Blues, jak se hraje na Sahaře

10. 8. 2023 | Rubriky: 2023,Články,Harmonie

Do hudební historie se zapsala úctyhodná řádka světových přístavů. Jakou roli sehrála poušť?

New Orleans byl kolébkou jazzu, v Buenos Aires se zrodilo tango, kluby v Hamburku i Liverpoolu utvářely hudbu Beatles. Námořní přístavy byly těmi nejvýkonnějšími tavícími kotlíky. Má tedy Sahara roli kulturní pustiny? Festivaly, které zde vznikly, ukazují opak.

Prvním signálem byl zrod “pouštního blues”. Tento hudební novotvar vznikl v komunitách Tuaregů, saharských nomádů, v minulosti vůdců pouštních karavan. Ibrahim Ag Alhabib, zakládající člen dnes světoznámé skupiny Tinariwen, si první elektrickou kytaru opatřil roku 1979. O dvě dekády předtím získaly africké kolonie nezávislost, hranice nově vzniklých států rozparcelovaly Saharu mezi Alžírsko, Mali, Maroko a další země, a Tuaregové přišli o své historické území. Éra karavan definitivně skončila po roce 1970, kdy začal konflikt na Západní Sahaře. Etnického napětí využil libyjský diktátor Kaddafí, který chtěl z frustrovaných Tuaregů sestavit svůj pouštní regiment. Během devítiměsíčního výcviku vzniklo uprchlickém táboře jádro budoucích Tinariwen, jejichž hudba pak mezi pouštními nomády cirkulovala na amatérsky kopírovaných kazetách.

Zatímco Tuaregové patří do berberské, tedy bělošské etnické rodiny, jejich hudební styl zasáhl i černé Afričany na jižním okraji Sahary. Melodie, původně hrané na akustické loutny, přenesla nová generace na hmatník elektrické kytary. Klíčovou postavou hnutí byl kytarista Ali Farka Toure, hlavním povoláním farmář, který hospodařil a později se stal starostou v městečku Niafunke na nejsevernějším ohybu řeky Niger, kde se veletok přibližuje Sahaře. Dvě stě kilometrů dál do vnitrozemí leží Timbuktu, město, které bývalo křižovatkou karavan i centrem vzdělanosti. Právě strategická poloha vytvořila z Timbuktu pouštní paralelu přístavních tavících kotlíků.

Mezníkem v historii nově vzniklého žánru se stalo album pojmenované podle saharské metropole, Talking Timbuktu. V americkém slangu má titul skrytý význam, jako zkratka pro fiktivní song, jehož plný název by zněl Talking Timbuktu Blues. Album natočil Ali Farka Toure spolu s americkým kytaristou a producentem Ry Cooderem. Deska získala cenu Grammy v kategorii world music za rok 1994, tedy léta před krizí nosičů, kdy lidé ještě kupovali CD a podporovali financování nákladných alb.

I když termín pouštní blues zavání mediální manipulací, vznikl z reálných souvislostí. Předkové černých amerických bluesmanů, kteří cestovali do Nového světa nedobrovolně v otrokářských lodích, pocházeli ze západu subsaharské Afriky, včetně Gambie i Mali. Není tedy překvapivé, že když ve 20. století slyšeli Afričané z desek poprvé americké blues, ihned se s ním identifikovali. “To je hudba, kterou sebrali u nás,” říkal Toure, když uslyšel Johna Lee Hookera. V jeho reakci cítíme žárlivost, blues pro něj nebyl import z Ameriky, ale pramen vlastních afrických kořenů. Toure zemřel roku 2006, a v hudbě další generace se v “pouštním blues” propojují jak lokální kořeny, tak i jejich modifikace od amerických bluesmanů. Za zviditelnění vděčí termín kompilaci Desert Blues, s hudbou z Mali, Senegalu, Etiopie i Sudánu. Ta vyšla rok po Talking Timbuktu, po prvním 2diskovém kompletu následovaly dvě další, neméně úspěšná pokračování.

Fenomén, propojující Afriku se současnou západní hudební scénou, se rozvíjel i v živém hraní a podmínil vznik festivalů v autentickém prostředí Sahary. Kytarový styl Tinariwen působil jako novotvar, ale vznikl organicky, podobně jako americké blues, reakcí na individuální trauma a etnické křivdy. Hudebníky ze Západu pouštní blues fascinovalo, byla to hudba objevná a překvapivě blízká. Tinariwen okouzlili francouzskou skupinu Lo’Jo, která rovněž sledovala individualistickou a přitom srozumitelnou linii, vzpírající se komerčním tlakům. Roku 1998 plánují Lo’Jo společné koncerty s Tinariwen ve Francii i v Mali, o tři roky později se svými manažery organizují první ročník fenomenální akce, dodnes známé jako Festival au Désert.

