Braagas: Pražské světoběžnice objevují Borneo

24. 1. 2011 | Rubriky: 2010,Články,Rock & Pop

Svým mnohojazyčným repertoárem si Braagas vybudovaly slušnou mezinárodní pozici a domácí publikum je vlastně objevuje až opožděně. Na novém albu ale chystají návrat k českým, či přesněji moravským a slovenským kořenům.

Kateřině Göttlichové, která skupinu před necelými čtyřmi lety založila, se podařilo spojit hned několik hudebních trendů: když to vezmeme podle časové osy, Braagas hrají středověkou hudbu, a když podle mapy, vybírají si písně ze Skandinávie, jižní Evropy, a de facto tedy hrají to, čemu se dnes mlhavě říká world music.

Váš repertoár stojí na hudbě Evropy, kde také nejčastěji koncertujete, nepřinesl vám tedy letní výlet na Rainforest World Music Festival do Malajsie kulturní šok?

Kateřina Göttlichová: Nám určitě ne. Třeba v takovém Pakistánu, kde jsem hrála se svoji dřívější skupinou Psalteria, to byla daleko větší exotika. Ta část Bornea, kde jsme byli letos, působí naopak mnohem globalizovaněji. Ale příroda je tam krásná, festival je na pobřeží obrovského zálivu, bydlely jsme těsně u moře.

O Tichomoří se říká, že je to ráj na zemi. Jak tedy působí Sarawak, kde se festival konal?

Docela dobrodružně a rizikově. Jsou tam třeba jedovatí mořští hadi vodnáři a ryby s jedovatými ostny. Navíc tam žije medůza čtyřhranka s dlouhými a smrtelnými vlákny, vůbec nejjedovatější zemský živočich. Naše zaskakující flétnistka to měla nastudované takže byla i nejvíc opatrná.

Lišil se festival svojí koncepcí od evropských?

Koncepcí ani ne, ale atmosférou zcela vynikal, skvělý kontakt jak s publikem, tak i mezi muzikanty. Všichni jsme bydleli ve stejném hotelu, skamarádili jsme se s portugalskou kapelou Galandum Galundaina, ti hrají na staré nástroje podobně jako my. A taky s Bisserov Sisters z Bulharska, to jsou ty mysteriozní bulharské hlasy. Hodně jsme si povídali, protože z klimatizace a ponocování jsem měla poněkud pošramocené hlasivky a ony mě zachraňovaly teplým čajem a radami. Bulharky i Portugalci k nám měli nejblíž, protože ostatní kapely byly hodně macho. Hrálo se na dvou podiích vedle sebe, která se střídala, a i to menší na němž jsme vystupovaly my, bylo hodně velké. Žádné prostoje: nikdo nesměl přidávat, nezvučí se předem, vše je připravené.

Takže, v Asii to funguje jak na drátkách?

Skoro všechno. My ale měly smůlu, protože náš koncert byl zrovna poté co jim napršelo do drátů takže zvuk nestál za nic. První čtvrt hodiny nebyl zapnutý můj zpěv, což bylo docela zlé. Z prvních řad křičeli microphone!, ale navzdory tomu, že jsem byla odpojená, lidi reagovali skvěle. Dodatečně jsem se dozvěděla, že na festivalu hrály i kapely z nichž publikum odcházelo, takže oceňuji trpělivost všech, kdo na nás vydrželi. Byli jsme tam vlastně jediná ženská kapela pod šedesát let.

Nemá ale ten festival díky místu konání v tropech spíš roli turistické atrakce?

Samozřejmě, že každý kdo tam byl na dovolené, tak přišel. Spousta Australanů, Novozélanďanů i Kanaďanů, Němců, ale také bylo hodně místních, přestože vstupné dělalo na náš přepočet asi 1200 korun, což je docela hodně. V Sarawaku tvoří asi 60% obyvatelstva Číňané. Lidé jsou tam příjemně sebevědomí a inteligentní. Na festival této velikosti, devět tisíc diváků, tam bylo neuvěřitelně čisto. Dokonce i o půlnoci byly stále čisté toalety. Třeba asistentka ředitele, když jsme se jí ptali na nějaká hygienická rizika, nám říkala, že naopak když ona jela do Německa, tak ji varovali, v jaké špíně tam ti Němci žijí. Na rozdíl od Indonésie se tam nesetkáte s žádnými muslimskými projevy či zahalováním, všichni se chovali zcela přirozeně.

Byla tam nějaká zajímavá místní hudba?

Nic co by stálo za zmínku. Z Indie Musafir Gypsies of Rajasthan, ti měli jako atrakci na podiu transvestitu v kombinaci s fakíry.

Čím se tam nejvíc chytly Braagas?

Když jsme hráli Csiki-csiki, to je melodie z Gatlifova filmu Transylvanie. Ten úspěch má lingvistickou příčinu: v řeči tichomořských národů se často opakují dvě slova, takže místní to zaujalo. Navíc to je jediná skladba z našeho alba, uvolněná pro legální stahování. Zajímavé bylo, jak oni jsou hodně kulturní a zvídaví, všichni se na program připravili jako na zkoušku, už předem věděli že to budeme hrát. Kapely si našli na My Space, měli oblíbené písně ještě než festival začal. Takže se ani nedivím, že nás ten výpadek mikrofonu nepohřbil, oni si to dokázali domyslet.

Kdo vlastně tvořil publikum?

Drtivá většina byla do 30 let, ale i rodiny s dětmi. Přes den jsme měli workshopy, já třeba dělala zpěv a dudy, a pak mě šéf festivalu donutil, abych vedla skupinu citer, což byl omyl, citera není můj nástroj, ale nemohla jsem protestovat. Pokud se sešlo víc různých nástrojů najednou, bylo to zajímavé – ale poslouchat tři čtvrtě hodiny třeba dudy bez čehokoli dalšího je nuda.

Všechno v angličtině?

Ano, tam se mluví víc anglicky než malajsky. Ty workshopy byly jako jam session pro diváky.

A co plánují Braagas?

Velké změny, bereme na stálo basu, hrát na ni bude Honza Hrbek, brácha naší houslistky Míši, první kluk v čistě ženské kapele! Ale protože basista stojí vždycky vzadu, nebude ho moc vidět. Basa nám hodně pomůže, ale špatná zpráva je, že Bety Josefy, naše skvělá bubenice, u nás končí, protože paralelně studuje výtvarné umění a musela tedy udělat životní rozhodnutí. I nadále s námi ale bude hrát jako záskok.

Vy jako kapela tedy expandujete, což ukazuje, že i v době krize hudebního průmyslu prosperujete?

Krizi skutečně pociťujeme v počtech koncertů, letní sezona byla plodná, ale na podzim začalo koncertů rapidně ubývat. Na podzim 2011 bych ale ráda natočila další desku.

Přijde s tím nějaká změna repertoáru?

Středověk neodsouváme, právě teď na koncertech ve Francii se ukázalo, že má pro Braagas velkou perspektivu, ale na té příští desce už nebude. My jsme zatím hráli hudbu odevšad odjinud ale ne třeba z Moravy, lákají nás i písničky ze Slovenska protože ty jsou ještě temperamentnější a rytmičtější, takže nové album bude čistě z Východu.

Z článku v Rock & Pop, 2010/11