Čankišou: Kronikáři lidu Čanki přitvrzují

5. 12. 2011 | Rubriky: 2011,Články,Rock & Pop

Zpěvák Karel Heřman za sebou má pouliční hraní v Itálii i roční působení ve skupině Dunaj, kde vystřídal Ivu Bittovou. Jeho o generaci starší kolega Zdeněk Kluka je bez nadsázky veteránským guru brněnské scény, roku 1968 stál u zrodu skupiny Progress Organization, později známé jako Progres 2. Tvorba jejich skupiny Čankišou ale směřuje spíš k budoucnosti než do minulosti.

Čankišou navazují na mýtus, který poprvé zachytil antický dramatik Aristophanes a přírodovědec Plinius: tajemné jednonohé lidské plemeno, jehož příslušníci se navzdory handicapu pohybují velkými skoky. Heřman i jeho kolegové přejmenovali antické “monopody” na lid Čanki a zrekonstruovali jejich jazyk, v němž je veškerý repertoár skupiny. Nejde o prázdnou recesi: kapela dává najevo, že nespoléhá na verbální sdělení a komunikuje především zvukem a energií, díky čemuž snadno překračuje jazykové bariéry, což dokreslují její výlety na festivaly v Pakistánu i ostrově Réunion. Nové album Fa•tt (v čankištině “pět”) ale představuje stylový obrat.

Snažili jste se o nějaký dramatický posun vůči předešlým čtyřem albům?

Karel Heřman: Vzali jsme to úplně jinak. Naplno využíváme elektrické kytary a boostery, je to rocková deska, lehce kořeněná vlivy z celého světa. V jedné skladbě máme hosty, trio zpěvaček z Francie, Lotyšska i Česka. Všechny tři studují na Janáčkově akademii v Brně, nikoli však zpěv, ale divadlo se zaměřením na hluchoněmé herce. Hluchoněmí svůj handicap vyvažují expresivitou, poznal jsem to z vlastní zkušenosti, protože s hluchoněmými hraji divadlo. Ty zpěvačky sice hluchoněmé nejsou, ale protože vědí co to obnáší, zpívají naprosto fantasticky.

Jsou změny i v kapele?

My máme ve stanovách, že hrajeme bez kapelníka. Kdyby někdo odešel, museli bychom se rozpadnout, a tak hrajeme už 12 let ve stejném obsazení. Dospěli jsme k ideálnímu stavu, že o sobě všechno víme a ponorkové choroby jsme překonali. I pro Zdeňka Kluku, který hraje od roku 1963, jsme kapelou, ve které vydržel nejdéle.

Výlety na divoký Východ

Kde plánujete křest alba?

V Praze, v Brně i na Ukrajině v Oděse.

Není teď Ukrajina zaslíbenou zemí českých rockerů? Jak často tam jezdíte?

Hodně, hráli jsme na festivalu Šešory i v klubech ve Lvově a Kijevě, ale strávit 18 hodin v autě a pak odehrát koncert, to je trochu drsné, na Ukrajinu jedině letadlem.

Není to ale pořád trochu divoký východ?

Dobrodruzi se najdou všude, a tak se nám jednou stalo, že jsme tam přijeli na festival a nehráli. Organizátoři přišli o sponzory, ale optimisticky očekávali, že přijde 15 tisíc lidí a náklady pokryjí ze vstupného – což se nestalo. Neměli ani peníze na výplatu zvukařům, a ti zbourali podia a odešli. Program byl ovšem ambiciozní – Klezmatics, Kroke, Cesaria Evora. Tu ještě stačili odvolat. My ostatní jsme trčeli celý weekend v hotelu, zpáteční letenku jsme naštěstí měli, na rozdíl od zpěvačky z Kyrgyzstánu, která naopak vůbec nevěděla jak se dostane domů.

Mnozí hudebníci tvrdí, že publikum je v zemích jako Ukrajina víc otevřené než u nás, je to stále pravda?

Už ne – zdejší publikum je dnes už daleko vřelejší než před pár lety, naše letošní koncerty na Colours v Ostravě i v Trutnově to potvrzují, přišly na nás davy lidí a reagovali naprosto úžasně.

Když řinčí zbraně

Vám se dříve dařilo vystupovat v tak exotických místech jako ostrov Reunion či Pákistán, vyšel vám nějaký podobný výlet i v posledních letech?

Loni na podzim jsme měli jet do Bangladeše, začátkem letošního roku na Zanzibar na festival Sauti za Busara, ani jedno nevyšlo, podpora sponzorů vysychá, z úsporných důvodů se ruší ambasády.

Kultura jde tedy do útlumu díky krizi?

Inter arma silent Musae, jak zpíval Karel Kryl. Když řinčí zbraně, múzy mlčí. Velká škoda, třeba na ten Zanzibar bělošské kapely dosud nejezdily, zatím tam vystupovaly výhradně africké skupiny anebo kapely Afričanů žijících v Evropě či Americe, a my dostali pozvánku jako první bělošská kapela.

Jedná se o unikátní festival, organizovaný na hranici lidských i finančních možností, takže například vstupenky si tam musí kupovat i novináři. Ale předpokládám že vašich evropských plánů se krize nedotkla?

Naopak, měli jsme štěstí, hráli jsme v Budapešti na Szigetu, což je největší festival jaký jsem zažil, denní návštěvnost 77 tisíc, my byli na hlavním podiu s publikem tak 35 tisíc. Druhá další kapela po nás byli Buena Vista Social Club s Omarou Portuondo.

Když vstřebáváte hudbu z míst jako je Pakistán či Reunion, napadlo by vás zkusit také něco z Moravy?

Ono je z nás slyšet, že jsme s jižní Moravy, to nelze zapřít, ale existuje hodně lidí, kteří hudbu s těmito kořeny hrají daleko líp než bychom to uměli my. Nemáme na to abychom konkurovali Hradišťanu nebo Jožkovi Kubíkovi, na to jsme moc velcí bigbíťáci.

Ale co zkusit alespoň česky zpívaný repertoár?

Existuje opomíjený žánr, a to jsou ukolébavky, ještě nemám představu o sestavě, je to vlastně zatím přísně tajné, ale zkusili jsme oslovit nejmladší generaci z rodu primáše Jožky Kubíka, to jsou jeho prasynovci, Horňáci a navíc Romové. Ti mladí muzikanti čerpající z folkloru jsou na rozdíl od jejich předků zcela otevření, nebojí se fuzí, a já doufám, že by to mohli dotáhnout až na maďarskou úroveň jako třeba Muzsikás, což je pro mě měřítko.

Image vaší kapely stojí na etniku zvaném Čanki. Kde jste se s tímto fenoménem poprvé setkali?

Začalo to, když náš saxofonista René Senko, který je navíc grafik a často chodí hledat staré tisky do knihoven, objevil cestopis, údajně ze 14. století, kde byly popisovány kraje v nichž žijí bezhlaví, jednonozí, i lidé s jinými anatomickými odchylkami. Příběh získával další vrstvy, objevili jsme že o tématu psal i Umberto Eco, v jeho knize Baudolino je postava zvaná Gavagai, podle níž jsme pojmenovali jedno naše dřívější album.

Psáno pro Rock & Pop, 2011/10