» Braagas: Globální hráčky studují Sušila

Braagas: Globální hráčky studují Sušila

2. 10. 2017 | Rubriky: 2017,Články,Rock & All

Braagas, dlouhou dobu čistě dámská kapela, jsou kosmopolitní jak repertoárem, tak záběrem. Evropské koncerty střídají s exotickými festivaly v Malajsii či Indii (odkud se právě vrátily), v repertoáru mají skladby z Balkánu, Skandinávie či sefardské písně ze Španělska. O to větším překvapením je, že na svém příštím albu budou poprvé zpívat v češtině. O plánech i zážitcích z cest vypráví vedoucí skupiny Kateřina Göttlichová.

Vy znáte indický subkontinent už z vaší cesty do Pakistánu s dřívější sestavou Psalteria. Předpokládám tedy, že letošní cesta ?do Indie žádný kulturní šok nepinesla?

Ne – přestože první koncert byl v Kolkatě, 14milionovém městě plném chudoby. Smog se zrovna nekonal, bylo jasné nebe a hvězdy. Lidé mi mentalitou dokonce připomínali Čechy: jsou maličko líni, když po někom něco chcete, dávají si na čas, ale mají smysl pro humor. Nabitý program začal tiskovkou, kde se představily zahraniční kapely.

Měli Indové nějaké dotěrné otázky?

Ti byli zdrženliví, ale hosté vtipkovali. Tak třeba jeden mexický hudebník se vyptával, co znamená naše jméno, což je lehce pikantní slovo ze španělštiny, které on znal – ale my jsme ho Indům neprozradily. Koncerty byly v krásných zahradách pro několik set diváků.

Festival Sur Jahan, anglicky World Peace Music festival, běží už osmým rokem, předpokládám že má nějakou tématickou myšlenku?

Celé to řídí Amitava Bhattacharya, jeho společnost Banglanatak se snaží pozdvihnout lidové hudební formy z Bengálu, nejvýchodnější části Indie, na co nejprofesionálnější úroveň. Také zve muzikanty z Evropy na residenční pobyt, například jazzmany ze Švýcarska i odjinud, kteří tam fuzují s místními hudebníky. Hudba tu funguje jako nástroj k překročení rozdílů mezi kastami, zvyšuje se počet hudebníků, kteří se věnují ohroženým hudebním směrům. Bengál není zrovna bohatý region – ale pochází odtud Rabíndranáth Thákur, na nějž jsou tam všichni hrdí.

Chatrče versus resorty

Ten mimochodem napsal hymnu Indie i Bangladéše a stal se prvním nositelem Nobelovy cenu za literaturu, který psal písničky, sto let před Dylanem. Když se člověk podívá na festivalový kalendář v Indii, ty nejzajímavější akce jsou v lednu a únoru – zřejmě proto že tehdy je tam relativně snesitelné počasí a ne vedro k zalknutí?

Ano – a navíc to je i příčina, proč festival pokračoval druhou sérií koncertů na opačném konci Indie. Goa je na rozdíl od Kolkaty rájem na zemi, je to kraj pláží i rybářských chatrčí. Ve srovnání s Bengálskem je Goa bohatší, až do roku 1961 patřila Portugalsku. Dlouhou dobu to bylo letovisko pro Evropany které si udrželo tradiční ráz, spousta Čechů tam třeba tráví zimu. Až v posledních 15 letech začala Goa lákat turisty z Indie, kteří z nějakých zvláštních důvodů preferují hotelové resorty.

Nestaly se Braagas naopak kulturním šokem pro Indy?

Bavilo je vše, co má taneční rytmus. Tak třeba ruskou kapelu Otava Yo, která už tam jednou hrála, si vyžádali letos znovu. Nás neoslovila – ale místní publikum ty jednoduché rytmy zbožňuje.

Indická hudba je naopak známá rytmy komplikovanějšími, které je nutno řadu let studovat. Není v tom nějaký paradox?

Publikum mělo zřejmě opačný vkus než hráči indické klasické hudby.

Ti jsou pověstní úžasnou hudební pamětí. Je pravda, že jejich schopnosti silně převyšují to, co dokážou hudebníci odjinud?

Dozvěděla jsem se, jak tvrdým drillem procházejí, třeba když se učí na tabla. Mají to rozdělené podle denní doby, neb každé části dne připadají jiné skupiny tónů a jiné ragy, takže je nutno cvičit 4 x denně -to by málokterý Evropan zvládl.

Zkusili jste místní dopravu?

Ne – všude nás vozili, jsou to dramatické zážitky, do tří pruhů se vtěsná 7 řad aut, tříkolky tuk-tuk fungují jako taxíky, každou chvíli je bouračka, na silnicích tam umírá spousta lidí.

Nelze riskovat uřknutí

A žebráci se proplétají mezi auty?

Zažili jsme zajímavou věc. Naši průvodci nám nikdy nedovolili jim nic dát, měli své zkušenosti, že by nás rázem obklíčil dav. Najednou přišli dva transvestiti, chlapi převlečení za ženy, a řidič a organizátorka jim ihned dali peníze. My se ptáme: takže matka s dítětem nic, slepý a postižený taky nic, a tihle najednou ano? Oni nám pak vysvětlili, že podle tradice mají tihle blíž k Bohu, mohou se u něj přimluvit, je to třetí pohlaví, které nutno respektovat. Když vám pohrozí kletbou, musíte to brát vážně. A tihle vypadali docela ostře. Nelze riskovat uřknutí. Když jsem žádala o vízum, ta třetí kolonka pro určení pohlaví tam byla.

Co plánujete doma? Na krku máte celkem tři kapely.

Carnem spíš pospává, děláme jen tak 1-2 koncerty do roka, Sugarcutes jsou spíš pro zábavu, na bankety a večírky, k původně čistě vokální sestavě teď přidávám ukulele, čerstvě dovezené z Goy. Tam byl prodavač nástrojů, který nabízel podepsanou baskytaru Paula McCartneyho, jenže jeho jménem ji podepsal George Harrison, který jezdíval do Indie přece jen častěji.

Braagas budou prý zpívat česky – což je po dlouhé kariéře s tradičními písněmi ostatních evropských regionů zásadní změna?

To je zatím náš tajný plán, repertoár vybíráme hlavně ze Sušila, tématem budou ptáci, v textu se zkrátka musí objevit žežulička, husička, skřivánek — anebo ryba, další téma. Dlouho jsme váhaly, přemlouvali nás ale i velmi zkušení organizátoři. Jedním z důvodů je fakt, že kapely zaměřené na český repertoár nejsou ochotné cestovat na zahraniční festivaly, pokud to není zrovna lukrativní. Je to daleko a zabere to spoustu času. Příkladem je i náš výjezd do Indie, k němuž nás motivovala víc touha cestovat než nějaký finanční efekt.

Takže Braagas mají dodnes hudbu víc jako dobrodružství a poznávání než jako výdělek?

Samozřejmě – a tak by to mělo hudebníkům zůstat co nejdéle. Vím, že některé muzikanty nebaví cestovat – ale nás to naopak láká nejvíc.