Check out Tcheka, aneb (trochu) jiné Kapverdy

2. 12. 2007 | Rubriky: Články,Etc.

[Michal Josephy, Praha] Narozdíl od slavné kapverďanky Cesarie Évory, tavící tradiční mornu v syžetech kosmopolitního přístavu Mindelo (ostrov Sao Vicente), v Tchekovi tepe srdce ostrova Santiago (Praia) černým rytmem batuque.

Když jsem před dvěma lety opouštěl kapverdský ostrov Sao Vicente a letadlem přelétal na Sal, abych se vydal na letiště a cestu domů, s nostalgií sobě vlastní jsem si v MP3 přehrávači přehrál skladbu Partida (odjezd) Cesarie Évory. Nedávný koncert Kapverďana Tcheky v pražské Akropoli mě rázem přenesl zpět – s letenkou v poněkud jiném hudebním duchu.

Když jsem před dvěma lety opouštěl kapverdský ostrov Sao Vicente a letadlem přelétal na Sal, abych se vydal na letiště a cestu domů, s nostalgií sobě vlastní jsem si v MP3 přehrávači přehrál skladbu Partida (odjezd) Cesarie Évory. Nedávný koncert Kapverďana Tcheky v pražské Akropoli mě rázem přenesl zpět – s letenkou v poněkud jiném hudebním duchu.

Města , písně, osudy

Mindelo, největší přirozený přístav Atlantiku a rodiště. Cesarie Évory, představuje v kapverdských dějinách roli přístavu: od Vasco da Gamovy námořní Odyssey, kdy plnil roli zásobovací a občerstvovací stanice na dlouhé cesty do Indií, po vyznamenání jako kulturní centrum lusofonního světa za rok 2003. Čile a příkladně se v něm mísí myšlenky, kultury i lidé.

V současném Mindelu byste “černou Afriku” těžko pohledali: až na podvrcholí Monte Alto je přehledné, učesané, se stopami britského kolonizačního vlivu a se “zebrou” značící chodník. Daleko větší populační křivku zde – možná poněkud překvapivě – vykazuje Čína. Domorodý hudební styl morna, který s úspěchem exportovala Évora (neplésti si s příslovím “zima jako v Morně” (estonská vesnice)) je podobný portugalskému fado (personifikovaném například Marizou), jenž se původně vyluzovalovala na místní kytárku cavaquinho, violu, štěbenec a piano. Jejím typickým slovesným a významovým ohniskem je je “sodade” (portugalsky “saudade”): typická tresť nemírné míry nostalgie, stesku, ale i tužby (po ztracené lásce či zlatých časech portugalského kolonialismu). Ostatně: jmenuje se tak první mezinárodní trhák Cesarie Évory, pějící primárně v crioulo (kapverdské kreolštině), která mísí jazyk původních nastěhovalců (portugalštinu), kteří dle primárních pramenů objevili Kapverdy jako neosidlené, se západoafrickými jazyky z oblasti jejich “otrokářské směny”: pásu mezi Senegalem a Sierrou Leone, řekou Casamance a ostrovy Los, kterému se říkalo Rios de Cabo Verde, Řeky Zeleného mysu.

Tcheka (v crioulo “dívat se”) se oproti tomu nenarodil v centru ostrova Sao Vicente, ale na zapadlé vartě Ribeira Barca ostrova Santiago, aby se teprve poté prozíravě přestěhoval za prací dokumentárního kameramana do Praii (dnešní hlavní město). Vedle kamery se však stale pevně držel otěží svého koníčka – hudby, původně spolu s otcem a sourozenci doprovázející svatby či pohřby, aby jej přes autorské tvůrčí vlivy (novinář Julio Rodrigues) nakonec objevil manažer již zmíněné Cesarie Évory.

“Tchekův ostrov” Santiago je kulturně-historicky nepřehlédnutelný zejména proto, že zde Portugalci založili – v kaňonu úrodného “velkého řečiště” – svou první osadu (Ribeira Grande), kterou tvořili jak odsouzení a vyhoštění Portugalci (degregados), tak janovští či nizozemští dobrodruzi – zkrátka všichni, které sem táhlo právo monopolních výhod: naprostou většinu reálného obyvatelstva tak tvořili afričtí otroci

Batuque, nejstarší hudební kapverdské výrazivo, vzniklé pravděpodobně adaptací afrického zpěvu a tance (původně s perkusní rytmikou tvořenou na srolovanou látku stisknutou mezi koleny žen na polích), zažívá v Tchekovi své znovuzrození a tvůrčí rejuvenaci. Z batuque jako z batiky Tcheka vystřihne původní ornament (6/8 metriku, předzpívávání (volání) a odpověď, specifickou stavbu rytmu i refrénu) a vsadí jej do narativní hudební látky, kterou již netvoří ona srolovaná matérie, ale jeho zpěv, španělka, baskytara a bicí .

Praha je třetím městem tohoto příbehu: Tchekovo vystoupení v rámci festivalu Respect Music (29.11.2007) prokázalo, že Tcheka je nejen na hudebním poli batuque (název jeho posledního alba Nu Monda je ostatně ” zbavit plevele”) respektování hodnou osobností rozhodně překračující původní lokální kontext nejen faktem, že je na světovém turné.

Přestože Tcheka nemluví ani nezpívá anglicky (ale v poctivém crioulo), české publikum si získal hned zkraje fonetickou hříčkou “republika čeka – jmenuji se čeka”. Jeho živé vystoupení zprostředkovalo hlasovou i instrumentální virtuozitu, ale především volnost, improvizaci a živočisnost, kterou nelze vměstnat na sebekompaktnější disk.

Ke svému tradičním vzoru (Cesaria Évora) se Tcheka místy věrně přihlásil nedeklamovanou mornou, sytou emocionální sugestivitu prostřídal s typickou kapverdskou uvolněností, v rámci batuque si pohrál s rytmem od stadia ve vzrušení udržovaného ochabování po jeho vrstevnatou gradaci a neudržitelný spontánní výbuch podobný vrcholu mindelského “brazilského” karnevalu.

Výraz “obyčejného a skromného kluka z chudých Kapverd” tak muzikálně i neverbálně přerůstal v suverénní mondénnost “hudebního milovníka”, který se tu a tam s přirozenou elegancí i vkusem náznaky “zaprodá” původně ženskému tanečnímu prvku batuque: kroucení pozadí v původně značně výrazově sexuálním tanci “torno” – a přitom si uchová svou bezelstnost: “Tohle je rytmus země, z které jsem vyrostl, hudba ostrova, bez něhož si svůj život neumím představit a jemuž musím hodně vracet. Dělám jen tolik, co umím.”

původně psáno pro: http://www.josephy.cz/