Sibiřská kronika 5: Cesta k tuvinsko-mongolské hranici
Hlavní město Kyzyl je jedním z mála skutečných měst třistatisícové Tuvy. K dalším patří poněkud strašidelný Ak-Dovurak, vybudovaný jako sídliště pro dělníky z azbestových dolů, či Šagonar na Jeniseji, který se dokonce chlubí několikapatrovými budovami. Vše ostatní jsou shluky přízemních dřevěných chalup, typických pro ruský venkov. Občas narazíte i na vesnice zcela opuštěné a díky tomu poněkud strašidelné. Hlavní silnice, která prochází Tuvou jako velký oblouk, jehož oba konce směřují na sever přes průsmyky v hraničním sayanském hřebeni do sousední Khakkasie, je ze solidního asfaltu. Ulice ve vesnicích naopak tvoří, dle okamžitého počasí, buď bahno anebo ztvrdlá hlína s boulemi. Daleko častější než motoresty jsou buddhistické kapličky či šamanistické spirituální “power spots”, jímž se v Tuvě říká ovaa. U průsmyků, rozcestí, vyhlídek či jinak významných bodů najdete pyramidy z kamení, barevnými stuhami ozdobené větve, místa kam řidiči ukládají jako obětiny mince či dokonce lahvičky s vodkou.
28. 7. 2008 | číst vše...
Je spojení hrdelního zpěvu s šamanismem skutečně takovou samozřejmostí, jak se to snaží nás přesvědčit reklamní texty koncertních agentur? Americký etnograf Theodore Levin a tuvinská muzikoložka Valentina Süzükei ve své knize Where Rivers and Mountains Sing popisují situaci, z níž vyplývá, že to je přinejmenším sporné. Autoři se během konverzace s tuvinským šamanem Lazo Mongushem dostali do citlivého bodu: “Podívejte, nemá smysl abych vám něco dlouze vysvětloval, raději vám předvedu očišťující rituál,” argumentuje Mongush. Příští den se všichni tři setkají na posvátném, ale veřejnosti dobře známém místě u vodního pramene na břehu Jeniseje západně od Kyzylu. Lazo pracuje s ohněm, mlékem, medvědím drápem, aromatickým kouřem z posvátného jalovce artysh a s doprovodem bubnu zpívá hymnickou píseň…
Najít Mezinárodní centrum khöömei a Zoju Kyrgyz nebylo zdaleka tak těžké, jako vypátrat ústav, v němž pracuje Dr Valentina Süzükei. Můj ruský průvodce jej našel během pátrání po šamanském bubnu na okraji města, kde se dřevěné chatrče v ruském stylu střídají s omšelými kamennými budovami. Jedna z nich je sídlem Tuvinského institutu humanitních studií. 
Když se od monolitu Centrum Asie vydáte po nábřeží podél Jeniseje, minete Šamanskou kliniku s vyvěšeným ceníkem a nabídkou služeb, a když pak zahnete do centra města, ocitnete se před Ministerstvem kultury, v němž sídlí Mezinárodní centrum khöömei, jehož vedoucí je folkloristka Dr. Zoja Kyrgyz.
Česká hudební veřejnost je zaplavena novými podněty: altajská skupina Altai Kai na svých častých návštěvách pořádá workshopy sibiřského hrdelního zpěvu, počet absolventů slibně narůstá. Tuvinský hudebník Gendos zve české zájemce na svoji evropskou základnu na polské straně Jizerských hor, kde pořádá “workshop śpiewu gardłowego”. Nové Hrady v Jižních Čechách hostí v červenci 2008 třetí ročník alikvotního festivalu Novohradské znění, o dva měsíce později je plánován festival Pražské znění. Během posledního červnového weekendu vystupuje v Praze na festivalu Respect Kanaďanka Tanya Tagaq, která navazuje na tradici ženského hrdelního zpěvu kanadských Inuitek. Spolu s ní přijíždí její krajanka Kiva, která se jako první žena zúčastnila Mezinárodního sympozia hrdelního zpěvu v Kyzylu, hlavním městě Tuvy.
