Bezobratři: Čerstvý vítr z moravských píšťalek

4. 5. 2015 | Rubriky: 2015,Články,Rock & Pop

Na showcaseové přehlídce Crossroads, která proběhla poprvé loni před festivalem Colours of Ostrava, čerpaly celkem tři z 11 vybraných kapel z moravských kořenů. Bezobratři pocházejí z Brna a na svém posledním albu Desátý den v trní rozšířili repertoár o zhudebněné texty z Bosny, Srbska i Ukrajiny.

Od typických moravských sestav s velkým cimbálem se Bezobratři podstatně liší. Na počátku své dráhy se skupina zaměřila především na pastýřské píšťaly a další dechové nástroje vyrobené z černého bezu, díky čemuž zvolila i svůj název. Během sedmi let Bezobratři vydali tři alba, každé zachycující zcela odlišné stadium vývoje. Druhé z nich získalo cenu Anděl, to nejnovější sklidilo velký ohlas u odborníků. O spletitých cestách, které k němu vedly, vypráví Pavel Císarík, flétnista a zpěvák skupiny.

Vzhledem k vašemu zaměření vás asi na Moravě znají fanoušci mnohem lépe než v českých regionech?

Určitě i proto, že nejsme kapela pro masy, ani o to neusilujeme. Máme rádi komorní koncerty.

Moravské kořeny, z nichž čerpáte, jsou stylově velmi rozmanité. Máte nějaký oblíbený region?

Když jsme začali jako trio, které hraje na píšťalky, vybírali jsme písně podle nástrojů a zaměřili jsme se hodně na Slovensko – oba moji rodiče mají totiž slovenské kořeny. Až později jsme se začali orientovat na moravsko-slovenské pomezí.

Moravská hudba byla dlouhá léta pod kontrolou folkloristických puritánů. Vás nikdy nepronásledovali za to, že hrajete podle vlastních pravidel?

Teď už ani trochu – ale stávalo se to dříve, když jsme vystupovali na folklorních festivalech. Reakce byly značně nejednotné. I mezi tradicionalisty se totiž našli lidé, kteří naši hudbu vítali jako oživení, zatímco puritáni nám vytýkali, že používáme špatné harmonie či nesprávný sled akordů. Naštěstí to bylo ojedinělé.

A dostalo se vám podpory od kapacit, které uznáváte?

Pro nás je takovou autoritou Jiří Plocek, houslista, hráč na mandolinu a velký znalec. Ten nám například poslal připomínky k poslednímu albu, jak postavit zvuk, co přidat, co ubrat a jak vytvořit vybalancovaný zvukový mix.

Z vašeho nového alba Desátý den trní člověk slyší také hudbu Ukrajiny a dalších regionů, které patří do stejné stylové rodiny jako Morava, ale díky posunu na východ a na jih mají odlišný temperament. Vnímáte hudbu ve spojení s podnebím, s místními zvyky či kuchyní? Dokonce se říká, že ve vinných oblastech dominují zcela jiné rytmy než tam, kde se pije pivo.

My si z těch vzdálených oblastí bereme jen texty a spojujeme je vlastními melodiemi. Souhlasím, že texty silně ovlivňují charakter písně, ale přitom se nesnažíme napodobovat cizí kulturu, do naší hudby vkládáme vlastní pocity.

    Písně z antikvariátu

Ale třeba skladba Aj naše selo působí jako autentické poselství z Východu, k čemuž přispívá i použitý dialekt. Jak vás vlastně napadlo ten příběh situovat na břeh řeky Tisy?

To není naše písnička, napsal nám ji kamarád Jiří Veska, a u Tisy se to odehrává protože on na podkarpatské Rusi strávil spoustu času během studia i pracovně, zkoumal jejich lesy, naučil se jazyk. Je to velmi osobitý písničkář, doprovází se na akordeon, řada jeho skladeb písní zlidověla mezi kamarády.

Čerpáte inspiraci také z Balkánu?

Na posledním albu máme tři písně z bývalé Jugoslávie a silně nás zajímá i Polsko, skupiny jako Orkiestra —w. Mikoˆaja, Dikanda, Transkapela..

Když sbíráte hudbu z Balkánu, čerpáte třeba i z toho co jste odchytili v terénu na cestách?

My čerpáme hlavně z tištěných sbírek, hledáme inspiraci v textu, v náladě, v atmosféře příběhu.

Jak jste se tedy dopracovali ke zpěvníku z Bosny?

Našli jsme ho v jednom brněnském antikvariátu, a obsahoval dokonce úpravy pro klavír a texty s překladem do češtiny.

Z jiných skladeb jakoby naopak dýchal syrový vliv Skandinávie. Třeba Jedenáct panen usnulo: nahrávka začíná houslemi, které jsou v úvodu propojené s dudami. Má to sílu jako by to natočila nějaká věhlasná skupina ze Švédska či Finska. Jedná se o náhodu anebo máte severskou hudbu naposlouchanou?

Spíš náhoda – ale hudbu ze Skandinávie máme rádi, třeba kapely jako Värttinä či Hedningarna.

Máte nějaký sen? Kde byste si chtěli zahrát?

Na Womexu, v Rudolstadtu, plánujeme tam vyjet i jako diváci. U nás jsme hráli všude kde jsme chtěli, a nejraději se vracíme do Náměště na Folkové prázdniny. To je festival který nás vždycky něčím překvapí, objevili jsme tam spoustu spřízněných duší, třeba ukrajinskou skupinu DakhaBrakha. Silně nás oslovili – dříve měli blíž k folkloru podobně jako my.

S jakou hudbou jste vyrůstali?

Většina z nás studovala v Brně, a i když to byly nehudební obory, máme za sebou průpravu z folklorních ansámblů. Já osobně jsem v kapele jediný rozený Brňák, ale předky mám na Slovácku, v Kyjově a Hradišti, chodil jsem do hudebky a tatínek je primáš. Vedl mě k folkloru i když mě to moc netáhlo, spíš jsem zvažoval vážnou hudbu. Dědeček naší zpěvačky Klárky, mé ženy, sbíral lidové písně, a ve Vsetíně byl zakladatelem cimbálové muziky Jasénka.

    Barový repertoár? Nikdy!

To, že vás to k folkloru netáhlo, byla věc vkusu, anebo averze vůči všem těm zkostnatělým megaansámblům s politickou pachutí, které vznikly za totality?

U nás doma se hrávalo zcela spontánně, ale nikdy mi nebyl blízký folklorismus v té ortodoxní podobě. A taky by mě nebavilo hrát valčíky a polky na venkovské svatbě s rutinní cimbálovou kapelou.

Co kdyby si vás ale někdo myšlenkově spřízněný chtěl na svatbu objednat?

Pokud by to bylo s našimi skladbami, tak klidně. Ale s vyčpělým barovým repertoárem nikdy – to vnímáme jako ztrátu vlastní tváře.

Psáno pro Rock & Pop, 2015/2