I když bojkot dokážu pochopit, je třeba hrát férově,” tvrdí ředitel Red Sea Jazz Festivalu a rozhlasový DJ Dubi Lenz, jehož rodiče přišli do Izraele z Německa. “Bojkotem jen zvýšíte nenávist mezi lidmi,” dodává Yvonne Kahan, jejíž umělci vystupují na festivalech jako Respect či Colours of Ostrava. Rozhovor s oběma vznikl na letošním ročníku veletrhu Babel Med v Marseilli.

O sílícím bojkotu hudebních akci v Izraeli vědí spíše muzikanti, jichž se to osobně dotýká, nežli laická veřejnost. Oč vlastně jde?

Dubi Lenz: Scénář je vždy stejný. Jakmile s umělcem uzavřu smlouvu a jeho jméno zveřejním na festivalovém webu, stane se terčem nátlaku. Chodí mu výhružné emaily i zprávy přes Facebook a Twitter. Tedy, pokud se jedná o cizince.
Příkladem je příběh dvou egyptských bratrů Tawadros Brothers, které jsem pozval před několika lety. Chtěl jsem tak udělat politické gesto. Festival se odehrává v Eilatu u Rudého moře, na hranici mezi Izraelem a Egyptem, a já jsem na této symbolické křižovatce chtěl uskutečnit společný projekt. Tawadros Brothers jsou to křesťané koptské církve, jejich rodina utekla do Austrálie před mnoha lety. Původní plán byl společný koncert se dvěma izraelskými bratry, Assafem a Eyalem Talmudi, který byl ale právě na turné v Jižní Africe s Balkan Beat Box. Tak jsem vzal jiné dva bratry a Assafa Talmudiho k nim přidal, skvěle to fungovalo dohromady, loutna oud a perkuse na egyptské straně, bicí a basa a akordeon na naší straně.

Ale když jsem jejich jména vyvěsil na web, tak organizace BDS (Boycott Divestment & Sanctions against Israeli Apartheid, pozn. aut.) otevřela webovou stránku Australian Artists against Apartheid, a stovky lidí těm egyptským bratrům posílaly emaily: “Co si to dovolujete, přece nebudete koncertovat v krvi palestinských dětí”. Tak jsme jména z webu odstranili, ale s koncertem jsme počítali. Joseph Tawadros mi řekl, “Nenechám se jimi terorizovat, věřím spíš na to že hudba vytváří mosty, my se chceme dorozumět hudbou a ne zbraněmi.”

Byl to nádherný koncert! Protože bratři mají v Káhiře příbuzné, odletěli přes Istanbul do Egypta, a zrovna když přistáli, začaly demonstrace na náměstí Tahrir. Byli 10 dní odpojeni od světa a Egypt se mezitím změnil. Tu cestu si určitě budou pamatovat do konce života.

Předpokládám, že to nebyla zcela izolovaná příhoda.

Měla předehru. Inspirovaly ji dva zážitky z Brazílie na konferenci na Forum Cultural Mondial, poprvé v Sao Paulu, podruhé v Riu. Spousta řečníků vedla dlouhé diskuse, a na večerní koncerty už nikdo z oficiálních hostí nedorazil, protože byli přesycení sami sebou. Navrhnul jsem – a napsal o tom článek – ať místo těch projevů vezmou 10 muzikantů a vytvoří z nich kapely, zavřou je do jedné místnosti a počkají si. Když byste takhle zavřeli do jedné místnosti politiky, nejspíš by se poprali do krve. Ale s muzikanty to funguje jinak. Můj článek si přečetli dva mladíci z Budapešti, z ministerstva turismu, bylo to před deseti lety, dnes už je Maďarsko bohužel jiná země. Oni tehdy spustili festival Euromed, a na konci jeho třetího ročníku měli 36 muzikantů ze 13 zemí z Evropy, středního Východu a severní Afriky. Sestavili 9 kapel po 4 muzikantech, 4 dny zkoušeli, a pak následovaly 3 koncerty po 3 dny na velkém náměstí v klubu. Též se jim podařilo uspořádat navazující turné s koncerty v Bělehradě a v Katovicích. Na těch koncertech jste nikdy nevěděli co čekat, odehrála se spousta překvapení.

