Susana Baca v ministerském křesle
Umělci na ministerských postech přestávají být vzácností. Když si roku 2003 prezident Lula da Silva vybral jako ministra kultury jednoho z největších brazilských zpěváků Gilberta Gila, působilo to zpočátku jako rarita – které ale jen odhalila hudební sklony dalších veřejných osobností: Gil například jamoval na půdě Spojených národů s tehdejším tajemníkem této organizace, Kofi Annanem, který jako Afričan z Ghany zasedl bubnům conga. Podobnou cestu jako Gil před sebou má peruánská zpěvačka Susana Baca, která u nás před několika týdny koncertovala.
5. 9. 2011 | číst vše...
Africká hudba má mnoho skrytých klenotů – a k těm nejlepším patří album Soro, první evropská deska Salifa Keity, malijského zpěváka, který letos podruhé vystoupil na Colours of Ostrava. Keitovým kytaristou i autorem mnoha písní byl dlouhá léta Kanté Manfila z Guineje, mistr laškovných a zpěvných kytarových melodií, které jsou esencí západoafrické hudby. Manfila hrál s Keitou ve skupině les Ambassadeurs už od 70. let, a roku 2002 aranžoval jedno z jeho nelepších alb, Moffou.
Africký pouštní stát Mauretanie leží na křižovatce mezi třemi kulturami: subsaharskou černošskou Afrikou, arabským světem afrického Severu, i původním osídlením, které tvoří berberské kmeny a kočovní Tuaregové, v hudebním světě známí díky skupině Tinariwen i fenoménu pouštního blues. Tato pestrost se promítá i do hudebních zvyklostí: v Mauretánii můžete hrát buď “bíle” (al-bayda), “černě” (al-kahla) anebo dvojbarevně (l’-gnaydiya) – přičemž černá je syrová a mužská, zatímco bílá je jemně rafinovaná a ženská. Zpěvačka Dimi Mint Abba, označovaná jako “pouštní diva”, se narodila v rodině tradičních hudebníků, kteří jsou paralelou malijských griotů, jimž se v Mauretánii říká iggawin. 
Jedna z nejúspěšnějších španělských kapel svým vznikem před deseti lety v Barceloně spustila revoluci nejen hudební, ale i v hudebním podnikání: odmítla se podřídit pravidlům velkých vydavatelství, a ve vlastních rukou si ponechala i management. Zprávy o kapele tedy na veřejnost neproudí hlasnými troubami medií, ale spíše šeptandou, a řadě fanoušků tak uniklo, že Ojos de Brujo letos slaví desetileté výročí, a to sérií významných koncertů: v půli dubna například skupina vystoupila v rámci festivalu latinské hudby La Linea v prestižní londýnské hale Barbican.
Jako žena několika profesí fascinuje svojí všestranností: s Talichovým komorním orchestrem hraje klasiku, za roli čarodějky Evy v muzikálu Balada pro banditu získala cenu Alfréda Radoka, a figuruje souběžně ve třech vysoce alternativních sestavách: v projektu Ewave, který spojuje laptopovou elektroniku se smyčcovým kvartetem, se skupinou Zimbova znovuobjevuje písně Moravy, s Maracou natáčela Karla Kryla i portugalskou poezii. 
Hudební trend zvaný karindula byl poprvé zachycen v 70. letech, na pomezí Konga a Zambie, v oblasti bohaté na měď, která je lukrativním vývozním artiklem. Pracovní příležitosti v měděných dolech spoluvytvářejí příznivé hudební klima, dobrý výdělek čeká i muzikanty. A hudební dění ve městech jako Katanga či Lubumbashi pak zákonitě přitahuje evropské producenty či filmaře. Na moderní městskou hudbu z Konga se už léta zaměřuje belgická značka Crammed Disc…
I když generačně patří Gary Lucas k rockovým veteránům, na rozdíl od mnoha svých vrstevníků vás vždy něčím překvapí. Není ani divu, když část svého života strávil vedle dvou zcela nevypočitatelných a dnes už bohužel nežijících klasiků: Captaina Beefhearta a Jeffa Buckleyho.