I když jezdit za hudbou na Saharu je nepraktické a drahé, má to racionální příčinu. Evropané objevují africkou hudbu od vzniku festivalů jako Womad po dvě dekády, a v roce 2001 zjišťují, že hudba odlišné kultury zní mnohem lépe ve svém domácím prostředí než jako import.

Na poušti vstupuje do hry další moment. Pojmenoval jej Paul Bowles (1910- 1999), americký spisovatel a hudební kolega Bély Bartóka, pro nějž se Maroko stalo domovem. “Když poprvé vkročíte na Saharu, buď se otřepete a utečete zpět do města, anebo počkáte, až se vám přihodí něco pozoruhodného,” napsal. “Francouzi tomu říkají ‘křest samotou’. Nemá to nic společného s osamělostí, protože ta předpokládá paměť. Uprostřed nehybného panoramatu, kde hvězdy svítí jak pochodně, paměť zmizí. Vám nezbude nic než zvuk dechu a tlukot srdce.”

První ročníky festivalu proběhly v oazách na severu Mali. K hostům patřili Ali Farka Toure, Robert Plant, Bono, řada špičkových hudebníků se nabízela bez nároku na honorář. Formou navazoval festival na kmenová setkání Tuaregů, což ale nebránilo radikálním soukmenovcům v násilí. Hned na druhém ročníku obklíčilo 11 banditů náklaďák s aparaturou. Šťastnou náhodou v autě seděl i člen Tinariwen a hrdina odboje Tuaregů. Přesto musel s teroristy vyjednávat dvě hodiny.
Sahara byla po staletí rájem obchodníků i pašeráků s artikly tak různorodými jako zlato, sůl, otroci, v moderní době zbraně a drogy. Ač to zní přehnaně, islámské teroristy na Sahaře financují evropští konzumenti kokainu. V létě 2009 telefonuje řediteli festivalu Manny Ansarovi prezident Mali a žádá ho, aby z bezpečnostních důvodů přesunul akci do Timbuktu. O rok později vydala Hillary Clintonová varování americkým občanům, že ani Timbuktu není bezpečné, a ať v žádném případě na Festival na poušti necestují. Politické napětí v Mali se nakonec promítá i do Čech. Generačním nástupcem Tinariwen se stala skupina Tamikrest z Mali, k natáčení nového alba si evropský vydavatel Glitterbeat přizval team z českého studia Sono. “Roku 2012 jsme vyřizovali letenky do Bamaka a očkování. Den předtím než do mě doktoři píchli první injekci, jsem dostal email, že máme všechno stopnout.” vzpomíná zvukový mistr Milan Cimfe. “V Mali se chystala válka. Kapelu jsme nakonec natočili u nás.”

I když hudbu z pouště můžete zažít na festivalech uprostřed Evropy, nejlepší je vydat se za ní vlastními silami. Festivaly na jižní straně Sahary, především v Mali na řece Niger, zůstávají doménou těch odvážnějších, ale skvělé a přitom dostupné zážitky nabízí Maroko. Showcasový festival Visa for Music v hlavním městě Rabatu vznikl podobně jako desítky spřízněných akcí podle vzoru jménem Womex coby propojení hudebních objevů s mezinárodními delegáty i médii. Ve srovnání s jinými regiony vykazuje Visa for Music nejstrmější růst. Rabat je z Evropy snadno dosažitelný, slouží jako okno do Afriky i na Blízký východ. Ředitel Brahim El Mazned, etnický Berber z jižního letoviska Agadir, je všestranný znalec marocké hudby: “Celkem je u nás asi 200 hudebních festivalů a 20 z nich má mezinárodní úroveň.” Nejvýznamnějším je Festival sakrální hudby ve Fesu, jedna z mála akcí v muslimské severní Africe, na níž jsou zváni umělci z Izraele. V marockém pohledu patří k sakrálním žánrům africké bubnové rituály právě tak jako extáze vířících dervišů či ryze černošský způsob velebení pánaboha zvaný gospel. Výjezdy na festival jsou v nabídce západních cestovních kanceláří, Maroko je horkým cílem kulturní turistiky. Další vyhledávanou destinací je Gnawa World Music Festival v přímořské Essaouiře. Těžištěm je rituální hudba potomků černošských otroků. Ti byli do Maroka zavlečeni z Timbuktu přes Saharu, trh s otroky v Marrakeši fungoval ještě počátkem 20. století. I když “gnawové” naoko přijali islám, pod jeho rouškou dál praktikují animistická kouzla subsaharské Afriky.

