Babel Music XP, Marseille 2024
Přístav Marseille po staletí propojuje Evropu se Severní Afrikou. Babylonské prolínání kultur napříč Středozemním mořem se otisklo i do názvu festivalu Babel Music XP, který probíhá v areálu bývalých marseillských doků. Ten se zařadil k nejsledovanějším jarním akcím, umělce si sem chodí vybírat i programoví ředitelé našich festivalů včetně pražského Respectu. Podobně jako v předešlých ročnících byl program oslavou hudební rozmanitosti, s akcentem na francouzské regionální styly.
9. 7. 2024 | číst vše...
Zpěvák, skladatel a kytarista Jono Heyes se narodil na Jižním ostrově Nového Zélandu, pro který s oblibou používá maorské jméno Aotearoa. Jeho první spojkou do Česka se stala během svého novozélandského výletu slezská zpěvačka Beata Bocek, která hostovala na jeho albu 9 Pilgrims (2017). Heyes žil příležitostně v Česku v cirkusové maringotce, a na podzim 2021 zorganizoval nahrávací týden v bývalém mlýně v jižních Čechách, kam přizval stylově pestrou sebranku muzikantů: Petr Tichý na basu, Anna Štěpánová na housle, Pavel Nowak na perkuse, Trevor Coleman z Nového Zélandu na trubku… AndrewCronshaw3_.jpg "(c)AndrewCronshaw")
První Exib se odehrál v Bilbau, pak se přesunul do Evory v Portugalsku, a poslední ročníky proběhly v Setúbalu, příjemném městečku jižně od Lisabonu. Z celkem 400 přihlášených vybrali organizátoři 18 kapel, koncerty byly v kostele i městském divadle, pro veřejnost i oficiální delegáty zadarmo. Pozoruhodné je, že mezi účinkujícími převládaly ženy, ať už jako zpěvačky či vedoucí kapel. Převahu měly akustické koncerty. Co účinkující to jiný styl, žádné klišé či rutina. Dokonce i zmíněný patos vymizel, snad díky střídání generací. Mladí se stále drží hudebních kořenů, ale emocionální rejstřík zmodernizovali.
Naoko akademický název je zavádějící, pokud ovšem nepřijmeme Dylanovu hru. Skutečným obsahem knihy nejsou “vědecké” analýzy písní, ale proud Dylanových myšlenek, nastartovaných oněmi písněmi. Formálně se jedná o prózu, ovšem s tak intenzivní hustotou metafor, že výsledek věrně připomíná Dylanovy písničky z 60. let, z éry před motocyklovou nehodou, která ho přivedla k návratu k jednoduchosti. Ne že by Dylan už tehdy vedle písní nezkoušel i volně psanou prózu. Chaotičtěji to udělal v knížce Tarantula (1971), přehledněji na obalech svých desek, Highway 61 Revisited, či Bringing It All Back Home (obě 1965).
Na rozdíl od často překládaných rockových biografií se tentokrát nejedná o rutinní sled epizod a faktografie. Kniha je vystavěna z mistrně zachycených dialogů, které vytvářejí čtivý a napínavý příběh. Ve smyslu známého rčení, že 60. léta jste mohli buď prožít anebo si je pamatovat, jde o vzácnou výjimku. Přispělo k ní několik faktorů.
Konfrontace s “hudbou světa” ve slovenské perspektivě je vždy osvěžující. Na rozdíl od nás mají Slováci hudební kořeny jak pestřejší, tak i vitálnější. Pořádat world music festival v Bratislavě, který je zároveň showcasovou přehlídkou pro zahraniční hosty, je tedy počin potřebný pro slovenskou scénu a užitečný pro mezinárodní veřejnost. Během osmileté historie se ředitelce festivalu Jarmile Vlčkové podařilo jednotlivé pramínky programu vybalancovat do organického celku, a v dlouhodobé perspektivě se potvrzuje jeho exportní potenciál.
