BASOU PROTI ZDI

19. 7. 2022 | Rubriky: Články,Vykopávky

Interview s Miroslavem Vitoušem z roku 1994. Psáno pro Lidové noviny, před koncertem v neděli 27. března v pražském Edenu v rámci Agharta Jazz Festivalu. Vitouš vystoupil v triu, v němž dále hráli Jan Garbarek (Norsko, saxofon) a Airto Moreira (Brazilie, perkuse).

Jeden z nejrespektovanějších světových jazzových hráčů na kontrabas se narodil roku 1947 v Praze. Ještě jako teenager hrál s Janem Hammerem a se svým bratrem Alanem v Junior Triu, r. 1966 byl jedním z vítězů soutěže mladých jazzmanů ve Vídni (hned za ním se tehdy umístil v kategorii basistů jiný věhlasný jazzman z Čech, Jiří Mráz). Získal stipendium na bostonskou školu Berklee College of Music a byl zakládajícím členem skupiny Weather Report, z níž odešel roku 1973. Jazzoví basisté hráli tehdy především prsty a drželi rytmický doprovod, Miroslav Vitouš povýšil jazzovou basu na lyrický, melodický nástroj a svým klasickým hudebním vzděláním a mistrovským užitím smyčce vzbudil v Americe značný respekt.

Z tvorby Miroslava Vitouše vyplývá jasná filosofie: hudba je živý, neustále se měnící proud a ničím nezastupitelný prostředek ke komunikaci. Tím, že hudebník naslouchá svým spoluhráčům a nehraje zbytečné noty, se vytváří zvukový prostor a vzniká princip zvukové průzračnosti. “Dost podstatnou chvíli trvá, než to, co nota říká, dopoví svrchní harmonické tóny. Když vzápětí začnete hrát něco dalšího, tak ty harmonické tóny předešlého zvuku zrušíte. Aby člověk získal trpělivost a věděl, jak na to, chce to hodně času – zvláště, když máte nadbytek energie,” prohlásil kdysi v časopise Jazz Times. Následující rozhovor poskytl před svým právě probíhajícím evropským turné.

Jak byste srovnal dnešní jazzovou scénu s érou 60. let, kdy jste sám začínal?

Já už pět let nežiju v Americe, takže tamní vývoj sleduji z povzdálí. Teď se třeba řada mladých hudebníků vrací k be-bopu, ale hrají jen ty noty a ne hudbu. Jinými slovy: někdo hudbu prožívá jako celek a někdo zas hraje jen noty. Moderní jazz dosáhl podle mého názoru špičky v letech 1968-70. Pak přišla fusion – Miles Davis a Weather Report, potom jazz vstřebával evropskou melodiku i harmonii, díky lidem jako Joe Zawinul a John McLaughlin. A nakonec se v jazzu objevily silné komerční tendence.

Co budete hrát v Praze?

Moji hudbu i to, co přinese Jan Garbarek – především ze dvou alb, která jsme spolu natočili, Star a Atmos (obojí ECM, pozn. aut.). Oba jsme improvizátoři, a improvizace a rytmy pro nás představují jediné jazzové vlivy. To, co hrajeme, má evropskou melodiku a spoustu slovanských motivů. Janův otec je polského původu a má kus slovanské duše, a já ji mám celou. Airto Moreira je vynikající hráč na perkuse, který nejenže dokáže skvěle hrát brazilské rytmy, ale umí vymyslet rytmy nové, zrovna tak, jako my vytváříme nové koncepce.

Promítá se do jeho hry i jeho spirituální zkušenost? On vypráví, jak ho tatínek bral na spiritistické seance, kde třeba mluvila media, a prohlašuje, že i jeho hudba vytváří spojení mezi naší realitou a světem duchů.

Já jsem ve stejné pozici, i když jsem na žádné seance nechodil. My všichni jsme jen prostředníci, pomocí nichž hudba přichází – tentýž případ je i Garbarek, to je specifikum citlivých a nadaných jedinců.

Odkud k vám tedy ty signály přicházejí?

Konvenčně se tomu říká talent, tedy vrozená schopnost. Talent, to jsou spiriti, kteří s námi přijdou na svět a vytvářejí spolu s člověkem určitou jednotku, skrz nás ten talent hraje.

A ti jazzmani, co hrajou jen noty – ti mají taky něco společného s talentem?

Oni se buď učí, anebo talent nemají – jen opakují.

Chybí jim tvůrčí síla.

Nerad to říkám, a vy se rozhodněte sám, jestli to chcete v tomto rozhovoru použít, ale většině klasických hudebníků talent na improvizaci schází. Proto bychom měli klasickou hudbu nějak oživit. Interpreti hrajou noty, a jen pár z nich disponuje skutečně tvůrčí silou. Všichni skladatelé – Smetana, Dvořák – byli improvizátoři. Celé jejich dílo jsou improvizace…

.. které oni zapsali v určité pevné podobě…

Přesně tak. Bach i Beethoven improvizovali, a až našli tu nejlepší podobu improvizace, tak ji zaznamenali. A teď to všichni opakují, a když je dobrý dirigent a skvělí muzikanti, kteří mají doopravdy talent, tak se jim může podařit do hudby opět dostat tvůrčího ducha. V budoucnu nevyhnutelně dojde k tomu, že hráči klasiky budou muset získat improvizační průpravu. To chce dva kroky: jednak systém, a pak, aby ho skladatelé užívali.

