Ve finské lidové hudbě mají hlavní slovo ženy. V celkem devítičlenné sestavě Värttinä bychom napočítali hned čtyři zpěvačky. Muzikantským duchem skupiny a jejím mluvčím je Kari Reiman – který nám před nadcházejícím koncertem Värttinä na pražském festivalu E T Jam poskytl po telefonu z Helsink následující interview.
10. 6. 1999 | číst vše...
Americký rabín Dr. David Neiman shromáždil ve své sbírce úctyhodné množství nahrávek východoevropských kantorů, jejichž emocionálně vypjatý projev mocně zapůsobil na jeho přítele, kalifornského producenta a hudebníka Wallyho Brilla – a přivedl ho k myšlence zasadit hlasy židovských zpěváků do nového hudebního kontextu.
Konec 20. století přináší dosud úzce vymezeným hudebním kategoriím obecnější náplň: termín “blues” už neoznačuje jen dvanáctitaktové schéma, ale s nadhledem podanou hudební výpověď o prožitém utrpení, a pod slovem “soul” se nerozumí pouze pěvecký styl, vycházející z emocí lidské duše a čerpající z církevních zpěvů amerických černochů, ale třeba i rituální zpěvy islámských dervišů či židovských kantorů.
původně v: Lidové noviny, leden 1998
13. 1. 1998 | číst vše...
“Mí informátoři se shodují v jednom: tango se zrodilo v bordelu,” napsal argentinský spisovatel Jorge Luis Borges, který byl rovněž vášnivým milovníkem tanga. Kolem roku 1910 putovalo tango přes Atlantik do Paříže a místní arcibiskup tehdy doporučoval všem dobrým křesťanům, aby se této provokativní taneční novince vyhýbali. Tango přežilo ostatní dobové tance hlavně zásluhou Astora Piazzolly, skladatele, který svým nekonvenčním přístupem k tangu kdysi šokoval celou Argentinu. “Tango je podle mě spíš pro uši než pro nohy,” tvrdil.
28. 9. 1997 | číst vše...
Zpěvačka Mari Boine má sice norskou státní příslušnost, ale hlásí se k národu Sami, pro který jeho jižní sousedé zavedli označení Laponci; dnes jich žije na severu Evropy kolem 50 000. Gula Gula, první album zpěvačky, která tehdy ještě vystupovala od jménem Mari Boine Persen, vydal před šesti lety u své firmy Real World anglický zpěvák Peter Gabriel, a na své nahrávky ji přizval i norský saxofonista Jan Garbarek. Mari Boine zčásti čerpá z tradice předkřesťanských šamanských rituálů a tvrdí: “Hudba to je nejlepší metoda, jak se dostat do stavu opojení – bez drog.” Se skupinou, kterou tvoří jazzoví hudebníci ze Skandinávie a jihoamerický indiánský hráč na Panovu flétnu,
12. 11. 1996 | číst vše...
Na řadu koncertů jde člověk s napjatým očekáváním, a pak zjistí, že zase naletěl. U Diamandy Galás tomu bylo naopak. I když část publika nejspíš počítala jen se skandální show a se záplavou morbidností, výsledek byl nakonec docela vyvážený, a těžiště obou večerů v divadle Archa spočívalo v naprosto nedostižném zacházení zpěvačky s jejím hlasem. Kousky, kterými Yoko Ono provokovala publikum v 60. letech, působí dnes v takovém srovnání jako docela nevinné ječení.
květen 1995 pro Reflex (??)
21. 5. 1995 | číst vše...
Keith Jarrett je mistr improvizace a jazzového piana. Jako virtuoz dovede uplatnit jak své klasické hudební vzdělání, tak i transcendenci japonského lučištníka, který s naprosto čistou myslí a bez jediného zachvění napíná tětivu, a šíp pak dopadne na místo určení jakoby z vlastní vůle.
20. 2. 1995 | číst vše...
Když americký skladatel Steve Reich (nar. 1936) přijel se svojí skupinou na letošní Pražské jaro, byla to první splátka na čtvrt století starý dluh. Přibližně tak dlouhá doba totiž uplynula od počátků newyorské “minimal music”, která později vzbudila kultovní odezvu po celém světě. Během let se ovšem z minimalistických experimentů stala masově přijímaná hudba: nejpopulárnějším z skladatelem této vlny je dnes Philip Glass, autor řady oper (Einstein on the Beach), i soundtracků (Koyanisquatsi). Skladatel La Monte Young má naopak pověst vytrvalého experimentátora, a Steve Reich získal v tomto spektru postavení neokázalého tvůrce s širokým záběrem.
14. 7. 1994 | číst vše...
RYTMUS V LEBCE
Černoši v Africe nevymysleli ani lumbální punkce, ani elektroencefalograf, ale na rozdíl od bělošských lékařů už léta používají metody, které naopak řada neurologů studuje: když je člověk vystaven působení rytmu, může to v jeho mozku vzbudit vlnění, k němuž v normálním stavu nedochází. Nebýt afrických rytmů, neznali bychom dnes ani latinskoamerickou hudbu, ani disco a možná ani minimal music; nic z toho však nedokáže nahradit přímý kontakt s africkými kořeny.
cca 1994 (??) pro Reflex
21. 4. 1994 | číst vše...