Knížku Back in the USSR, kroniku rockového undergroundu za sovětské totality, jste mohli vídat v regálech světových knihkupectví hned vedle biografií anglosaských rockových hvězd. Prestižní londýnské nakladatelství Omnibus ji vydalo z propašovaných rukopisů ještě před pádem Berlínské zdi, roku 1987. Její autor, Artěmij Troickij, vyrůstal v Praze, kde jeho otec pracoval v redakci časopisu Otázky míru a socialismu. Troickij senior patřil v široké škále levicových intelektuálů k těm liberálnějším, a protože hrozilo nebezpečí, že by v době Pražského jara podlehl reformním myšlenkám, aparátčíci ho odvolali zpět do Moskvy. “Po návratu z Prahy jsem se cítil totálně odcizený, vůbec jsem nerozuměl tomu, co se kolem mě děje,” vzpomíná Artěmij, “Krok za krokem jsem se přizpůsoboval nové realitě. Objevili jsme moskevskou komunitu hippies i rockový underground.”
Hudební sběratel Sergej Starostin, o němž se zmiňuje Andžela Manukian v předchozím rozhovoru, vystudoval klarinet na moskevské konzervatoři a dnes patří k největším znalcům ruských lidových tradic, na které navazuje vlastní tvorbou jako zpěvák i hráč na kuriozní lidové dechové nástroje. Spolu s ukrajinským pianistou Michailem Alperinem a dechovým hráčem Arkadijem Šilkloperem působí v Moscow Art Triu… 
Koncem letošní zimy přijela do Česka poprvé ruská skupina Volga. Vystoupila v miniaturním vinohradském sklepním klubu Skutečnost s programem ruských lidových písních s elektronickým doprovodem. Volga existuje už deset let a v německých a holandských klubech si vybudovala téměř kultovní undergroundový statut. Její ohlas kupodivu souvisí daleko víc s elektronickou scénou nežli s mnohem populárnějším fenoménem Russendisko, který se šíří z berlínských diskoték.
I v tak bezbřehém hudebním spektru, jakým je brazilská hudba, představuje Marlui Miranda šokující vybočení. Když vystoupila na jednom z předchozích ročníků festivalu v Rudolstadtu v rituálním kostýmu s divošským nalíčením, působila jako mladistvá a laskavá indiánská babička-vypravěčka. Netušíte, o čem je příběh, ale přesto sdílíte pocit, že to je vzrušující a napínavé. Její zpívané pohádky vnímáte podobně, jako četbu autorů “magického realismu”. Hlas se zvedá do elegické proklamace, která se náhle promění v zaříkávání v hypnotickém rytmu, a vy se rázem ocitnete v jiné realitě.
Pražský festival hudebních filmů a filmů o hudbě MOFFOM se během své čtyřleté existence stal unikátní příležitostí jak si “nabít baterky” informacemi jinak zcela nedostupnými. Těžiště programu je plynule rozprostřeno mezi žánry i epochy: od klezmeru přes Šostakoviče a Freda Frithe až po Gogol Bordello a 97letou zpěvačku-celebritu ze Zanzibaru Bi Kidude. Z pozice českých médií to možná působí okrajově, ale v globálním kontextu nikoli, což shrnul jeden z hostů ročníku 2006, americký dokumentarista a “profesor blues” William Ferris: “Takový festival nenajdete ani v Hollywoodu ani v Londýně, ale v Praze.” 
Ohlas “romských pankáčů” Gogol Bordello je jen špičkou většího ledovce, který bychom mohli označit za průnik slovanské subkultury do globálního tavícího kotlíku. V kontextu posledního půlstoletí se jedná skutečně o nový fenomén. Během totality totiž v exilových hudebních kruzích dominovali spíš kultivovaní jazzmani, z nichž se zvláště dobře vedlo Čechům – George Mrazovi, Miroslavu Vitoušovi či Janu Hammerovi. Jak tedy vypadá situace o generaci později?
Sefardské písně z židovských komunit maurského Španělska představují výjimečnou odnož evropského středověkého repertoáru. Vznikly totiž předtím, než evropskou kulturu zdecimovala katolická inkvizice. Po násilném odsunu Židů královnou Isabellou navíc přežívaly v exilových útočištích sefardské diaspory, z nichž mnohé se nacházely mimo Evropu, například v Maroku či Turecku. Jak tedy k sefardským písním přistupovat, a jsou vůbec Evropané schopni je zpívat? Jako příspěvek do diskuse lze brát alba izraelské zpěvačky Yasmin Levy, která patří na tomto poli k nejpovolanějším i proto, že její otec, hudební sběratel a zpěvák, byl původem ze sefardského rodu z Turecka.
