Cheikh Lo: vystoupení zrušeno, snad příští rok?
“S politovanim musime oznamit, ze sobotni vystoupeni je z duvodu neudeleni viz do Schengenskeho prostoru zruseno. Omlouvame se a doufame, ze se nam podari domluvit nahradni termin na zacatek pristiho roku,” sděluje pořadatel původně plánovaného koncertu Rachot.
Cheikh Lo je mezi africkými muzikanty unikát, nikomu se nepodobá. Dnes je známý především jako zpěvák a autor – ale svojí původní profesí je bubeník, a mnozí z jeho posluchačů ani netuší, že na svých předešlých albech natáčel také party bicích. Jeho nahrávky se přitom podstatně liší od vžitých představ o africké hudbě, v níž bubny dominují. U Cheikha Lo naopak převládají impresionistické barvy kytar, žesťů a kláves, jeho melodie jakoby hnal dopředu svěží mořský mistral. Navzdory tomu, že k jeho ranným inspiracím patřil americký soul a funk, nesnaží se vás zahltit zvukem. Skládá písně s křehkými a jemnými konturami, jejichž naléhavost stojí hlavně na Cheikhově zpěvu a ornamentech perkusí. Své posluchače Cheikh Lo nehodlá ani zahltit kvantitou – mezi jeho alby bývají až šestileté intervaly.
1. 11. 2010 | číst vše...
Bi Kidude, držitelka letošní Ceny Womexu, hostuje také na jednom z neprávem opomíjených alb posledních let. Natočil je Taj Mahal, považovaný za posledního žijícího bluesmana-klasika. Jeho pohodou zářící nahrávky výrazně kontrastují s bluesovou modernou, která často připomíná spíš hudbu z posilovny. Mahalovy přirozené sklony k uvolněnosti souvisí i s jeho oblibou reggae (Mahalův otec pocházel z Jamajky) i s rozhodnutím usadit se na Havaji. Odtud také pochází jeho doprovodná kapela Hula Blues Band, s níž natočil pro německou značku Tradition und Moderne alba Hula Blues (1998) a Hanapepe dream (2001). Ostrovem uprostřed teplých moří se nechal inspirovat i na svém zatím posledním albu Mkutano (2003). Tentokrát se ale vydal k východnímu pobřeží Afriky na Zanzibar, kde se mísí smyčce z Káhiry s černošskými vlivy. Zdejší styl se jmenuje taarab, patří k němu loutny, housle i akordeony, a jeho první dámou je Bi Kidude.
Cheikh Lo je mezi africkými muzikanty unikát, nikomu se nepodobá. Dnes je známý především jako zpěvák a autor – ale svojí původní profesí je bubeník, a mnozí z jeho posluchačů ani netuší, že na svých předešlých albech natáčel také party bicích. Jeho nahrávky se přitom podstatně liší od vžitých představ o africké hudbě, v níž bubny dominují. U Cheikha Lo naopak převládají impresionistické barvy kytar, žesťů a kláves, jeho melodie jakoby hnal dopředu svěží mořský mistral. Navzdory tomu, že k jeho ranným inspiracím patřil americký soul a funk, nesnaží se vás zahltit zvukem. Skládá písně s křehkými a jemnými konturami, jejichž naléhavost stojí hlavně na Cheikhově zpěvu a ornamentech perkusí. Své posluchače Cheikh Lo nehodlá ani zahltit kvantitou – od jeho posledního alba totiž uplynulo plných šest let.
“Susheela Raman je posedlá ďáblem. Na jevišti se chovala jako šašek, zneuctila naše posvátné skladby tím, že je interpretovala ve stylu Michaela Jacksona, mládež svedla na šikmou plochu nám cizí hybridní kultury a našim skvělým hudebníkům popletla hlavu svojí špinavou a prodejnou komercí.” Noviny v Madrásu o společném koncertu Susheely Raman s indickými hudebníky.
Tím nejslavnějším nigerijským muzikantem je dnes už nežijící saxofonista Fela Kuti. Jeho afrobeat, inspirovaný Afrikou právě tak jako Jamesem Brownem, s dlouhými instrumentálními plochami, které stojí na výrazném rytmu a opakovaných figurách, je jako stvořený pro dnešní dancefloor. Není tedy divu že se afrobeat vrací, a to nejen zásluhou DJů, ale i živých kapel jako newyorský Antibalas Afrobeat Orchestra.
Klezmatics, kapela světově proslulá kombinací hudby s židovstvím, svým posledním živým albem Brother Moses Smote The Water leckoho překvapila. Přizvala na ně totiž Joshuu Nelsona a varhanici Kathryn Farmer, jejichž gospelově syrový a exaltovaný zpěv evokuje daleko spíš křesťanské kostely amerického Jihu než židovskou synagogu. Ale trumpetista kapely Frank London tvrdí, že mezi židovskou hudbou a gospelem vlastně žádná bariéra není.
Předávání cen BBC Radio 3 World Music Awards bylo dobrou příležitostí ke konfrontaci a srovnávání. Tak například: program uváděla houslistka Eliza Carthy, jedna z nejvýraznějších postav nové generace britských folkařů. Když na scénu přišel Argentinec Chango Spasiuk aby převzal cenu jako objev sezóny, Eliza se chopila houslí.
Podobně jako jiné skupiny z Francie, Lo’Jo zaujmou na první poslech barvami a nástrojovou sestavou: zlověstné, tango evokující tahy smyčcem, uhrančivé harmonie dvou zpěvaček a zemitý zpěv Denise Peana, který souběžně navazuje na francouzské šansoniéry i Toma Waitse.
Z včerejších trendů se stávají dnešní odpadky, trh zaplavují rutinní fuze etnických samplů s elektrickými rytmy. Ale nevylévejme dítě s vaničkou: mezi elektronikou a cizokrajnými zvuky existuje i dnes “divoká hranice” s legitimní tvůrčími projevy, které zatím do našich médií nepronikly. Pro některé z nich dokonce vznikly žánrové termíny. Brazilectro jsou éterické i šťavnaté transformace bossa novy, vznikající v Sao Paulu i v Londýně, zatímco v Electro-Bamako slyšíme čistě akustické kory,loutny i balafony z Mali, prošpikované elektrickými smyčkami. Ze všech zavedených škatulek vybočuje tvůrce, který žije v Kanadě a tvrdí o sobě, že není muzikant.