Festivaly v Rabatu, Fesu i Essaouiře přinášejí skvělé zážitky, ale pokud chcete vychutnat “křest samotou” jak ho popsal Paul Bowles, pak musíte na poušť. Jen ty hvězdy jak pochodně jsou sázkou do loterie. I když jste kilometry od světelného smogu, zkazit to může úplněk, písečné bouře či změna počasí. Přistanete v Marrakeši, překročíte Atlas, kde nadmořská výška vedro srazí na snesitelnou úroveň, pak ale s každou další rovnoběžkou teplota rapidně vzrůstá. Bodem zlomu je Zagora s pověstnou směrovkou z éry karavan: “52 dní do Timbuktu”. Dál na jih už ledničky nemrazí a hotýlky ve vaší cenové kategorii nevedou klimatizaci, letos navíc nastaly v Maroku červencová vedra 40° už v dubnu. Překročíte poslední horský hřeben a silnice skončí v prašném městečku M’Hamid El Ghizlane, jehož jméno napovídá, že kdysi se tu proháněly gazely. Příjezdovou asfaltku vybudovali roku 1980 na počest první a jediné návštěvy marockého krále. M’Hamid působí jako vystřižený z Divokého Západu. Průzračný vzduch se chvěje v poledním vedru, stín nikde žádný. Zchátralé budovy nesou reklamy na výlety jeepem do pouště. Ocitáte se na konci světa, dalších 1500 km pokrývá Sahara. Na jih ale nemůžete, na dohled je hranice s Alžírskem, uzavřená pro všechny s výjimkou únosců a pašeráků.

Starý berberský název města je Taragalte, stejnojmenný festival zde roku 2009 založil Halim Sbai se svým bratrem. Oba jsou z dlouhého rodu zámožných pouštních obchodníků, jejich předek bojoval před sto lety proti francouzským kolonizátorům. Cílem festivalu je nabídnout bývalým nomádům novou perspektivu, podpořit cestovní ruch i místní kulturu. Tinariwen zde roku 2016 nahráli album Elwan, jejich domovské pouštní město Kidal v Mali se ocitlo na mušce džihádistů. Světový ohlas vzbudil na Taragalte koncert marocké zpěvačky Oum, zachycený na You Tube.

Zatímco Taragalte probíhá na podzim v pouštním táboře za městem, jarní Festival International des Nomades se koná hned vedle místní hudební školy, naproti vojenské posádce, a to už od roku 2004. Letošní ročník přinesl žánrovou všehochuť s umělci z Maroka, Libanonu i Mali, nejsilnějším zážitkem byl úvodní večer, který hlavnímu programu předcházel, a jako jediný proběhl v poušti. Před podiem stála zhruba desítka stanů, dál už pokračovaly kouzelné křivky písečných dun. Cesta sjízdná jen terénním vozem patří do kategorie “piste”, což též označuje horskou sjezdovku, v tomto případě neudržovanou. Problémem nebyla strmost či spád, ale divoký sled boulínerovností, které každý průjezd auta pozmění.

K hlavním účinkujícím patřila parta zpěváků s doprovodem dvou bubeníků. Okouzlující byl témbr hlasů i rytmické interakce mezi nástroji i zpěvem, a zároveň neokázalost i autentičnost, o kterou jiní marně usilují. Sestava složená z místních chovatelů velbloudů zvědavce z Evropy přenesla do dávno zapomenuté éry, kdy hudbu vytvářeli neškolení virtuozové v domácím prostředí a ne na podiu. Pokud se naopak držíme dnešního jazyka, jednalo se o site-specific akci: intensitu vybudil vjem z dobrodružného příjezdu, zlaté barvy písečné pustiny při západu slunce člověka razantně odpojily od paměti a přinesly očekávaný ‘křest samotou’.

Psáno pro časopis Harmonie, 2023/7

Robert Plant performing at the Festival in the Desert in 2003.