Konec Ojos de Brujo?
Jedna z nejúspěšnějších španělských kapel svým vznikem před deseti lety v Barceloně spustila revoluci nejen hudební, ale i v hudebním podnikání: odmítla se podřídit pravidlům velkých vydavatelství, a ve vlastních rukou si ponechala i management. Zprávy o kapele tedy na veřejnost neproudí hlasnými troubami medií, ale spíše šeptandou, a řadě fanoušků tak uniklo, že Ojos de Brujo letos slaví desetileté výročí, a to sérií významných koncertů: v půli dubna například skupina vystoupila v rámci festivalu latinské hudby La Linea v prestižní londýnské hale Barbican.
11. 7. 2011 | číst vše...
Jako žena několika profesí fascinuje svojí všestranností: s Talichovým komorním orchestrem hraje klasiku, za roli čarodějky Evy v muzikálu Balada pro banditu získala cenu Alfréda Radoka, a figuruje souběžně ve třech vysoce alternativních sestavách: v projektu Ewave, který spojuje laptopovou elektroniku se smyčcovým kvartetem, se skupinou Zimbova znovuobjevuje písně Moravy, s Maracou natáčela Karla Kryla i portugalskou poezii. 
Hudební trend zvaný karindula byl poprvé zachycen v 70. letech, na pomezí Konga a Zambie, v oblasti bohaté na měď, která je lukrativním vývozním artiklem. Pracovní příležitosti v měděných dolech spoluvytvářejí příznivé hudební klima, dobrý výdělek čeká i muzikanty. A hudební dění ve městech jako Katanga či Lubumbashi pak zákonitě přitahuje evropské producenty či filmaře. Na moderní městskou hudbu z Konga se už léta zaměřuje belgická značka Crammed Disc…
I když generačně patří Gary Lucas k rockovým veteránům, na rozdíl od mnoha svých vrstevníků vás vždy něčím překvapí. Není ani divu, když část svého života strávil vedle dvou zcela nevypočitatelných a dnes už bohužel nežijících klasiků: Captaina Beefhearta a Jeffa Buckleyho.
Partnerské duo tvoří Bára Kratochvílová a Jan Kratochvíl, jejichž minimalistické komorní obsazení bohatě vyvažuje široký sortiment nástrojů i tvůrčích metod. Do výbavy kapely, která podobně jako slovenský Longital zvolila mobilní a ekonomickou dvojčlennou sestavu patří kytara, banjo, smyčkování, kuchyňský beatbox, klarinet a basklarinet, saxofon, a navíc i velmi kouzelné hudební hříčky a texty ve smyšlených jazycích. Jejich předchozí, velmi dobře přijaté album Fonók označili autoři jako folklór neexistujících národů, a druhé, zatím poslední album, Hu, a má pro změnu podtitul Pop z neexistujících rádií.
Když západní svět zasáhla beatlemanie, Afrika prožívala hudební horečku zvanou konžská rumba, k jejíž ikonám patřil kytarista Franco či zpěvák Tabu Ley Rochereau. O jeho archivní nahrávky je trvalý zájem, a zatím poslední vydaný titul The Voice of Lightness Vol. 2 (Sterns Africa) je fundovanou sondou do zlaté éry africké hudby, a přináší dokonce společné nahrávky s Francem, který byl jeho dlouholetým rivalem.
Brazílie tvoří polovinu Latinské Ameriky a nabízí obrovskou plejádu stylů, od typicky brazilského rocku přes aktualizované pojetí samby až po elektroniku. O brazilském Export office, který umožňuje novinky legálně a zadarmo stahovat, jsem na těchto stránkách psal před rokem, ale protože sortiment se mezitím rozrostl, je dobrý důvod se k tématu vrátit. Kdo tedy nabídku v uplynulém roce obohatil?
Spojené státy zasáhla africká vlna. New York Times o ní psaly hned po Novém Roce, hudební invazi rozebíralo i vlivné internetové medium , znalci se přou, jestli jde o začátek dlouhodobějšího trendu nebo je to naopak cyklicky se opakující se záležitost. Africká hudba tentokrát proudí k americkému publiku prostřednictvím nezávislé scény, a to souběžně na několika kolejích.
