S Lilou Downs o machismu, kouzelných houbách a mexické identitě
Mexicko-americká zpěvačka Lila Downs loni v listopadu vystoupila poprvé v Česku, v rámci turné na němž křtila své album Shake Away.
Vy jste hrála i ve filmu Frida, který je portrétem mexické malířky a neobyčejně silné ženy. Myslíte, že taková síla osobnosti je typická pro mexické ženy obecně?
My jsme silné podrobně jako ženy všude na světě. Musíme zůstat silné navzdory všemu, co se nám v životě přihodí. V minulosti jsme procházely těžkými časy, Španělé byli patriarchální, všechna rozhodnutí dělali muži, a tak jsme museli hledat jiné cesty, jak se prosadit. Ženské umění je vydržet a uplatnit se ve světě, kde rozhodují jiní.
19. 1. 2009 | číst vše...
Revival prožívají nejen regionální a téměř zapomenuté styly, ale také kuriozní či archaické hudební nástroje. Potvrdil to letošní veletrh Womex (World Music Expo), který proběhl koncem října v Seville. Překvapením mezi porotou pečlivě vybranými účinkujících byl finský Jouhiorkesteri, se dvěma hráči a jednou hráčkou na nástroj jouhikko. Ten vypadá jako lyra, na kterou se většinou brnká, ale v oblasti Baltického moře se na lyru také hrálo smyčcem. V Estonsku a na východě Finska se jouhikko dochovalo až do počátku 20. století, a v posledních letech se vrací. Nástroj se vyučuje na Sibeliově akademii v Helsinkách souběžně s houslemi, ale hudebníci přiznávají, že jeho zvuk má daleko blíž k asijským nástrojům jako je třeba mongolský igil anebo indické sarangi. IvanProkop_.jpg "(c) Ivan Prokop")
Violoncellové duo Tara Fuki hlásilo na svém webu v létě 2008 mateřskou dovolenou. Andrea Konstankiewicz, která žije ve Francii, měla druhé miminko, Dorota Barová mezitím koncertovala s Vertigem a podílela se i na jeho druhém albu (Vertigo Quintet and Dorota Barová, Animal Music 2008), na němž – podobně jako s Tara Fuki – zpívá v polštině. V příštích měsících se Tara Fuki vracejí zpět na scénu, jak mezinárodní tak i českou. V prosinci hrají v Budapešti, v březnu ve Francii, v červenci v Česku.
Francouzský trumpetista u nás v říjnu odehrál čtyři koncerty a souběžně vydal trilogii věnovanou třem metropolím: Paříži, Mexico City a Benares. Následující rozhovor se odehrál při jeho první letošní návštěvě, kdy se svojí skupinou vystoupil na Letní filmové škole v Uherském Hradišti.
Djivan Gasparyan – který se v těchto dnech dožil 80 let – vytvořil světové image arménské hudby: osamělý kmet hraje teskné melodie na nástroj, který svým zvukem připomíná lidský hlas. Poněkud odlišnou tvář arménské hudby ukazuje album Arakatz, které vydala francouzská značka Buda. Sestavu Les Maitres de Musique d’Armenie tvoří zpěvačka Anna Mayilian, dva hráči z Arménie a dva Arméni narození v Ázerbajdžánu. Všichni žijí ve Francii, v repertoáru mají lidové i sakrální písně. DusanSviba.JPG "Longital, (c)DusanSviba")
Pro rockové pamětníky je Budapešť zdrojem příjemných vzpomínek: protože totalitnímu Československu se turné západních kapel vyhýbala, a tím nejpřístupnějším místem kam se jezdilo na Talking Heads či Bruce Springsteena byl budapešťský Népstadion. Společnou kulturní historii sdílejí post-komunistické země i devatenáct let po pádu Železné opony. Na vzájemnou hudební výměnu i export je zaměřená konference Región. Letos se konala podruhé, mimochodem v symbolické blízkosti zmíněného Népstadionu.
Iránské hudební tradicí je blízká i hudba Ázerbajdžánu, a to jak nástroji, tak systémem. Pohledem na mapu zjistíme, že tato kavkazská republika je rozlohou srovnatelná se sousedními, relativně malými státy, jako je Gruzie, či ještě o něco menší Arménie. Ve skutečnosti ale Ázerbajdžánci obývají daleko větší území – tvoří například čtvrtinu z celkového počtu 65 milionů obyvatel Iránu. Podle statistik dosahuje celkový počet Ázerbajdžánců včetně exilových komunit kolem 40 milionů, přičemž pouhých 7 milionů žije v mateřském státě. Unesco prohlásilo jejich hudbu za světový kulturní klenot – ale Ázerbajdžánci vynikají i v jazzu. Tím nejviditelnějším příkladem je zpěvačka a pianistka Aziza Mustafa Zadeh, i její otec, pianista Vagif Mustafa Zadeh (1940-1979), označovaný za zakladatele mugham jazzu. V dnešním Baku jazzu prosperuje – stačí se podívat na YouTube. 