Vraťme se ale do Izraele. Ne každý muzikant, který přijíždí na váš festival, dokáže vzdorovat výhružkám. Jaké jsou alternativy?

Vedle umělců jako jsou Tawadros Brothers, kteří ten nátlak znali ze svého dřívějšího života v Egyptě a možná díky tomu vůči němu zůstali pevní, existují i jiní umělci. Slibují že přijedou, ale na poslední chvíli vycouvají. Minulý rok to byl americký kytarista Stanley Jordan, dostal i zaplaceno, ale pár dní před festivalem koncert zrušil, protože nesnesl stupňující se tlak a polekal se. Přitom spousta jeho izraelských spoluhráčů ho ujišťovala, ať nemá strach. Nevím, asi si myslel, že na něj někdo spáchá atentát. Souhlasím s tím, že umělec má právo na politický názor, ale pokud ho zveme na koncert, je dobré aby nám to řekl hned na začátku. Nemyslím si, že hudebníci jsou s prominutím hloupí, že jim mozek začne fungovat až dva dny před festivalem. Přece musejí vědět co se děje na Blízkém východě. Cassandra Wilson dostala zaplaceno, nebylo to ale na mém festivalu – a den před koncertem řekla že ne. To není cesta!

Dostanete v takovém případě peníze zpět?

Ano, ale myslím se že mnohem důležitější jsou tyhle konflikty jako zdroj poučení. Díky nim jsem se například naučil najít vždy dobrou náhradu. Dokonce jeden novinář napsal, že náhrada byla mnohem lepší než originál. Nevím, jestli to mám brát jako kompliment nebo ne (smích).

Existuje nějaká prevence? Nedávat program na web?

Snažíme se to předem umělcům vysvětlit: “Počítejte s tím, že jakmile dáme vaše jméno na náš web, dostanete lavinu výhrůžek přes email, Twitter a Facebook, a pokud tedy máte nějaké pochybnosti, řekněte nám to teď – a už nemusíme dále jednat.” 14 dní před festivalem jsem pak celé dny u telefonu a řeším krizové případy. Pokud někdo přijde s kritikou, ze festival podporovaný izraelskou vládou je neetický a nehraje férově, měl by si zjistit detaily. Což dokumentuje další kauza: Erik Truffaz.

Ten ale nátlak nakonec vydržel, a letos v lednu přijel a vystoupil?

Ano – a předem chtěl vědět, jestli je festival je dotován vládou a jestli vládě festival slouží k nějaké propagandě. Řekl jsem mu: “Ano, jsme dotováni ministerstvem cestovního ruchu. Ale festival je posledním místem, kde by se dala dělat vládní propaganda”. A dodal jsem: “Koho tím potrestáte, když nepřijedete? Naše publikum jsou většinou levičáci, myslí si totéž co vy. Pokud bych byl hudebník z ciziny, třeba bych Izrael bojkotoval. Dokážu ty motivy pochopit. Ale musíte hrát fér, rozhodnout se včas a dodržet to.” Takže nakonec přijel. Pak přišla kauza francouzského klavíristy Jacky Terrassona, který měl přijet jako náhradník, a dozvěděl se, že Erik Truffaz zvažuje že nepřijde. “Tak já taky nepřijedu”. Jak vidíte, dělat festival není žádná idyla.

Kauze Erika Truffaze věnoval švýcarský rozhlas veřejnou live debatu, a Terrasson nakonec nátlaku vzdoroval. Jeho manažer napsal obsáhlé a detailně vyargumentované vysvětlení: [viz zde] “Milujeme lidské bytosti, ať jsou to Izraelci, Palestinci, Židé či Muslimové, a vždy koncertujeme pro lidstvo. Odmítáme naše obecenstvo či fanoušky segregovat.”