Francouzský přístav Marseille hostí každoročně obrovitý festival a hudební veletrh Babel Med, který se i ve svém letošním, sedmém ročníku drží stoupající trajektorie. Koncerty probíhají střídavě v celkem třech sálech různé velikosti, od komorního Cabaretu až po impozantní halu Salle Des Sucres, která ve svém předešlém životě sloužila jako skladiště cukru. Celý areál vznikl totiž přebudováním předměstských doků na hudební centrum, což dodnes dosvědčuje jeho název Dock de Suds. Kontejnerová architektura dodává festivalu atmosféru věčného provizoria v duchu moderní nomádské filozofie: i pro milovníky cizokrajných hudebních lahůdek platí, že cesta není pouhým prostředkem, ale celoživotní náplní.
Kronos Quartet není jen špičkovým komorním ansámblem soudobé vážné hudby, ale i citlivým indikátorem trendů z oblasti world music. Alba Kronosu lze brát jako panorama globálních nástrojů i stylů: vystřídala se na nich švédská nyckelharpa, bollywoodská diva Asha Bhosle či azerbajdžánský zpěv Alima Qasimova. Své nejnovější album Uniko natočil Kronos s fenomenálním finským akordeonistou Kimmo Pohjonenem, který hraje jak kdyby upsal svoji duši ďáblu – což dosvědčí všichni, kdo ho před dvěma lety viděli na Colours of Ostrava.
Mantinely, mezi nimiž se pohybuje v USA žijící iránská zpěvačka Susan Deyhim, mají úctyhodné rozpětí: od elektroniky a experimentů s hlasem až po spirituální texty středověkých sufijských básníků, jejichž humanismus a tolerance je v ostrém protikladu s brutalitou současných fundamentalistů. To vše se zpěvačce podařilo před deseti lety spojit v jeden kompaktní celek na albu Madman Of God, po němž následovala série společných projektů s dalšími umělci včetně jejího manžela, skladatele Richarda Horowitze, který je mimochodem i autorem soudtracku k českému filmu Tobruk. 
Flamenco, původně lokální hudba z jižního Španělska, je dnes s naprostou samozřejmostí přijímáno i v tak anglosasky orientovaných zemích jako je Česko. Vydatný podíl na expanzi stylu, který byl v počátku podobně jako blues spojen se společenskou spodinou, měli nejen velikáni typu Paco de Lucii, ale i madridské hudební vydavatelství Nuevos Medios.
Kytarista Ry Cooder vzpomíná, že když mu bylo třináct, vydal se autobusem do centra Los Angeles do specializovaného obchodu s deskami, kde poprvé slyšel černošského bluesmana Big Joe Williamse s doprovodem devítistrunné kytary z vinylového alba, které bylo v pořadí druhým titulem tehdy nově vzniklé značky Arhoolie. Ta před několika týdny oslavila půl století existence.
Lenka Lichtenberg začínala jako dítě na podiu divadla Semafor, dnes žije v Torontu, a ve světě se prosadila v oblasti židovské hudby, podobně jako slavnější skupina Klezmatics. Její repertoár tvoří písně v jazyce jiddiš, což je vymírající kombinace hebrejštiny a němčiny z židovských osad v Evropě. Na své prosincové návštěvě v Praze vstoupila v Divadle na prádle spolu se světově známým hráčem na arabskou loutnu oud z Izraele, Yairem Dalalem. Ten o sobě rád prohlašuje že je z Babylonu, jeho rodiče se do Izraele přistěhovali z Iráku, tedy území, které bylo před dvěma a půl tisíci lety centrem babylonské říše. Koncert, na němž se podíleli i narychlo svolaní místní hudebníci, měl spontánní a překvapivě soudržný charakter, na čemž má podstatnou zásluhu jeho organizátor, zpěvák a židovský kantor Michal Foršt.
Lu Edmonds patří do elitního společenství muzikantů, kteří byli ve správnou dobu na správném místě. V době punkrocku hrál s The Damned, na úsvitu world music natočil se sibiřskými Yat-Kha debutové CD Yenisei Punk, v současné době koncertuje s Public Image Limited, Billy Braggem i kultovním triem Les Triaboliques. Následující rozhovor vznikl na veletrhu Womex, tři týdny před tím, než Les Triaboliques odehráli své první české koncerty v Praze a Ústí nad Labem. I ve ztížených podmínkách veletržního maratonu Lu potvrdil pověst mistra závratných myšlenkových smyček.
