Žák-cizinec a jeho guru
Průkopníkem evropských výletů do Indie byl pro rockovou generaci George Harrison – ale ještě před ním se tam vydal na hudební studie švédský bubeník Bengt Berger, bývalý spoluhráč Dona Cherryho. Bergera s Cherrym zachycuje album Bitter Funeral Beer, které vyšlo na ECM roku 1982. K inspiracím této sestavy s kuriozním názvem Bitter Funeral Beer Band patřila pohřební hudba ze severu Ghany, hraná na xylofony. K mání je i koncertní nahrávka z Frankfurtského jazzového festivalu, která vyšla až nedávno, na Bergerově švédské značce Country and Eastern, na níž najdete i desítky současných, hudebně spřízněných alb. O svých cestách do Indie i Afriky hovoří Bengt Berger v následujícím rozhovoru, který vznikl na podzim 2009 na veletrhu Womex v Kodani.
12. 7. 2010 | číst vše...
K posluchačsky nejatraktivnějším žánrům, které přinesla globalizace posledních dekád, patří klezmer, původně hudba z židovských osad ve Východní Evropě, která prošla intenzivní revivalistickou obrodou ve Spojených státech, a nakonec se vrátila do Evropy, kde židovskou kulturu drasticky vyhladil holocaust. Průkopníky revivalu jsou už přes dvacet let Klezmatics z New Yorku, ale vedle nich v současné inflaci klezmerbandů najdeme jen hrstku kapel, které přinášejí něco nového. Jedním z takových vzácných novátorů je Boris Malkovsky, který jde na věc ovšem úplně odjinud. 
Palau de la Musica je navzdory své architektonické výjimečnosti těsně obestavěn budovami a tím i bohužel zamaskován. Stojí hned pod centrálním náměstím Pla‡a Catalunya v těsném sousedství barcelonského Starého města, Barri Gňtic. Když proniknete do labyrintu jeho uliček, kde se kapsáři střetávají s policejními hlídkami i zvědavými turisty, objevíte náměstíčko s překvapivým názvem: Placa George Orwell. Jména literátů anglosaského světa nejsou v barcelonském místopisu nijak častá, proč tedy právě Orwell, známý jako kritik totality, autor sci-fi románu 1984 a Farmy Zvířat, bajky parodující diktátory ?
Zatímco v Manrese probíhala Fira Mediterręnia, nemén zajímavá událost se konala v barcelonském Palau de la Musica, Paláci hudby, kulturním svatostánku který je pro Katalánce podobným symbolem, jako pro nás Národní divadlo. Tato architektonicky výjimečná budova působí na cizince stejně mimozemsky jako stavby Antoni Gaudího a vznikla před sto lety pro potřeby pěveckého sboru. 
Silný posun oproti našim folklorním festivalům jste mohli sledovat i ve dne. Ulice zaplnily průvody: excentrické kostýmy a masky, davy hlučných bubeníků. Nejnápadnější byly mechanické loutky, alegorické vozy s pyrotechnikou a obrovití draci a ještěři, kteří projížděli hlavní třídou a v pravidelných intervalech prskali oheň a dým. To vše patří ke katalánské tradici, stejně jako Gaudího architektura či paella.
Jižní národy oslavují život daleko častěji a přirozeněji, což se promítá i do tamních městských festivalů. Když tedy město na tři dny ožije hudbou, rytmus každodenních činností nahradí rytmy jiné a všichni jsou naladěni na stejnou notu, představuje to daleko menší posun oproti rutině, než u nás na Severu.
Se jménem Tomáše Reindla se na koncertních plakátech i v CD bookletech setkáváme ve velmi rozmanitých souvislostech: středověkou hudbu hrál s Vlastíkem Matouškem a skupinou Schola Specialis, doprovázel čínskou zpěvačkou Feng-Jün Song, pravidelně vystupuje s indickým hráčem na kytaru a sitar Amitem Chatterjeem, s iránským kytaristou Shahabem Tolouie i s obnovenou sestavou Al Yaman. S Amitem Chatterjee, dlouholetým spoluhráčem Joe Zawinula, natočil zpola živé a zpola studiové album Ragas of Meditation and Love.