Ta segregace vytváří uzavřený kruh. Když Paul Simon natáčel v Africe album Graceland, tak ho obviňovali, že nedodržuje bojkot – ale přitom pomohl zviditelnit rasové problémy víc než kdo jiný. Zajímavé je, že velká podpora bojkotu Izraele dnes přichází právě z Jižní Afriky. Já věřím, že hudba má v našem světě pozitivní roli, že slouží abyste vyjádřili své názory. Říkám umělcům, pokud máte politický názor, řekněte ho na jevišti! Přijít a říct je mnohem účinnější než bojkotovat.

Pokoušel se o to někdo z umělců na podiu?

Ne! Nemám na mysli (hudebníka a radikálního aktivistu- pozn aut) Gilada Atzmona, jehož nezvu, protože on na podiu hlavně mluví, ať je kdekoli. Ve skutečnosti jsou všechny ty weby, které vyzývají k bojkotu, řízené Izraelci. Ano, organizace BDS je izraelská, nikoli palestinská. To je poslední, čemu bych rozuměl. Masochismus? Když máš takové přátele, tak nepotřebuješ ani nepřátele.

Je BDS napojeno na nějaké politické hnutí?

Spíš na obecnou nenávist. Christophe Deghelt, manažer Jacky Terrassona, ve své odpovědi na nátlak BDS, kterou v jeho kauze reprezentoval mluvčí organizace Dror Warschawski, píše [viz zde]: “Co mě na vašem úsilí zaráží, je nenávist k Izraeli, patologická nenávist, slepá a sebejistě ukrývaná za clonu ‘politické korektnosti’. Vaše aktivity neřídí obrana či sympatie k Palestincům, ale nenávist k Izraelcům. ”

Když ti umělci ale přece jen přijedou, mají pak nějaké problémy? Mstí se na nich někdo?Nabízím následující zkušenost. Když měl ten dříve zmíněný projekt Bratrství tak velký úspěch v Israeli, pozvali mě na Nový Zéland, zájem měl také festival v Melbourne. Joseph Tawadros ale nabídku odmítl. “Ve svém domácím prostředí do toho nejdu, mám strach,” protože v jeho komunitě v Melbourne je řada přistěhovalců se stejným původem, a ti by mu vystoupení s muzikanty z Izraele zazlívali. Dozví se o tom z první ruky, zatímco zprávy o koncertě u Rudého moře se k nim nedonesou.

Podíváte-li se zpět za posledních 5 let, má tlak vzestupnou tendenci?

Ano, nejvíc za poslední 2 až 3 roky.

Týká se to jen velkých hvězd?

Všichni zahraniční umělci jsou terčem nátlaku. I když jste neznámý muzikant, budou vám vyhrožovat. Také existuje řada hudebníků, kteří nemají nic společného s BDS a bojují proti těm, kdo plánují cestu do Izraele. Třeba Paco de Lucia nebo John McLaughlin. Ano, John McLaughlin tlačí na všechny své přátele, ze Západu i z Indie aby nehráli v Izraeli. Vím, že můj kamarád chtěl pozvat Zakira Hussaina na svůj festival. Říkal jsem mu: “Nemáš šanci.” “Ale my jsme spolu přece tolik let hráli.” “Nevíš o čem mluvíš. Vsadím se že nepřijede.” Věřím že John McLaughlin byl jedním z těch, kdo mu to rozmluvili. Takže Zakir Hussain nabídku skutečně zrušil. Ale má důvod, je Muslim. Já bych v jeho kůži nejspíš taky řekl že teď ne – ale pokud jednou nastane mír, tak ano.

Když jsem byl letos v Austrálii na festivalu WOMADelaide, měl jsem během 4 dnů spoustu příležitostí mluvit s alžírskou zpěvačkou Souad Massi. Už před osmi lety jsme zkoušeli naplánovat její koncert. Má velkou chuť přijet do Izraele. Když vystoupila v Ramallah na palestinských územích, měli jsme rezervovaný termín v Tel Avivu. Ale řekla mi, že její muzikanti byli proti. Tomu rozumím. “Nepřijedou dokud nebude mír.” Rozumím tomu, když odmítne Anouar Brahem z Tunisu anebo Chico Buarque z Brazílie, který říká: “Stále čekáme”. Ale když to někdo řekne den před koncertem, to není fair.