Po čtyřiceti letech Biafry ducha se Praha rychle stává cílem kultovních hvězd. Když tu loni vystoupili Velvet Underground, po koncertě následovalo pozvání na Hrad na večeři s prezidentem – což je příhoda v životě undergroundových rockových hrdinů rozhodně vzácná. John Cale, tichý, ale muzikantsky velmi záludný tvůrce, který Velvety spolu s Lou Reedem kdysi založil, se chystá letos do Prahy znovu, a to hned dvakrát.
původně v: Reflex, březen 1994
12. 3. 1994 | číst vše...
Zakir Hussain, hráč na tabla, působí jak ve společnosti “západních”, tak indických hudebníků. Do Prahy přijel s jednou z nejlepších indických zpěvaček, Sulochanou Brahaspati, dvěma dalšími indickými hráči a francouzskou skupinou Gradiva, která se specializuje na evropskou hudbu ze 17. a 18. století.
Před pětadvaceti lety doprovázel Zakirův otec Alla Rakha světoznámého hráče na sitar, Raviho Shankara. Oba hráli ve Woodstocku a na dalších legendárních místech rockové historie. Ze všech rockerů se tehdy s Shankarem nejvíce sblížil George Harrison a jejich přátelský vztah měl téměř symbolický význam. Do vědomí celé beatlovské generace tehdy pronikly první orientální impulsy.
27. 11. 1993 | číst vše...
Dvojí zeptání se pro Johna Peela, nejvýznamnější osobnost mezi anglickými discjockeyi, a Danny Kellyho, šéfredaktora New Musical Expressu.
Co hudba z Československa? Myslíte, že má ve světě nějakou šanci?
John Peel: “Já jsem dost skeptický, to co vám řeknu, berte jen jako velmi přibližnou generalizaci. Rock ve východní Evropě v minulosti vycházel z prostředí, jemuž u nás říkáme arts laboratory, které je tedy spíš muzeální, studijní a ze zdejšího hlediska ne příliš zábavné.
15. 2. 1992 | číst vše...
Rozhlasové pořady Johna Peela pomohly prosadit se mnoha kapelám, z nichž se později staly superhvězdy – Pink Floyd, Jethro Tull, Led Zeppelin… Jako discjockey Peel obratně balancuje už třicet let mezi masovými trendy a vlastním vkusem. Jeho hudební gusto patří ke skrytým silám, které ženou anglický rock dopředu. Peel vlastně nikdy nepouští desky, které by se zrovna vyskytovaly v žebříčku, ale hodně z toho, co hrál, nakonec v minulosti hitparády ovládlo. Na rozdíl od mnoha svých bývalých kolegů dělá vlastně pořád totéž, a ve svých třiapadesáti letech je stále stejný a docela normální
15. 2. 1992 | číst vše...
Dáma z amerického Středozápadu vzpomíná na svoji první cestu do New Yorku. Po ulici kráčel muž chasidského vyznání. “Podívejte co má na sobě, vypadá jak komediant. To musí být jeden z těch newyorských cvoků.” Za chvíli si na protějším rohu všimla postavy ve stejném bláznivém oděvu. “Zřejmě jsem potkala v New Yorku jednoho člověka dvakrát. To by se přece správně nemělo nikdy stát.” Za dalším rohem viděla podobných postaviček stovky. Chasidé tu měli sněm. Dáma zjistila, že vstoupila do odlišné kultury.
28. 1. 1992 | číst vše...
Youssou N’Dour: “Africká kultura je základem kultury celkého světa. Africká hudba je matkou veškeré hudby. Dali jsme Americe blues, reggae, jazz, všechna hudba vychází z africké hudby.” Podobný sebejistý názor měli donedávna Evropané o kultuře svého kontinentu, a přesto v uplynulém století zasáhl africký hudební vliv celou zeměkouli. Začíná nová kapitola hudebních dějin?
27. 1. 1992 | číst vše...
Frank Zappa sedí na balkoně budovy československého parlamentu a poslouchá projev, v němž prezident Václav Havel navrhuje ústavní zákon, který by mimo jiné změnil název vašeho státu zpět na Československá republika. Na novinářském balkoně, o patro výš, jsou kameramani Zappova týmu, kameramani českého Fan clubu Franka Zappy, Zappovi čeští fanoušci Olga, Gogo a Monik, kteří žili posledních 12 let ve Vídni a se Zappou udržovali pravidelné kontakty. Gogo a další vídenský Čech, zvaný Kocour, jsou zároveň reprezentanty firmy Globus a jezdí teď pravidelně do Prahy vyjednávat obchody, jejichž prvním výsledkem je uvedení desek Franka Zappy na náš trh, a to zřejmě v předstihu před nahrávkami mnohých slavnějších zahraničních hvězd. Uznávám, že tohle vše by před půl rokem znělo jako velmi odvážná science fiction.
15. 2. 1990 | číst vše...
All texts on this website by Petr Dorůžka are licensed under a Creative Commons License 
|
kblh webdesign