Sophie Hunger, dcera diplomata a klauna
Málokterá zpěvačka dokáže okouzlit hlasovými nuancemi a muzikantskou vynalézavosti, aniž by si přitom pomáhala řečí těla. Sophie Hunger ze Švýcarska tu sílu má. Získá si vás jen zpěvem, i kdyby přitom stála za betonovou zdí.
Své první album nahrála se skupinou Fisher, druhé byl do-it-yourself projekt, natočený sólově v obývacím pokoji. Zpěvačce pomohlo zviditelnit se: její krajané The Young Gods si ji vybrali jako předkapelu, stejně jako trumpetista Erik Truffaz, s nímž ještě jako zcela neznámá vystupovala v Praze a Brně. Truffazův basista Marcello Giuliani pak produkoval její studiové album Monday’s Ghost, které pochybující amatérku proměnilo v rychle stoupající hvězdu. Nynější popularita v Německu, Švýcarsku a Francii je ale podložena kritickými superlativy, a to i ze země tak hudebně nekompromisní, jako je Británie.
14. 12. 2009 | číst vše...
Speed Caravan byli jednou z nejčastěji vystupujících zahraničních kapel na našich letošních festivalech. Hráli v Praze v rámci přehlídky Respect Plus, na Sázavafestu a na Colours od Ostrava, kde vznikl tento rozhovor.
Obliba flamenca v českých zemích stoupá a flamenco navíc inspiruje mladé hudebníky z krajů zeměpisně mnohem vzdálenějších. Zcela mimořádným hráčem je původem iránský kytarista Shahab Tolouie, který žije v Praze a letos vydal své první album Tango Perso.pd_.jpg)
Doba, kdy jsme nejen za hudbou Afriky, ale i končin relativně blízkých, jako je třeba Skandinávie, museli jezdit do Rudolstadtu, Berlína či Würzburgu, naštěstí už patří minulosti. V pestrosti máme ale stále co dohánět.
I když tuzemská média Hypnotix zdaleka nedocenila, ve světě jsou už 20 let úspěšným exportním artiklům. Jako jedna z mála českých kapel účinkovali na festivalu v Roskilde, který patří k největším v Evropě, i v německém Rudolstadtu, který je kontinentální paralelou britského Womadu.
V New Yorku žijící česká zpěvačka Marta Töpferová vyjíždí několikrát za rok koncertovat do Česka. Letos na v červnu se u nás oproti předchozím turné zdržela několik dní navíc, naplánovala si totiž, že své nové album natočí ve studiu Sono. Loni v létě jste zpívala pro osm tisíc lidí v New Yorku jako předkapela skladatele Philipa Glasse. Změnila jste na velkém podiu nějak repertoár oproti klubovým koncertům? Doprovázel mě tam stejný kvartet, s jakým jsem přijela do Čech, a hrála jsem svůj obvyklý repertoár. Dodatečně jsem zaslechla, že si nás Philip Glass pochvaloval. 
Před 40 lety bylo San Francisco zaslíbeným městem hippies. Jaká hudba se tam hraje teď? Skupinu Rupa and the April Fishes vede zpěvačka z Indie, v repertoáru písně ve čtyřech světových jazycích a 21. července vystoupí na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou. Rupa Marya se narodila indickým rodičům v Kalifornii, část mládí strávila v jižní Francii, část v Indii, a vedle hindštiny, angličtiny a francouzštiny do svých skladeb míchá i španělštinu. Obal debutového alba skupiny působí jako komiksová ilustrace Francouzské revoluce: Rupa odvážně třímá prapor, na němž nejsou žádné revoluční symboly, ale zeměkoule. Následující rozhovor vznikl v průběhu hudebního veletrhu Babel Med v Marseilli.