Jak nebezpečné je pro arabské umělce vystoupit v Izraeli? Khaled kdysi říkal, že by rád přijel, ale bojí se teroristů: “Nechci aby na mém koncertě někdo odpálil bombu.”

Existují vzácné výjimky. Jednou jsem dostal přes Facebook zprávu že Dhafer Youssef [zpěvák a hráč na oud Tunisu, host letošních Colours, pozn. aut.] vystupuje v Haifě, etnicky smíšeném městě na izraelském území, kde žijí i Palestinci. Vše se organizovalo potají a přitom hrál pro 2500 lidí v kongresovém centru, s palestinským Triem Joubran. Bylo to jen pro arabské publikum. Zavolal jsem tam, Dhafera Youssefa jsem často hrál v mé rozhlasové show, a tak jsem se zeptal: “Můžu si koupit lístek jako izraelský Žid?” “Nemůžete si koupit lístek, ale pozveme vás, můžete sedět v první řadě se všemi arabskými novináři.” S tím já nemám žádný problém. Byl to skvělý koncert a Dhafer by v Izraeli chtěl znovu hrát. Stejně jako libanonský trumpetista Ibrahim Maalouf. Když byl ještě neznámý, začali jsme si psát přes Facebook a stali se dobrými přáteli. Rád by přijel, ale má rodinu v Bejrútu, takže to nejde. Smál se, když po jeho koncertě na Womexu jsem za ním přišel já a Gil, další člověk z izraelského rozhlasu, a byli jsme první, kdo mu blahopřáli.

Jedna věc je dobrá vůle, a druhá jsou víza a velmi tvrdá bezpečností opatření na izraelské půdě. Není to komplikace?

Francie je plná muzikantů ze severní Afriky. Často jsem v radiu hrál smíšenou alžírskou skupinu Gnawa Diffusion, a ptám se jich: “Máte všichni francouzské pasy? “Ano, ne, jeden z nás má alžírský pas”. V tom případě je to vyloučené. Bezpečnost v Izraeli znamená pro přijíždějící umělce tolik problémů, a to při příletu a odletu, i když nejste Arab a nemáte arabské jméno.

Vyprávějí se legendy o tom, jakou zaslíbenou zemí je pro izraelské umělce Turecko. V době incidentu u pobřeží Gazy měla v Istanbulu vystoupit izraelská zpěvačka sefardských písní Yasmin Levy, ale v napjaté situaci chtěla svůj výjezd do islámské země vzhledem k vlastní bezpečnosti odvolat. Nakonec se nechala přesvědčit – a lístek na její koncert, který proběhl ve vřelé atmosféře, si objednal i turecký premiér.

Turecko zatím není čistě muslimská země. A Yasmin Levy je v Turecku velká hvězda, pochází odtamtud její otec. Je dobrým příkladem umělce, kterého posluchači berou bez ohledu na vyznání. Do Istanbulu často jezdí Orphaned Land, což je izraelská metalová kapela. Její texty jsou založené na židovských modlitbách z Bible a propojují metal se spoustou orientální hudby. A pokud já dokážu tu hudbu vystát, tak to nemůže být jen tak obyčejný heavy metal. Když jsem byl v Oslo na rozhlasové konferenci, nějaký mladík tam měl přednášku o metalových kapelách z celého světa, a tam jsem je poprvé slyšel. Několikrát za rok jezdí do Istanbulu, protože mají tisíce fanoušků ze Sýrie, Libanonu, z dalších arabských zemí, a ti za nimi cestují do Turecka. Na YouTube můžete vidět dokument jak tisíce lidí zpívají hebrejsky.

Existují další arabské a muslimské země, kde jsou umělci z Izraele vítáni?