Souběžně s Folkovými prázdninami v Náměšti probíhal podobně laděný festival na opačné straně rakousko-moravské hranice, Glatt und Verkehrt ve městě Kremži na Dunaji. Program sahal od Číny přes Skandinávii a Palestinu až po blues a střední Ameriku – a navíc poskytl příležitost slyšet jednoho z nejtalentovanějších současných iránských hudebníků.
K nejzdařilejším tuzemským koncertům uplynulého léta patřili bezesporu Hazmat Modine na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou. V čele toho atypického bluesbandu jsou dva hráči na foukací harmoniky, v sestavě mají i tubu a obskurní strunné nástroje. Ten nejkurióznější artefakt najdeme na obalu jejich zatím jediného CD: vypadá to jako kombinace harmoniky s trubkou či megafonem.
V úvodu seriálu Sibiřská kronika padla řečnická otázka ohledně rozdílu mezi západním alikvotním zpěvem a asijským hrdelním zpěvem. Obě větve používají podobné techniky, ale mají odlišnou funkci: zatímco hrdelní zpěv se pohybuje mezi tradiční hudbou, popem a world music, alikvotní zpěv patří spíš do soudobé klasiky a relaxační hudby. Průkopníky “západní” cesty byli Američan David Hykes (*1953) a Němec Michael Vetter (*1943), k jejich nástupcům patří Wolfgang Saus, častý host českých alikvotních workshopů. Letos v létě vystupoval na festivalu Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou..
Ještě před dvaceti lety znali hrdelní zpěvy z Tuvy či Mongolska jen specializovaní muzikologové, jedinými dostupnými záznamy byly terénní nahrávky, které vydala sovětská značka Melodia či maďarský Hungaroton. Situace se ale změnila, když se po perestrojce otevřely hranice a skupiny z Asie začaly cestovat na západ. Vůbec první nahrávky hrdelního zpěvu na CD, které byly určeny pro světovou veřejnost, vydal v Holandsku roku 1991 Bernard Kleikamp na své značce PAN, která se dodnes specializuje na ty méně komerční proudy world music. Kleikampovi se tehdy zřejmě jako vůbec prvnímu podařilo přivést do moderního západního nahrávacího studia hrdelní zpěváky z Tuvy. Byli to členové Tuva Ensemblu. Když o dva roky později přijel do Tuvy Dalajláma, dva z těchto elitních mistrů khöömei získali čestnou roli přivítat ho zpěvem: Gennadi Tumat a Kaigal-ool Khovalyg.
I když skandinávská hudba z Finska či Islandu působí na české publikum takřka uhrančivě, v šíři záběru máme co dohánět. Průkopníka švédského folkového revivalu Ale Möllera naši festivaloví organizátoři dosud neobjevili, přestože letos v létě koncertoval doslova za humny.
K prvním, kdo umístil Jakutii na hudební mapu, patří skupina Čolbon. Vznikla v osmdesátých letech, a roce 1993 měla dokonce přiletět do Berlína na první ročník Womexu, ale hudebníci nedostali víza. “Oni jsou vývojově zatím někde u progresivního rocku Pink Floyd, používají levné východoněmecké nebo československé elektrické klávesy, ale na druhé straně předvádějí opravdický šamanský rituál, jejich oba zpěváci jsou skuteční šamani, a na podiu před vašimi zraky upadnou do extáze. Představují asi ten nejsilnější hypnotický zážitek, co člověk může zažít,” chválil tehdy Čolbon ruský hudební novinář Artemy Troitsky. Skupina je dodnes aktivní, na jaře absolvovala turné v Mongolsku. Vedle elektrických kytar v jejich zvuku dominují brumle, nástroj, který je hudebním symbolem mnoha sibiřských národů. Jakuti na brumle nejen drnkají, ale také přes ně zpívají, čímž vznikají fascinující zvukové barvy, zvláště když projdou zesilovací aparaturou.
Z Jakutska pochází Stepanida Borisova, u nás relativně známá ze spolupráce s bubeníkem Pavlem Fajtem. Jejich společné koncerty stojí na kontrastu, v němž jakoby si oba partneři vyměnili role. Zatímco bubeník bývá v sestavě tím nejhlasitějším členem, v tomto případě tomu je naopak. Pavel Fajt na společných koncertech Stepanidin syrový zpěv spíš jen dekoruje jemnými ornamenty.
“Na konci mého pobytu v Khakassii jsem se účastnila obřadu, na němž se vysvěcoval nový šamanský buben. Probíhal v domově majitelky, Alisy Kyzlasové, která ho používá k šamanským praktikám v divadle. Obřad řídila Tania Kobezhiková. Nejprve zapálila tři svíčky a postavila je do trojúhelníku, v jehož středu stála Alisa. Poté, kdy buben i jeho majitelku nechala ovanout kouřem z větve posvátného jalovce artyš a dalších bylin, začala Tania hrát na buben a přitom bedlivě sledovala jeho majitelku. Všimla jsem si, že se snaží sladit zvuk i ducha bubnu s energií Alisy. Když bubnování skončilo, Alisa nám vyprávěla, jací duchové zvířat se jí zjevili v době, kdy už byla s bubnem sladěna. Obřad končil instrukcemi, co je s bubnem dovoleno a co je naopak zakázáno na veřejných představeních.”
