Bermudský trojúhelník z flamenca, soulu i afrických kořenů.
23. 5. 2016 | Rubriky: Články,Hospodářské noviny
Zatímco pro našince je Mallorca turistickou atrakcí, pro Buiku byla hudební školou. Narodila se v Palmě, hlavním městě ostrova, kde vyrůstala uprostřed romské komunity, jejímž hudebním jazykem bylo flamenco. Uvnitř této subkultury byla jedinou černoškou a pověrčivým sousedům prý přinášela štěstí, když si mohli sáhnout na její kudrnatou africkou hřívu. Rodiče přijeli na Mallorcu z Rovníkové Guineje, bývalé španělské kolonie, otec studoval v Granadě, psal básně i politické studie. Když bylo Buice devět let, na 26 let zmizel: vrátil se do Guineje a nějaký čas byl ministrem ve vládě, která se později zvrtla v diktaturu.
Mezi žánry se Buika pohybuje jako ryba ve vodě. Zatímco s hudbou španělsky mluvícího světa prožila dětství, s americkým soulem ji spojuje barva kůže. Po muzikálových rolích a období elektroniky skládala hudební maturitu v kasinech Las Vegas, kde se živila věrným napodobováním Tiny Turner, k čemuž má ty nejlepší pěvecké i fyzické předpoklady. Sama se označuje za bytost bisexuální a třírozměrnou, její aféry s partnery obou pohlaví jí přinesly ve Španělsku bulvární popularitu, ale Buika bere svoji orientaci jako symbol. Na rozdíl od bulvárních celebrit sleduje jiné cíle: “Některé pop-hvězdy se snaží zalíbit masám, tím si ale vytvářejí limity. Já chci být jako Charlie Parker. Dosáhnout věčnosti.”
Takové srovnání s velikánem jazzové historie zní možná troufale, ale riziko Buika vyhledává. V titulní písni svého klíčového alba, El último trago, Poslední drink, zpívá: Z ničeho ve svém životě jsem se nepoučila, stále dělám tytéž chyby. Španělsky mluvící svět toto trpké poselství dobře zná od Chavely Vargas, zpěvačky původem z Portorika, která jako první dodala ženský pohled mexickým songům ranchera. Přitom se oblékala jako muž, kouřila doutníky, držela zbraň, a ve svých 81 letech se otevřeně přiznala že je lesbička. U nás je Chavela Vargas známá jen hrstce zasvěcenců, kteří ji viděli ve filmu Frida, ale v latinskoamerické kultuře je temně zářící ikonou. Jejím velkým fanouškem se stal španělský režisér Pedro Almodóvar, který ji jako třiaosmdesátiletou poprvé uvedl do newyorské Carnegie Hall. Buika ráda vzpomíná, jak se spřátelily – když zpívala v Mexico City, Chavela Vargas za ní po koncertě přišla, objala ji a řekla: “Ty jsi moje černošská dcera.”
Latinskoamerické styly, flamenco i africké kořeny lze chápat jako rozvětvenou hudební rodinu, jejíž členové spolu neustále komunikují. Dokladem jsou nahrávky Buiky i jejích kolegů. Album inspirované Chavelou Vargas – které získalo latinskou Grammy – natáčela na Kubě s vynikajícím pianistou Chucho Valdésem. Jeho otec Bebo Valdés se mimochodem podílel na dalším kubánsko-španělském projektu, spolu s mistrem toho nejexponovanějšího flamencového zpěvu Diego El Cigalou.
Za svůj domov si Buika vybrala floridské město Miami v němž hispánská menšina přerostla v sedmdesátiprocentní většinu. Na dalších nahrávkách spolupracovala s kytaristou Patem Methenym, Chickem Coreou, hráčkou na sitar Anoushkou Shankar či rapperkou Meshell Ndegeocello. Pedro Almodóvar ji uvedl ve svém filmu Kůže, kterou nosím, loni vydala Buika svoji první knížku obrázků a poesie a fyzickým pokračováním hudební tvorby je její tetování. “Nenávidím pocit zranitelnosti a tetování mi pomáhá ho překonat,” zdůvodňuje Buika, proč po každém turné přidá na svoji kůži nový ornament. Na pražském koncertě představí repertoár ze svého posledního alba, Vivir Sin Miedo, Život beze strachu, na jehož pilotním singlu zpívá duet s držitelem dvou cen Grammy, zpívajícím autorem zřetelně českého původu: předkové Jasona Mraze přišli do Ameriky roku 1915 z tehdejšího Rakousko-Uherska. I když se jedná o nahrávku směrovanou na masové publikum, je snadno řešitelným rébusem. Poklidný Mrazuv hlas působí jako pevná kotva a spojka se světem plným jistot, nad níž Buika pulsuje jako střela rafinovaně měnící kurs a podávající svědectví z méně známých hudebních krajin.
Psáno pro Hospodářské noviny, 2015