Izraelská hudba má stále místo na Festivalu sakrální hudby ve Fezu v Maroku. V Egyptě by to teoreticky také šlo, v Alžírsku nikdy. Když jsem začínal organizovat koncerty world music, vždy jsem měl nějaký společný projekt s palestinskými a izraelskými hudebníky, ale to už zmizelo. Palestinci jsou ochotni hrát s izraelskými hudebníky třeba u vás doma, ale nechtějí vidět své jméno na plakátu, protože jejich sousedé by je považovali za kolaboranty. To bych chápal. Ale jedno magické spojení obou znepřátelených táborů se mi podařilo. Moji show vysílá izraelské armádní rádio, které je nejliberálnější v Izraeli. Bylo založeno v době vzniku Izraele, protože Ben-Gurion tehdy chtěl stanici, která bude učit nové přistěhovalce jazyk. Teď je to nejoblíbenější radio v Izraeli, jediné, která hraje palestinskou hudbu. Lidé sice mají o armádním rozhlase předsudky, očekávají něco jako Good Morning Vietnam. Jednou jsem dělal společný projekt se slavným izraelským zpěvákem, Davidem Brozou a lidmi z palestinské skupiny Sabreen. Natočili píseň, takový sladký kýč, jmenovalo se to In My Heart, zpívali v hebrejštině, v arabštině a v angličtině, byl tam židovský a palestinský dětský sbor, vše vykalkulované aby ukápla slza. Když jsme dokončili nahrávku, poslali jsme ji do rozhlasové stanice v pásmu Gazy. V armádním rozhlase jsme zahájili ranní a velmi populární show, a souběžně začala show v Gaze. Oni měli stejné CD jako my, oni i my mluvili o tom, jak hudba může přinést mír a další podobné nesmysly, a ve stejnou vteřinu jsme začali tu píseň vysílat, z Gazy a izraelského armádního radia. Asi se shodneme v tom, že musíte být opravdu naivní, abyste věřili že hudba přinese mír. Ale malé kroky jsou důležité.

Yvonne Kahan: Zubní pastu bych bojkotovala. Umělce ne.

Yvonne Kahan se narodila v židovské rodině v Norsku a dnes je přední izraelskou hudební agentkou. V nabídce má například rodinnou skupinu Alaev Family. Tvoří ji bucharští Židé z Tádžikistánu, kteří po rozpadu Sovětského svazu emigrovali do Izraele. Když s ní letos cestovala na festival WOMADelaide do Austrálie, až dodatečně se dozvěděla, že koncert se stal terčem bojkotu, který byl naštěstí neúspěšný.

Vše proběhlo hladce, takže jste ani netušila že turné bylo ohroženo?

Yvonne Kahan: Ano, vystupovali jsme na festivalu WOMADelaide a na Novém Zélandu, byla jsem v každodenním kontaktu s organizátory před festivalem i v době jeho konání, a nikdo mi neřekl o žádném bojkotu. Až dodatečně, když jsem googlovala reakce tisku, objevila jsem že organizátoři čelili silnému nátlaku nějaké skupiny, která se snažila Alaev Family z programu vyřadit, protože naše letenky měly zčásti vládní podporu. Nebyl to tlak vůči konkrétním muzikantům, ale vůči myšlence mít na programu někoho z Izraele.

Jedná se tedy o zcela jiný případ než popisuje Dubi Lenz, kdy terčem útoku je zahraniční umělec přijíždějící do Izraele. Nátlaku je v tomto případě vystaven nikoli zahraniční hudebník, ale organizátor akce.

Ano. V případě umělců přijíždějících do Izraele je třeba respektovat svobodnou volbu každého z nich, kde chce hrát. Když ale nejdříve řekne ano a později ustoupí nátlaku, považují to za slabost. Vzpomínám si na Elvise Costella. Před rokem měl hrát v obrovském amfiteátru v Izraeli a týden před koncertem na něj začali tlačit a on koncert odvolal. Pokud zastáváte nějaký silný politický názor a chcete skutečně bojkotovat Izrael, protože se domníváte, že to je ta správná cesta k míru, tak do toho jděte, ale řekněte to včas. Bojkot izraelských umělců v zahraničí ale představuje trochu jinou věc a zasahuje do svobody uměleckého projevu. Já sdílím názor – stejně jako řada mých krajanů-hudebníků – že Izrael by neměl okupovat žádná území. Věřím, že by měl existovat palestinský stát. A měli bychom dosáhnout míru. K dosažení míru je potřeba, aby každý mluvil s každým a ne někoho z dialogu vylučovat. Hudba a umění jsou v tomto směru důležité prostředky. Zejména festivaly jako WOMAD, jejichž idea je založena na budování mostů mezi lidmi. Když se setkáte na jednom místě s tak rozmanitými umělci, je to téměř pocit utopie. A především, po 20 letech práce ve world music vím, že většinu projektů od nás, které na tyto festivaly vyjíždějí, tvoří Izraelci a Arabové dohromady, daleko častěji než třeba Izraelci se Skandinávci. Často vidíte Muslimy a Izraelce společně, protože máme tolik společných kořenů, včetně jazyka. Pokud bych se třeba rozhodla nekupovat pastu na zuby, vyrobenou v okupovaných územích, je to něco jiného, ale pokud bojkotujete izraelského umělce, tak ho tím odříznete od možnosti vyjádřit svůj názor. S tím nelze souhlasit.