Pražská skupina Hypnotix se zrodila v magickém čase na rozhraní dvou epoch: totalitní ledy pukaly, hudební obzory se rozšiřovaly. Její kapelník, baskytarista Michal Ditrich hrál od poloviny 80. let v průkopnické afro-reggae kapele Babalet se zpěvákem Alešem Drvotou, označovaným za praotce české reggae scény. Drvotova tragická smrt v autonehodě roku 1987 se stala traumatickým impulsem.
Brazílie je rozlohou i hudební pestrostí skutečným “subkontinentem” jižní Ameriky. K mezinárodně nejvytíženějším brazilským hudebníkům patří Benjamim Taubkin, všestranný hudební kouzelník s mnoha želízky v ohni. Několikrát vystoupil na festivalu v Rudolstadtu, letos v létě hrál spolu s Nana Vasconcelosem i dalšími brazilskými umělci na festivalu Glatt und Verkehrt v rakouském městě Kremži, o němž jsme už podrobněji informovali. Následující rozhovor s Taubkinem tuto kremžskou reflexi uzavírá.
Brazilský večer měl v Kremži důmyslně vystavěnou gradaci. Jako první přišel na podium Naná Vasconcelos, který před třiceti lety v triu Codona dokázal na první pohled primitivní hudební luk berimbau spojit s jazzovými vizemi Dona Cherryho a Collina Walcotta. Na jeho sólový úvod navázala Marlui Miranda s improvizacemi na melodie Indiánú z Amazonie a v závěru první poloviny se připojil Trilok Gurtu. Interview s pianistou Benjamimem Taubkinem, který vystoupil ve druhé polovině, přineseme příště, v následujícím rozhovoru odpovídá Naná Vasconcelos.
Robert Zollitsch z Bavorska spolu se svojí čínskou manželkou, zpěvačkou Linnou Gong, vytvářejí hudbu jaká nemá obdoby. Tím, že typicky čínský způsob zpěvu propojili se západním kompozičním a aranžérským myšlením, se jim podařilo zbourat kulturní bariéru. Pro Evropany je výsledek mnohem stravitelnější než “normální” čínská hudba, ale přitom stále velmi překvapivý, a pro Číňany tato cesta otevírá nové světy. Vedle skládání repertoáru Zollitsch občas hraje se skupinou své ženy na bavorskou citeru, v závislosti jestli mu to zrovna na turné zrovna dovolí péče o jejich dvě malé děti. 
Sestry Mahsa & Marjan Vahdat sice žijí v Teheránu, kde také natáčejí, ale jejich alba se tam prodávají ilegálně. Od islámské revoluce totiž ženy smějí v Iránu vystupovat jen před segregovaným ženským publikem. Mahsa to komentuje s téměř nezúčastněným nadhledem: “Absence ženského hlasu silně poškozuje iránské kulturní dědictví.” Ale problémy mají i muži. Kvůli cenzuře i nevypočitatelnému chování režimu přestala řada těch nejlepších iránských umělců vystupovat před domácím publikem, což ale nijak nesnižuje zájem o jejich koncerty v cizině. Klasická hudba Iránu má stejně hlubokou historii jako indická, která je na Západě daleko známější, a tak není divu, že poptávka evropského publika roste. Mahsa Vahdat povede 14. -15. listopadu workshop Perská tradiční vokální hudba, v rámci série Hlasohled, kterou pořádá Ridina Ahmedová. 
Pokud se domníváte, že stylové barvy severské hudby lze vtěstnat do trojúhelníku vymezeného stálicemi jako Värttinä, Hedningarna a samozřejmě Björk, pak je nejlepší čas tento předsudek zrevidovat, zvláště pokud jste letos na festivalu v Rudolstadtu zažili skupinu Valravn. Rodiště její zpěvačky, souostroví v zahraničních atlasech označované Faroe a v českých Faerské ostrovy je cosi jako Kapverdy severu. Obyvatelstvo obou zmíněných souostroví odpovídá svým počtem nepříliš velkém městu, ale po hudební stránce se jedná o velmoci. 
