Maurice el Medioni a židovská hudba Alžíru
Hudba z Alžíru dnes proniká na evropská podia díky Khaledovi, Rachidu Tahovi či zpěvačce Souad Massi. Jejich prostřednictvím svět objevil i generaci průkopníků, například “obdivuhodně neslušnou starou dámu” Cheikhu Rimitti (1923-2006). O čtyři roky mladší pianista Maurice el Medioni prožívá nejaktivnější období svého života: letos získal cenu BBC World Music Award za album Descarga Oriental, natočené s kubánským perkusistou Robertem Rodriguezem.
5. 2. 2008 | číst vše...
Londýnské nakladatelství Rough Guides, dobře známé všem cestovatelům, vydává vedle turistických průvodců i průvodce hudební. Ten největší z nich, The Rough Guide to World Music, je zároveň jedinou existující encyklopedií, která přináší přehledné a fundované informace o hudebních stylech celé planety. Autoři ovšem museli vyřešit dilema, jak hudbu třídit, neboť pomyslné hranice mezi kulturami či styly se jen zřídka kryjí s hranicemi současných státních útvarů. Třídění podle světadílů a zemí nakonec zvítězilo, což znamená snadnou orientaci pro běžného čtenáře – ale samostatné kapitoly získala i etnika bez státního útvaru, jako jsou Romové, Pygmejové, Sámiové či Kurdové. 
První dáma amerického jazzu přijíždí do Prahy s muzikanty z Mali. Ve věku, kdy jiní umělci už vystačí jen se svojí minulostí, se vydala objevovat nová hudební teritoria. Své poslední album Red Earth natočila s africkými hudebníky z Mali. S tímto projektem také vystoupí v Praze v sobotu 24. listopadu v rámci Mezinárodního jazzového festivalu.
Fenomén “Pogues z divokého Východu” předvídali hudební vizionáři už od pádu Železné opony. Málokdo z nich ale tušil, že ona vysněná kapela, která zboří hranice mezi kulturami, vznikne až o dekádu později ve Spojených státech, a během dalších patnácti let získá globální dimenze. Jmenuje se Gogol Bordello.
Provoz na silnici houstne až se úplně zastaví, jediný průjezdný pruh lemují kolony zaparkovaných aut. Tato kalamita se ale nejmenuje Woodstock. Přijíždíme na festival La Notte della Taranta, který probíhá každoročně na jižním cípu italského poloostrova.
Womex, to je hudební veletrh, festival a profesní konference v jednom. Název je zkratkou pro World Music Expo, místo konání se často mění. Důvodem není jen nomádská filozofie organizátorů, ale i fakt, že počet delegátů z původních dvou stovek loni stoupl na více než desetinásobek.
“Svatební a pohřební kapela” nejslavnějšího balkánského filmového skladatele vystoupila v létě na zahajovacím koncertě ostravských Colours, návštěva jejího vedoucího byla dobrou příležitostí dozvědět se o jeho posledním projektu. Karmen, romská opera s happyendem, označovaná jako “první Carmen psaná s K a s balkánským přízvukem,” měla koncertní premiéru před třemi lety, letos vyšla na albu. Vedle toho se některé dřívější Bregovićovy nahrávky, původně použité filmech Emira Kusturici, letos vrátily na filmové plátno v poněkud překvapivém kontextu – a to jako součást soundtracku k filmu Borat.
Že by se opakovala, to Marace určitě nehrozí. Po moravsko-slovensky inspirovaném debutu Krvavé balady (na němž se podílela dvojice Zimbova) a portugalském Longe vydala skupina třetí album The body is too slow for me, které vzbudilo nejen nadšené recenze, ale zvídavým posluchačům otevřelo dveře do neznámého světa sufijské poezie, indické mystiky i hudby z Maroka.
Izrael je země přistěhovalců, což prospívá hudební pestrosti. K největším hitmakerům posledních let patří Idan Raichel Project. Jeho debutové album se stalo třikrát platinové, nahrávání se účastnilo 70 hostí, k těm nejvíce exotickým patřili vokalisté z Etiopie. V polovině července přijíždí Idan Raichel Project na festival Colours of Ostrava.
Téměř pětihodinový maraton nabídl spektrum pestré zeměpisně i stylově – od indické klasiky až po současné fuze. Koncert zahájil vítěz v kategorii Asie-Pacifik, kytarista Debashish Bhattacharya, který hraje indické ragy na specielně upravené lap steel kytary, umožňující podobná zvuková kouzla jako klasický sitar. Dva z původně ohlášených umělců bohužel odřekli na poslední chvíli – a sice francouzská zpěvačka Camille, díky hlasovým experimentům srovnávaná s Björk, a somálský rapper K’Naan.
Válka nás změnila hodně a navždy. Došla jsem k pohledu na svět, k němuž bych se jinak nedopracovala. Nosili jsme tisíce litrů vody na velké vzdálenosti, nevěděli jsme jestli nás přitom netrefí kulka nebo granát. Měli jsme hlad, mysleli jsme na sladkosti, těch pět let nám připadalo jako celý život uvnitř života. Když to skončilo, člověk si připadal strašně starý. Válečná zkušenost mi pomohla poznat, kam tenhle svět míří, a porozumět tomu, co se doopravdy děje. Poznat, že lidé se podřizují systému. Ale zrovna tak se mu můžete vzepřít.
Pro českého hudebního fanouška je Izrael země neprobádaná, ale ve světovém panoramatu tavících kotlíků a kulturních křižovatek zaujímá klíčové místo. Jako exportér vyhraněných a unikátních hudebních stylů má Izrael potenciál, ale na rozdíl třeba od Brazílie či Kuby svět zatím zdejší hudbu nezná. Což byl důvod, proč letos na jaře pozvalo Izraelské ministerstvo zahraničních věcí několik desítek hudebních novinářů a festivalových organizátorů na koncertní maraton do Tel Avivu a Jeruzaléma.
Afel Bocoum v posledních letech spolupracoval s vedoucím britských Blur a znalcem malijské hudby, Damonem Albarnem. Když oba společně vystoupili v Roskilde, sledovalo je 65 000 lidí.
Electro-world? Řecký underground? Ethno-punk? To jsou některé z nálepek, jimiž se novináři snaží popsat tvorbu zpěvačky Kristi Stassinopoulou a kytaristy Stathise Kalyviotise. Jejich hudba je nadupaná jak elektronikou tak zvuky krétských housliček lira či loutny lauto a hypnotický zpěv vás vtáhne jako ty nejlepší nahrávky psychedelické éry
Když se narodíte v Turecku jako příslušník kurdské menšiny, a navíc jako žena, hlasivky musíte napínat mnohem víc nežli vaši majoritní sousedé. To potvrdil i koncert kurdské zpěvačky Aynur na posledním hudebním veletrhu Womex v Seville, který posunul měřítka pro hudbu z Turecka i středního Východu hodně vysoko. I když Aynur vystačila s doprovodem tradičních nástrojů, absence elektrických kytar či kláves naštěstí koncertu nedodala žádnou muzeální příchuť. Skladby vrcholily v perkusivní smršti velkých tamburín, Aynur s ledabylou elegancí spojovala delikátní ornamenty s neuvěřitelným hlasovým nasazením.