Máte informace o těch nátlakových skupinách?

Nezkoumala jsem je do hloubky, a navíc ani není jasné, odkud pocházejí. Na koncert v Austrálii nikdo z nich nepřišel, projevovali se jen na Internetu a v médiích. Zřejmě celoplošně hledají akce realizované s podporou izraelské vlády, bez ohledu na to že žijí úplně jinde.

Co mě ale nejvíce vyděsilo bylo, že jejich nátlak nebyl jen proti Izraeli, ale zjevně měl antisemitský podtext. V tónu protestů bylo, že Izrael se snaží ovládnout svět tím, že na celém světě podporuje izraelské umělce. Šílená a zároveň děsivá myšlenka.

Mimochodem, potvrdil to i člen australského parlamentu, který nátlakové skupiny varoval, že jim hrozí obvinění z anti-semitismu. Když pracujete s izraelskými umělci, čelíte takovým útokům často?

Bohužel velmi často. Ve Francii jsme plánovali koncert velké skupiny izraelských beduínů z pouště Negev spolu s židovským hudebníkem Yairem Dalalem. Pozvali nás na festival a jediný způsob řešení byl s finanční podporou vlády. Ale festival se rozhodl, že vládní podporu nechtějí, a tak zrušil pozvání.

Kdo za těmito radikálními skupinami stojí?

Musím zdůraznit, že to nikdy nebyli Palestinci, ale Evropané, kteří se narodili v Evropě a podporují palestinskou věc. To byl i případ bojkotu v Austrálii, a ředitel WOMADelaide Ian Scobie napsal krásnou odpověď, z níž cituji: “Jsme kulturní festival a ne politická platforma k diskusi o aktuálních politických tématech.”

Další bojkot se odehrál na koncertní řadě orientální hudby ve Vídni, která trvala několik měsíců. Měli vystoupit Alaev Family a muzikanti z arabských zemí, ale jedna z arabských skupin odmítla, protože Alaev Family měli podporu vlády na jeden z letů. Ředitel festivalu odpověděl: “To je váš problém, když odmítáte Alaev Family”. Oceňuji to že tlaku nepodlehli, protože na světě je daleko více arabských muzikantů než židovských.

Nejlepší je tedy nátlak ignorovat?

Ano. Budeme bojkotovat všechny umělce z Číny protože okupují Tibet? Já třeba nevím o žádných muzikantech z Izraele, kteří by nepřinášeli poselství míru. Možná že třeba existují, ale nevím o nich, a do zahraničí je zřejmě nikdo nezve. Takže, pokud zvete izraelské umělce a navíc je třeba konfrontujete s dalšími umělci, což se děje neustále, tak je lépe této příležitosti využít nežli ji bojkotovat. Podívejte se na izraelské filmy, z nichž řada je ostře kritická vůči režimu. Většina z nich vzniká s podporou izraelské vlády. To je demokratické právo, které většina našich sousedů nikdy nepoznala. Věřím, že jediná cesta je dialog, a když místo toho zvolíte bojkot, tak jen zvýšíte nenávist mezi lidmi.

Anglické verze rozhovorů v blogu spoluautorky Charlie Crooijmans

“Artists are the best way to communicate” – an interview with Yvonne Kahan

“I can understand the boycott on Israel, but you have to play fair” – an interview with Dubi Lenz

Psáno pro UNI, 2013/10