Partnerské duo tvoří Bára Kratochvílová a Jan Kratochvíl, jejichž minimalistické komorní obsazení bohatě vyvažuje široký sortiment nástrojů i tvůrčích metod. Do výbavy kapely, která podobně jako slovenský Longital zvolila mobilní a ekonomickou dvojčlennou sestavu patří kytara, banjo, smyčkování, kuchyňský beatbox, klarinet a basklarinet, saxofon, a navíc i velmi kouzelné hudební hříčky a texty ve smyšlených jazycích. Jejich předchozí, velmi dobře přijaté album Fonók označili autoři jako folklór neexistujících národů, a druhé, zatím poslední album, Hu, a má pro změnu podtitul Pop z neexistujících rádií.
Když západní svět zasáhla beatlemanie, Afrika prožívala hudební horečku zvanou konžská rumba, k jejíž ikonám patřil kytarista Franco či zpěvák Tabu Ley Rochereau. O jeho archivní nahrávky je trvalý zájem, a zatím poslední vydaný titul The Voice of Lightness Vol. 2 (Sterns Africa) je fundovanou sondou do zlaté éry africké hudby, a přináší dokonce společné nahrávky s Francem, který byl jeho dlouholetým rivalem.
Brazílie tvoří polovinu Latinské Ameriky a nabízí obrovskou plejádu stylů, od typicky brazilského rocku přes aktualizované pojetí samby až po elektroniku. O brazilském Export office, který umožňuje novinky legálně a zadarmo stahovat, jsem na těchto stránkách psal před rokem, ale protože sortiment se mezitím rozrostl, je dobrý důvod se k tématu vrátit. Kdo tedy nabídku v uplynulém roce obohatil?
Spojené státy zasáhla africká vlna. New York Times o ní psaly hned po Novém Roce, hudební invazi rozebíralo i vlivné internetové medium , znalci se přou, jestli jde o začátek dlouhodobějšího trendu nebo je to naopak cyklicky se opakující se záležitost. Africká hudba tentokrát proudí k americkému publiku prostřednictvím nezávislé scény, a to souběžně na několika kolejích.
Francouzský přístav Marseille hostí každoročně obrovitý festival a hudební veletrh Babel Med, který se i ve svém letošním, sedmém ročníku drží stoupající trajektorie. Koncerty probíhají střídavě v celkem třech sálech různé velikosti, od komorního Cabaretu až po impozantní halu Salle Des Sucres, která ve svém předešlém životě sloužila jako skladiště cukru. Celý areál vznikl totiž přebudováním předměstských doků na hudební centrum, což dodnes dosvědčuje jeho název Dock de Suds. Kontejnerová architektura dodává festivalu atmosféru věčného provizoria v duchu moderní nomádské filozofie: i pro milovníky cizokrajných hudebních lahůdek platí, že cesta není pouhým prostředkem, ale celoživotní náplní.
Kronos Quartet není jen špičkovým komorním ansámblem soudobé vážné hudby, ale i citlivým indikátorem trendů z oblasti world music. Alba Kronosu lze brát jako panorama globálních nástrojů i stylů: vystřídala se na nich švédská nyckelharpa, bollywoodská diva Asha Bhosle či azerbajdžánský zpěv Alima Qasimova. Své nejnovější album Uniko natočil Kronos s fenomenálním finským akordeonistou Kimmo Pohjonenem, který hraje jak kdyby upsal svoji duši ďáblu – což dosvědčí všichni, kdo ho před dvěma lety viděli na Colours of Ostrava.
Mantinely, mezi nimiž se pohybuje v USA žijící iránská zpěvačka Susan Deyhim, mají úctyhodné rozpětí: od elektroniky a experimentů s hlasem až po spirituální texty středověkých sufijských básníků, jejichž humanismus a tolerance je v ostrém protikladu s brutalitou současných fundamentalistů. To vše se zpěvačce podařilo před deseti lety spojit v jeden kompaktní celek na albu Madman Of God, po němž následovala série společných projektů s dalšími umělci včetně jejího manžela, skladatele Richarda Horowitze, který je mimochodem i autorem soudtracku k českému filmu Tobruk. 
Flamenco, původně lokální hudba z jižního Španělska, je dnes s naprostou samozřejmostí přijímáno i v tak anglosasky orientovaných zemích jako je Česko. Vydatný podíl na expanzi stylu, který byl v počátku podobně jako blues spojen se společenskou spodinou, měli nejen velikáni typu Paco de Lucii, ale i madridské hudební vydavatelství Nuevos Medios.