Ale u Johna Cage a třeba u Petra Kotíka by tyto věci člověk našel.

S Petrem Kotíkem jsem hrál v Buffalu, a to bylo velmi tvůrčí. Improvizovat v malé skupině s lidmi, kteří to umějí, to je jedna věc – ale já jsem měl na mysli, jak vyškolit symfonický orchestr.

Jak se vlastně do vaší hry promítá ta slovanská melodika? Odkud konkrétně přichází inspirace – z lidových písniček z Moravy?

To je otázka duše. Slovani mají určitý druh sentimentality a romantismu. Říká se tomu typická tesklivost slovanské duše.

Takže se jedná jen o určitý druh emocionality?

Je to výhradně citová záležitost, mozkem to nevymyslíte.

Ale máte třeba určité melodie, které jsou typické pro Moravu, jiné zas pro Maďarsko…

To nemusí být jednoznačně určeno – já jsem se třeba na Moravě nenarodil, nikdy jsem tam moc času nestrávil, ale napsal jsem několik písní, které by se mohly klidně dát do nějakého moravského zpěvníku.

Vzpomínáte na svoje první dny v Bostonu, na Berklee College of Music?

Když jsem tam přišel, tak mě učili to, co jsem se učil, když mi bylo sedm. Učitel kontrabasu mě poslal domů a říkal: Cvičte si doma sám, já bych vás spíš brzdil. Po čtrnácti dnech jsem přestal chodit do školy. Dnes už je doba jiná, na Berklee učí hudebníci, kteří jsou sami skvělými improvizátory a mohou studenty směrovat daleko lepším způsobem.

Jak jste se rozešel s Weather Report? Kvůli neshodám v hudební orientaci?

Chtěl jsem pokračovat v tom, čím se skupina Weather Report původně proslavila – a to bylo umělecké uplatnění, to, že mezi hráči neustále docházelo k interakci a ke komunikaci, bez ohledu na to, jaký to byl nástroj, což v mém případě umožňovalo vytvořit zcela nové pojetí hry na basu – a navázat přitom na styl Scotta LaFaro (spoluhráč pianisty Billa Evanse, pozn. aut.) – ale pak se Weather Report vrátil zpátky k původně určeným rolím nástrojů a k tomu, že basa hraje zas svoje bum bum bum. Nechtěl jsem hrát pořád ty konvenční linky jako blbeček.

Věnujete se dále pedagogické činnosti?

Učím teď doma sám sebe. V 80. letech jsem byl vedoucím jazzového oddělení New England Conservatory v Bostou, ale v Evropě jsem potřeboval být spíš hudebníkem než učitelem, a teď udělám tak jednou dvakrát do roka kliniku (tj. seminář pro jazzové hráče, pozn. aut.)

Co byste doporučil devítiletému dítěti, které má s hudbou vážné úmysly?

Doporučil bych začít klasickou hudbou kvůli disciplině a znalosti nástroje, ale v brzkém věku je taky nutno začít improvizovat. Když jsem začínal, byli učitelé proti jazzu – protože tehdy považovali ten žánr za zprofanovaný. Podle mého názoru je ale špičkový jazzový muzikant na úrovni špičkového klasického skladatele. Jazzový hudebník píše skladbu při každém vystoupení. Mezi normálním instrumentalistou, který zahraje noty, a tvůrčím umělcem, který improvizuje, je podle mě obrovský rozdíl.

Jak vidíte další vývoj kultury v Americe?

Vede to k horšímu, Ještě když jsem tam bydlel, tak měl každý určitou hranici – tohle za peníze ještě udělám, ale tohle už ne. Teď se hranice posunula, a lidi by udělali pro peníze cokoliv, protože to je pro ně holá nutnost.

Takže tenhle posun zákonitě přijde i do Evropy?

Blíží se to, ale Evropa v sobě má daleko větší kulturu než Amerika. Oni ji taky mají, ale popírají ji. Doufám, že Evropa to nenechá dojít tak daleko, a že ani Češi do toho úplně nespadnou. Vidím, jak se tu hodně lidí honí za prachama, ale to vůbec není smysl života, a pokud člověk nemá pocit naplnění, tak vám prachy nejsou k ničemu. Myslím si, že lidi by měli poslouchat svoje vlastní já, a přijít na to, co je vlastně uspokojuje.

Sledujete hudbu ostatních tvůrců?

Jsem člověk, který profesionálně pracuje se zvukem celý den, a když přijde večer, musím si odpočinout, nejde přece poslouchat hudbu 24 hodin denně. Mozek potřebuje klid. Ale další vývoj vidím tak, že klasika se spojí s improvizací, a tak vznikne hudba, která v sobě má vše. Bohužel ale není mnoho lidí, kteří takhle smýšlejí, protože v popředí jsou komerční otázky, a to je pro umění strašně škodlivé. Když se západní obchodník zmocnil hudby, stala se jedna z nejhorších věcí: 80 milionů v Američanů je přesvědčeno, že Michael Jackson je nejlepší hudebník, skladatel a zpěvák – ale ve skutečnosti dělá jen nejlepší zábavu. A to pak zabíjí opravdové umění.