“Někteří kytaristé mají tendenci hrát jako rockeři, kopírovat velké osobnosti, třeba Jimi Hendrixe. To mě neláká. Nejsem ten typ co otočí knoflíkem doprava a chce aby bylo slyšet jen jeho,” říká Justin Adams, jehož si Robert Plant vybral před osmi lety do své skupiny Strange Sensation. K nám ale přijíždí Adams se svým paralelním projektem, nazvaným prostě Justin Adams & Juldeh Camara. 
Přístavy jsou těmi nejvýkonnějšími tavícími kotlíky, 20. století přineslo několik zásadních důkazů: jazz vznikl v New Orleansu, tango v Buenos Aires a Beatles v Liverpoolu. To, co se hraje na březích Středozemního moře, mapuje každoročně veletrh Babel Med v jihofrancouzském přístavu Marseille. 
Jistý hudební světoběžník prohlásil, že kytara je “překladatel světových kultur”. Hmatník kytary totiž dokáže vyjádřit hudební identitu daleko lépe než slova. V New Yorku žijící Rez Abbasi spojil své indo-pakistánské hudební kořeny s jazzovou kytarou a v dubnu k nám přijíždí na dva koncerty (čtvrtek 23. dubna Praha-Reduta a pondělí 27. dubna Brno-JazzFest).
“Sólisté se dostávají do stavu totální extáze. Hluboko ponořeni do zpěvu ignorují své okolí. Někdy dokonce ztratí schopnost dokončit melodickou linku…” popisuje setkání s albánskou polyfonií iniciátor turné, německý muzikolog Eckehard Pistrick. “Ale na rozdíl od šamanských zpěvů se nejedná o rituál. Ti lidé to dělají pro vlastní potěšení.” O svých albánských expedicích Pistrick píše v knize Versteckte Stimmen, Skryté hlasy: “Po serpentinách sjíždíme do údolí, v euforii vyvolané ohnivými tóny klarinetu, jehož melodie se kroutí jako had. Taxikář si přihne rakije a láhev odhodí pod přední sklo. Jsem v Kusturicově filmu? Všechno je ale skutečné.” O svých výletech do hor na albánsko-řeckém pomezí vypráví Pistrick v následujícím rozhovoru.petrdoruzka4_.jpg "(c) Petr Doruzka")
Khöomei, syrový asijský hrdelní zpěv, je v regionech centrální Asie tradiční doménou mužů. Zpěvačka Sainkho Namtchylak toto historické tabu nejen porušila, ale původně etnickou disciplinu navíc posunula do experimentálního prostředí západoevropských jazzových klubů včetně Birdlandu ve Vídni. K jejím hudebním partnerům patřil francouzský experimentátor Hector Zazou, příležitostně vystupuje s rakouskými beatboxery Bauchlang. Na svém posledním albu, Mother-Earth! Father-Sky! se ale vrací ke kořenům. Natočila je společně s nejslavnější tuvinskou skupinou Huun-Huur-Tu a nedávno s ním pronikla do evropského žebříčku world music.
“Nezáleží jestli použiješ elektronické či akustické nástroje – hlavní je, aby výsledek zněl organicky.” Tímto nepsaným zákonem se řídí experimentátoři Brian Eno, Jon Hassell či Erik Truffaz, stejně jako francouzský skladatel a producent Hector Zazou, který zemřel loni 8. září. Předtím ale stihl dokončit poslední album svého života, In the House of Mirrors. Natočil je s čtyřčlennou skupinou Swara s muzikanty z Indie a Uzbekistánu.
V neklidných vodách hudebního průmyslu je Womex výjimečně prosperujícím podnikem, a protože každým rokem expanduje, musí hledat stále větší sály. Během své patnáctileté nomádské existence prošel tak různorodými lokalitami, jako zrekonstruovaný pivovar ve Stockholmu, doky na předměstí Marseille či hutní areál v Essenu. Přechodným útočištěm pro tři z posledních ročníků se stala Sevilla, jihošpanělská metropole u ústí řeky Guadalquivir.
