Spirituály ze Středomoří
Hudební scéna dnešní Evropy – a tedy i Itálie – stojí na výrazných osobnostech, které se pohybují v rozsáhlém prostoru pod slupkou mainstreamu, a vytvářejí často překvapivá spojení. V novém a nečekaném kontextu, v přesahu mezi kulturami či žánry, odhalují svou neznámou tvář a oslovují nové publikum.
Jedno z takových opomíjených, ale stylově pestrých alb vzniklo pod hlavičkou Trio Rouge, což je zcela atypické spojení ženského hlasu, tuby a violoncella na hranicích jazzu, staré hudby a italských lidových písní. “Roku 2000 jsem dostal pozvání na jazzový festival do jižní Itálie,” vzpomíná…
24. 12. 2007 | číst vše...
V jihofrancouzském přístavu Marseilli proběhl v březnu festival a hudební veletrh Babel Med, který už druhým rokem mapuje hudbu středomořské oblasti. Jedním z překvapení byla skupina PietrArsa z Neapole. V její sestavě jsou dvě zpěvačky s tamburínami, bouzouki a klasický flétnista, který hraje i na různé lidové píšťaly, v repertoáru nechyběl rituální styl pizzica, jímž se na jihu Itálie donedávna léčilo kousnutí tarantulí. Marseillská skupina Lo Cor de la Plana nedávno vystupovala i v pražském Národním divadle, a její doménou je provencalská polyfonie – která je na rozdíl od té korsické samorostlým vynálezem kapely.
Své debutové album Hlasem natočila bez jakýchkoli přídavných nástrojů. Od stylově spřízněných projektů se liší v tom, že zpěvačka dokáže studiový zvuk opakovat na podiu, a to díky malé červené krabičce Boss Loopstation, která umožňuje hlasové linky libovolně vrstvit a vytvářet smyčky. Nutno podotknout, že se jedná o inteligentní technologii, která nepřidává žádné pachutě, ve spojení s hlasem zní vřele, přirozeně, a vůbec ne jako nějaký synťák. Ridina má vedle osobitého hudebního jazyka i zajímavý původ. Tatínek byl ze Súdánu, a dětství ztrávila v alžírském přístavu Oran, který je proslulý jako rodiště stylu rai.
Řada dnes slavných romských muzikantů z Čech má své kořeny na východě Slovenska, odkud se jejich rodiče přistěhovali ve velké migrační vlně po druhé světové válce. Jedna tamní romská osada sloužila roku 1976 režisérovi Dušanovi Hanákovi jako prostředí pro film Ružove sny, na němž se mimochodem společně podílely Věra Bílá (jako zpěvačka) a Iva Bittová (jako herečka). Slovenské romské vesnice jsou pro někoho idylickým pramenem nostalgie, pro jiného humanitární katastrofou, a pro bratislavskou muzikoložku Janu Belišovou se staly zdrojem autentické hudby. 
Ve vašich propagačních materiálech se píše, že jste cestovaly po Evropě se street-performance programem. Touhle košatou frází je myšleno, že jste si vydělávaly zpíváním na ulici?
Newyorská kapela vedená Ukrajincem Eugenem Hützem přerostla z pankáčsko-kabaretní kuriozity ve světovou atrakci. Zatímco ještě před čtyřmi lety vystupovala v pražské Baráčnické rychtě pro 250 posluchačů, její letošní koncerty na festivalech Roskilde či Colours of Ostrava přitáhly téměř desetitisícové publikum. Hützově drsnému charismatu propadla i pražsko-londýnská filmařka Pavla Fleischer
Ojos de Brujo (Oči čaroděje), nejslibnější nová španělská skupina, která si nade vše cení své nezávislosti, vydala na jaře nové album Techari. Následující rozhovor vznikl těsně před jejím vyprodaným koncertem v londýnské hale Barbican.
Dráha 64letého veterána brazilské hudby Gilberta Gila svádí k laciným paralelám. Podobné osudy sdíleli (a někdy i stejné písně zpívali) John Lennon, Bob Marley a dokonce i náš Karel Kryl. Gil-hudebník je stylově nezařaditelný, ale svými názory patří naopak zcela jednoznačně do pytle s nálepkou “liberál a snílek”: “Po minulosti se mi nestýská – ale přesto občas sám sebe testuji v tom, jestli jsem ještě hippie.” 
Koncem ledna či počátkem února se v Číně, Japonsku, Koreji, Vietnamu a také ve všech chinatownech světa od Londýna až po San Francisko slaví východoasijský Nový rok. Zvláště bouřlivá oslava proběhla v New Yorku. Tamní zoologická zahrada připravila pro letošní Rok Psa novoroční program v oddělení psovitých šelem. Na newyorských ulicích sledovalo 350 000 diváků lví a dračí tance, které mají dle čínského obyčeje odehnat zlé duchy. Ulicemi se pohybovali křiklavě oblečení muzikanti a tanečníci, skupiny bojových umění i organizovaný průvod zatoulaných psů v novoročních vestách s oranžovým nápisem “adoptuj mě”.
Brněnská skupina Čankišou je svými asijskými sklony pověstná. Zpěvák Karel Heřman pronikl v Mongolsku do tajů hrdelního zpěvu, k vrcholům koncertů Čankišou patří coververze Nusrata Fateh Ali Khana, kterou skupina nazvala Sham Sut. Loni na podzim vystupovali Čankišou na významném festivalu v Pákistánu. O konfrontaci s autentickou Asií vypráví Karel Heřman.
Värttinä vydává nové album, tentokrát u Real World, respektované anglické firmy, u jejíhož zrodu, stejně jako u začátků festivalu Womad, stál Peter Gabriel. Není to poprvé, kdy dnes už veteránská skupina finského folkového undergroundu vstupuje do světa velkých firem. Celkem dvě z jejích 10 předešlých alb vyšla u “majors”: Koko (Nonesuch/Warner, 1996) a Vihma (BMG/Wicklow, 1998). Oba případy potvrdily, že tudy cesta nevede. Značky zaměřené na mainstream zkrátka takhle vyhraněnou hudbu neumějí.
