Totó La Momposina se vrátila na WOMAD
Kolumbie je právem řazena do karibského regionu: nerozkládá se sice na ostrovech, ale její severní hranici tvoří Karibské moře. Vedle současných kapel orientovaných na moderní fuze se v Kolumbii dodnes setkáme se skupinami, které užívají staré lidové nástroje. Jednu z takových tradičních – ale nikoli konzervativních – sestav vede už přes 30 let zpěvačka Toto la Momposina. Patřila k prvním účinkujícím festivalu WOMAD, roku 1992 vyšlo na anglické značce Real World její průlomové album La Candela Viva.
23. 11. 2015 | číst vše...
V lednu 1993 – tedy dva roky po své první návštěvě Československa, a necelý rok před smrtí – pořádal Frank Zappa ve svém studiu velkolepou akci: přišli členové irské skupiny Chieftains, jeho dlouholetý přítel Johnny Guitar Watson i další hudebníci, setkání natáčela BBC. Na poslední chvíli seznam hostů rozšířili “jódlující kovbojové ze Sibiře”, což byli ve skutečnosti hrdelní zpěváci z Tuvy, dodnes známí ze sestavy Huun-Huur Tu. Přivedl je Zappův kamarád Matt Groening, v mediálním světě známý jako autor seriálu Simpsons.
Konec prázdnin je tou nejlepší chvílí na ohlédnutí za festivalovými zážitky u nás i v těsném sousedství. Na multižánrovém poli zaslouženě vedou Coulours of Ostrava, jejichž stín poněkud nespravedlivě zakrývá akce rozsahem komornější, programově však neméně zajímavé. Dvě z nich představují léty ověřenou kvalitu: Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou a na opačné straně moravsko-rakouské hranice probíhající Glatt und Verkehrt v Kremži na Dunaji.
Po pětileté odmlce přichází s novým albem původem alžírská zpěvačka Souad Massi, která se po svém příchodu do Francie roku 1999 překvapivě rychle prosadila mixem chytlavých melodií a severoafrického koloritu. K emigraci ji donutily výhružky islámských fundamentalistů – a společenský podtext má i její poslední album, El Mutakallimun, v překladu Mistři slova, inspirované arabskou poezií. 
Mezi africkými umělci, z nichž řada zaplavuje trh nahrávkami proměnlivé kvality, je Cheikh Lo unikátní postavou. Na scénu se vrací jen když má co říci, během své dvacetileté dráhy vydal pouhých pět alb, z nichž každé se stalo mezníkem. Skládá písně s křehkými a jemnými konturami, jejichž naléhavost stojí hlavně na Cheikhově zpěvu a ornamentech perkusí. 
Ze všech vícehlasých stylů má nejblíže k archaickým venkovským tradicím sardinská polyfonie. Hlasy zpěváků nápadně připomínají zvuky přírody – včetně bečení ovcí či mečení koz. Na východním pobřeží ostrova, ve městě Orosei, vznikly před 40 lety dva sbory: sedmičlenný Cuncurdu de Orosei a čtyřčlenný Tenore de Orosei. 