Archaické hudební nástroje se vracejí v novém kabátě. Jsou to kouzelné mašinky z éry nejen před-syntezátorové, ale i před-industriální. Nejprve niněra, v níž na rozdíl od houslí struny nerozezvučí smyčec, ale točící se bubínek. Pak nyckelharpa, kde prsty hráče na hmatníku nahradí klávesy. Poslední comeback představuje omniwerk, připomínající cembalo se dvěma klaviaturami.
Jeden z nejrespektovanější polyfonních sborů, A Filetta z Korsiky, představil letos na turné nový projekt se zpěvákem-rapperem Abdullou Miniawy. Ten je podobně jako A Filetta ze Středomoří, jenže z Egypta. Nejde o žádnou vykalkulovanou fuzi, roli v tom hraje i zpěvákův osobní příběh. Na první setkání vzpomíná jeho francouzský producent Blaise Merlin: “Káhira, konec roku 2013. Chaos. Po druhém státním převratu byl zákaz vycházení zrušen.
Souběžně s Folkovými prázdninami v Náměšti probíhá podobně laděný festival, Glatt und Verkehrt, na opačné straně rakousko-moravské hranice, v Kremži. Pro nostalgickou část naší populace zůstává toto malebné město na Dunaji spojeno s kremžskou hořčicí, což je dobré uvést na pravou míru. Kremser Senf z místních supermarketů totiž chutná úplně jinak nežli potravinářský relikt z totalitního Československa. Autem je to do Kremže hodinku ze Znojma i z Vídně, festival probíhá na dvoře vinařství na okraji rozlehlých vinic.
Festivaly letos proplouvají Bermudským trojúhelníkem, dvouletá agonie s coronavirem narušila kontinuitu natolik, že zvláště ty větší mají problém obnovit rovnováhu. Ponořit se hlouběji do hudebních objevů, anebo vsadit na komerční a ne vždy spolehlivé hvězdy? Pokud taktně pomineme domácí dění, bolestným příkladem byl Rudolstadt, každoroční cíl početné a dobře informované české delegace.
Bella Ciao, Sbohem krásko, patří k nejnahrávanějším italským písním, coververze natočili Tom Waits, Manu Chao, existuje dokonce česká verze. Původně to byla píseň italských partyzánů, kterou zpíval i sbor Rudé armády Alexandrovci, později získala novou identitu jako anarchistická hymna, například v podání skotské post-punkové skupiny Dog Faced Herman. Tomatisova kniha řeší politicky motivované mýty, které s touto písní prosákly i do respektovaných médií. Italský folkový revival probíhal souběžně s hnutím anglicky zpívajících písničkářů..
Před půlstoletím se čeští muzikanti Jan Hammer, Miroslav Vitouš, Ivan Král a další vystěhovali do USA a trvale změnili hudební dějiny. Podobné přesuny dnes probíhají uvnitř Evropy. Hudebníci z Běloruska, Moldovy, Ukrajiny hledají útočiště u svých západních sousedů. Aliaksandr Yasinski se přistěhoval do Prahy před 11 lety a nenápadně si vybudoval široké zázemí.
Pro festivalové organizátory – od Szigetu přes Roskilde až po Respect a Colours of Ostrava – je Womex nenahraditelnou příležitostí. Právě na této podzimní přehlídce je nejlepší šance vybrat účinkující na letní festival. Akce propojuje showcasové koncerty, konferenci i prezentace, název je zkratkou pro World Music Expo. 
V knize se protíná několik rovin, přitažlivých jak pro dnešního čtenáře, tak pro pamětníky. V globálním měřítku jsou to 60. léta jako éra generačního zlomu, v lokálním rok 1968 a invaze ruských tanků. Reakcí na ni byl třetí odboj, kulturní diverse Dylanem inspirovaných písničkářů i Charta 77. Boj s totalitním režimem ovšem vedl k dobrovolnému či vynucenému exilu. Každý z aktérů tehdy procházel bolestným rozhodováním, v němž rozum figuruje stejně jako emoce, jak zpívá skupina Clash o 13 let později: Should I stay or should I go?
